Když se řekne Antonín Panenka, každý si vybaví jeho legendární trefu z penaltového rozstřelu na ME 1976 v Bělehradě. Málokdo ale zná například příběh jeho prvního gólu. Nejen o něm, ale i o kuriózní příhodě s korunou vypráví legendární záložník Bohemians a Rapidu Vídeň ve společném projektu deníku Sport a FAČR.
"Můj první gól? Ten jsem vlastně dal i nedal. Shodou okolností to byl můj první zápas. Jako devítiletý žáček jsem přišel v pondělí na trénink, tam mi trenér hodil balon, řekl, ať kopnu levou, pravou, udělám kličku.
Tak jsem to udělal a on, že to nebylo špatný. Ve středu mě zaregistrovali, v sobotu jsem hrál proti Tesle Žižkov. Byla tam situace před brankou a já, jak jsem byl drobnej, tak mě silnější spoluhráč předběhl a kopl. Ale jak jsem měl nohu před tou jeho, kopl do mojí nohy, moje noha do míče a ten skončil v síti.
Mým patronem a prvním trenérem byl táta, který fotbalu strašně fandil a díky němu jsem za víkend viděl minimálně pět, šest zápasů, protože jsme chodili na nejrůznější ligová utkání, ale i nižší soutěže. To pro mě bylo velmi poučné, protože jsem viděl, jak ti kteří hráči řeší určité situace.
Vždycky se mi líbily technické typy, přemýšliví hráči, kteří uměli dobře pracovat s míčem. Měli dobrou přihrávku, myšlenku. Tady na Bohemce to byl například špílmachr Pepa Král. Potom samozřejmě pan Masopust a další…
Celý můj život se točil kolem fotbalu. Chtěl bych mu poděkovat za to, že můj koníček se stal mým povoláním. Celý život jsem hrál. Nejdřív 23 let tady v Bohemce, dalších deset let v Rakousku za Rapid Vídeň.
Na první gól tady v Ďolíčku si nepamatuju, ale na vůbec první ligový jo. Bylo to v sezoně 1969-70, kdy Bohemka sestupovala a bylo to v Ostravě. Tam jsem dal, pro mě netradičně, gól bodlem. Na Bohemce mám jinou vzpomínku.
Jednou jsem při tréninku našel v bráně korunu. Tak jsem jí jen tak, z legrace, zahrabal k brance za tyč. V týdnu jsem na to zapomněl, o víkendu jsme hráli proti Dukle, zahrávali jsme standardku a míč skončil přesně na tom místě, kde byla koruna.
V Rapidu jsem čekal poměrně dlouho, až do 7. kola v derby proti Austrii Vídeň. Vyhráli jsme 5:1 a já dával poslední branku. V Rakousku jsem vstřelil i jeden zvláštní gól, podobný, jako dal Karel Poborský na EURO 1996 Portugalcům. A fanouškům se tak líbil, že jej tam vyhlásili trefou třicetiletí.
V reprezentaci jsem se poprvé trefil proti Francii na Letné. Vyrovnal jsem na konci na 3:3 a z toho zápasu si odnesl první individuální trofej. Gól, na který se mě lidé pořád ptají, se logicky váže k penaltovému rozstřelu v Bělehradě, ve finále mistrovství Evropy 1976.
Budu stručný: už díky postupu do finále jsme v očích našich fanoušků byli bohatýři. A když přišly penalty, věděl jsem, že ten gól dám. Za prvé to nikdo neznal a za druhé jsem to hodně trénoval. Navíc hráč přede mnou nedal, takže jsem měl všechny trumfy v rukou. Pak už člověk musí mít jediné: odvahu.
Z každé branky jsem měl obrovskou radost. A hodně jsem se radoval, i když jsem někomu branku připravil. To byly okamžiky, kdy jsem si uvědomoval, proč fotbal dělám a proč ho mám tak rád.
Když se dneska dívám na fotbal Bohemky z tribuny, přiznávám, že bych byl raději na hřišti… Musím si trochu postesknout, protože v domácích utkáních moc gólů nedáváme. Ale když už se to podaří, vychutnáváme si to. Navíc máme slušné návštěvy a výbornou atmosféru.“
