Ne, to není chyba. Samozřejmě vím, že letošní nejsledovanější a nejslavnější zápas, se odehrával na ještě slavnějším stadionu Maracaná v Riu dé Janeiru, ovšem já se rozhodl, že mu půjdu naproti, co to jen jde a sledoval ho v nejzasším místě Evropy, na skoro nejzápadnějším místě našeho kontinentu. V Lisabonu.
Přiložíte-li ruku nad čelo, aby Vám slunce, které zapadá, nebralo výhled za Atlantický oceán, při troše fantazie uvidíte "Ameriku". Byl jsem tu skoro jediný, kdo dával veřejně najevo, že fandí chlapíkovi s desítkou na zádech, který by strašně rád překročil stín svého předchůdce - Maradony. Od domácích Portugalců, jež mají blízko k Brazilcům, tudíž k největšímu rivalovi jihoamerického finalisty, kteří mají ve čtvrti Bairro Alto, složené z několika "ostravských stodolních" v nájmu místní bary, si dobře uvědomují, že zdejší klientela fandí evropskému mužstvu a dá se očekávat, že nebudou nakloněni, že by mohla vyhrát Argentina, která je od začátku mým vysněným šampionem, ale modlit se za Němce, aby zde proběhl nějvětší večírek letošního roku. Kdyby vyhrál můj favorit, slavil by tam Jarmil sám. 112. minuta finále, kde jsem si kousal nehty, jak jsem přál Argentině a byl vlastně proti všem, se pro mě stala osudnou. Němci dali gól. Na barech mají výběr veliký, ale nelžu, když potvrdím, že všude byla láhev Grant's. Objednal jsem si s ledovým klidem své pití a bez známky emocí opustil bar. Jarmil je totiž grant. Jarmil fandí fotbalu! Tak jako Grant's!
