Býval oporou obrany ve Spartě, na Žižkově či v Kaiserslauternu, zahrál si na EURO 2000 a získal 4 ligové tituly. Petr Gabriel ale také dával góly. „Jeden z mých nejdůležitějších ve skupině Ligy mistrů proti Galatasarayi na 2:1,“ vzpomíná. „V cizině si pamatuji branky ze hřišť soupeřů. Ale ty zápasy jsme prohráli. Byl jsem si téměř jistý, že když vstřelím branku, nedopadne to dobře.“
„První fotbalové kroky jsem udělal v osmi letech ve svém tehdejším bydlišti ve Vysočanech. Jednalo se o malý klub TJ Praga. Přivedl mě tam otec, stejně jako bratra. Působil jsem na levém křídle, další čtyři roky jsem byl útočníkem. Dával jsem mraky gólů, spíš jsem počítal, jestli se mi povedlo vstřelit hattrick, nebo ne. Od začátku jsme hráli na velké hřiště a na velké branky, takže oproti dnešnímu mládežnickému fotbalu se nám dařilo dávat branky mnohem snadněji. Gólman nebyl v bráně mnohokrát ani vidět, v podstatě jsme trefovali prázdnou branku.
Ale během puberty jsem v určitou dobu výrazně vyrostl, tím pádem se mi trochu zhoršila koordinace i rychlost. Gólů už jsem potom moc nedával a jeden z trenérů se rozhodl, že mě posune o dvě řady dál do obrany.
Ve dvanácti letech jsem se díky tomu, že jsem chodil do sportovní třídy a potkával se s hráči z různých týmů, přesunul na Letnou. Od té doby jsem působil v žákovských a dorosteneckých týmech Sparty. Na vojnu jsem odešel do třetiligové Sušice a po zrušení pohraniční policie jsem přestoupil do Unionu Cheb, se kterým jsem se posunul do druhé ligy. Později se nám podařilo postoupit do nejvyšší soutěže a rád vzpomínám na ligový debut: Drnovice, malý klub z vesnice, měly na tu dobu velmi moderní stadion a dobré hráče. Prohráli jsme tam 1:2. To bylo negativní, ale užil jsem si to.
Můj první ligový gól padl během působení ve Viktorii Žižkov. Byl to asi čtvrtý ligový zápas, proti Zlínu. Remizovali jsme 2:2. Pokud si dobře pamatuji, gól padl po centru z pravé strany, když jsem nějak dorazil míč do brány. Na první gól v dresu Sparty si bohužel nepamatuji, ale existuje rodinná kronika, kde bych to určitě našel.
Vzpomínám si ale na jiné góly. Jeden z mých nejdůležitějších ve skupině Ligy mistrů proti Galatasarayi na 2:1: gólman očekával centr, ale já vystřelil na přední tyč a trefil horní růžek. A poslední rok před odchodem do zahraničí jsem těsně před poločasem v derby proti Slavii zvyšoval na 3:1. Hráli jsme o titul, derby se povedlo, zvítězili jsme 5:1.
V cizině jsem mnoho gólů nedal, jako obránce jsem skóroval převážně ze standardních situací. Pamatuji si branky ze hřišť soupeřů, například proti Bochumi, Chotěbuzi nebo Norimberku. Ale ty zápasy jsme prohráli. Byl jsem si téměř jistý, že když vstřelím branku, nedopadne to dobře.
V kariéře si nejvíc cením asi čtyř titulů v řadě se Spartou. V prvních dvou letech byla v obranné řadě obrovská konkurence, má účast na hřišti nebyla příliš častá. Ale další dva roky byly skvělé, odehrál jsem téměř vše. Dalším velkým úspěchem bylo, že jsem vydržel osm let v německé bundeslize a že jsem i po různých zdravotních peripetiích v této soutěži pět let stabilně hrál. Potkával jsem se tam už tehdy s hvězdami současného fotbalu.
Že jsem mohl nastupovat za národní tým, pro mě bylo vyznamenání a zadostiučinění. Pokaždé jsem se na to moc těšil. Dal jsem i jeden reprezentační gól: proti Kuvajtu se na začátku kopal rohový kop a já jsem se dostal k hlavičce.
V roce 1994 jsme postoupili s Viktorkou Žižkov do finále poháru proti Spartě, hrálo se na Strahově. Došlo to až k pokutovým kopům a já jsem si až v poslední chvíli uvědomil, že jdu kopat pátou penaltu, která je většinou rozhodující. Proti mně stál vynikající brankář Petr Kouba, takže to nebyla jednoduchá situace. Penaltu jsem sice proměnil, ale nebyla rozhodující, pokračovalo se dál. Nakonec jsme Spartu porazili, protože někdo ze soupeřů netrefil branku.
Fotbal pro mě znamenal do konce kariéry téměř všechno. Hrál jsem ho velmi dlouho a snažil jsem se ho dělat pořádně. Mám na co vzpomínat a díky vlastní kronice a popisu zápasů celé kariéry můžu dětem ukázat, co jsem všechno dokázal nebo kde jsem všude byl. Myslím, že se mám čím pochlubit.“
