ROZHOVOR | V Polsku má definitivní padla. Na konci června vyprší obránci Radku Mynářovi v Polonii Varšava smlouva a začne shánění po pracovních nabídkách v českých klubech. Škoda pro bývalého sparťana, že odchází z Polska zrovna v době, kdy země vystavěla kvůli probíhajícímu EURO parádní stadiony.
Nemrzí vás konec v Polsku o to víc, když jste si mohl zahrát na tak krásných hřištích?
„Jasně, že jo. Postavily se fakt krásné stánky, ale co se dá dělat. Byl jsem tam devět let, užil jsem si dost.“
Proč vůbec v Polonii končíte?
„Na konci června mi vyprší smlouva a vedení mi nenabídlo novou, tím je to uzavřené. Současný majitel ale taky odchází, a tak se neví, co bude s klubem dál. Někteří hráči v mužstvu zůstávají a ti budou mít problémy, protože neví, na čem jsou. Já z toho utekl, sice nedobrovolně, ale mám klid.“
Jak budete na svoje angažmá vzpomínat?
„Jednoznačně pozitivně. Hlavně u mého prvního zaměstnavatele v Grodzisku to bylo skvělé. Malé městečko, domácká atmosféra, pohodička. Navíc jsme udělali dva národní poháry, byli jsme vicemistrem ligy. V Poháru UEFA jsme dokonce v jedné sezoně vyřadili Manchester City a Herthu Berlín.“
Jenže pak přišla Varšava a konec pohádky.
„Bylo to něco úplně jiného. Velké město, velká očekávání. V pohárech jsme byli s Polonií jen jedinkrát, jinak jsme neudělali nic.“
V Polonii jste si musel alespoň finančně dost polepšit, ne? Hrál jste za Spartu – je na tom polská soutěž po téhle stránce líp než česká?
„O dost lépe. Je tu víc zahraničních hráčů s nabouchanými kontrakty, dalo se tam zajistit velmi dobře. Například kluby jako Wisla Krakow nebo Legie Varšava jsou hodně bohaté.“
Polsko už je ale pryč. Co teď děláte?
„Chodím každý den běhat do Stromovky v Praze. Denně udělám mezi 12 a 15 kilometry. Nabudil mě kamarád Tomáš Kuchař (bývalý záložník Slavie), abych si šel zaběhnout maraton. Je to můj dávný sen, takže na to trénuju.“
Taky se ale udržujete, protože chcete pokračovat ve fotbalové kariéře, že ano?
„Mohl bych ještě pár let hrát a určitě chci. I když mi je už 37, tak se cítím fyzicky velmi dobře. Trénoval jsem v Polonii do posledního kola, sice jsem toho moc neodehrál, ale připravený jsem pořád výborně. Taky mám štěstí, že nepřibírám, když nic nedělám. Držím se kolem 70 kil, a jak běhám, tak mám pořád pod.“
Máte konkrétní představu, který klub byste tady v Česku chtěl posílit?
„Nejlepší by bylo něco tady v Praze. Ještě jsem měl nabídky z Polska, ale za hranice už se mi nechce. Budu konečně s rodinou doma. Byl jsem dlouho bez ní a hlavně poslední rok ve Varšavě jsem prožíval dost těžce. Děti začaly chodit do školy, tak konečně budou mít tátu doma.“
Proběhla už nějaká konkrétní jednání s nějakým klubem?
„Ještě vůbec. Mám pár lidí, kteří mi něco shánějí, ale já zatím spíš řeším tu rodinu. Jinak bych bral v podstatě cokoliv, jen ne žádnou divizi. Myslím, že můžu hrát ještě v pohodě vysoko, třeba druhou ligu.“
První ne?
„Taky bych ji zvládnul, když jsem některé její zápasy viděl. Polská liga je na lepší úrovni a poradil jsem si s tím, takže se nebojím ani české nejvyšší soutěže.“
Zkušenosti s ní máte. Hrál jste dva roky v Příbrami, pak tři roky ve Spartě.
„Jo, hlavně první rok ve Spartě byl super. S trenérem Ivanem Haškem jsme udělali titul, hrál jsem dost. Jenže pak přišel trenér Jaroslav Hřebík a šlo to se mnou z kopce. Měl svoje lidi a svojí vizi a já už hrál jen v béčku.“
Ve Spartě jste si ale přeci zahrál i Ligu mistrů. Jak na to vzpomínáte?
„Hlavně jsem do ní skočil po dvou týdnech, co jsem byl ve Spartě. Odehrál jsem jedno utkání za béčko, pak druhé pohárové za áčko v Mostu a ve středu jsem šel na Arsenal.“
To je pořádný fofr, že?
„To ano. Nikdy jsem netušil, že bych mohl hrát taky vysoko, ale svou bojovností a charakterem jsem si to vydřel.“
A ubránil Roberta Pirese, francouzského reprezentanta!
„Utkání s Arsenalem byl pro mě největší zážitek v kariéře. Piresovi jsem dokonce nasadil jesle. Prostě jsem mu hodil míč mezi nohama a šel dál po lajně. Tohle považuju za svůj největší osobní úspěch.“ (směje se)
Říkal vám na to něco?
„Ne, nikdy jsem s ním nemluvil. Škoda, že jsme ten zápas prohráli 0:1, ale stejně jsem si to užil. Nejvíc to, když jsem v 71. minutě střídal a celá Letná mi aplaudovala ve stoje.“
To je pravda. Váš výkon byl hodnocen velmi vysoko.
„Noviny to druhý den pojaly tak, až jsem měl pocit, že kdyby hrálo proti Arsenalu jedenáct Mynářů, tak musíme vyhrát.“ (směje se)
