Vrba se nezměnil, byl oddaný. Chodil i na béčko, říká asistent z Machačkaly
Půl roku stál v Machačkale po boku Pavla Vrby jako jeho asistent. Stejně jako exreprezentačního kouče, také jeho nejspíš smete změna majitele a úsporné opatření, k nimž ruský klub přikročil. Oficiálně prý Alexander Bokij někdejší obránce Sigmy Olomouc, v Machačkale stále působí, ale očekává, že výpověď brzy dostane.
Pro Alexandra Bokije, jenž se narodil v bývalém Sovětském svazu, to byla jen další štace na území současného Ruska. Pro Pavla Vrbu naopak první. O jeho tolik diskutovaném načasování příchodu do Machačkaly však Bokij mluvit příliš nechtěl.
Jak se vlastně stalo, že si vás Pavel Vrba vzal do Machačkaly jako asistenta?
„Znali jsme se docela dlouho. Ještě z dob, kdy on v Baníku vedl mládežnické týmy a já totéž v Blšanech. I později jsme se potkávali, často jsme spolu cestovali autem nebo vlakem. A měli jsme dost času debatovat o fotbale. Jednoho dne mi zavolal, jestli bych mu nešel dělat do Ruska asistenta. A já jsem tu nabídku přijal.“
Kdy to bylo?
„Přesně už nevím. Pár dnů nebo týdnů po loňském mistrovství Evropy.“
To je důležité, protože to, kdy přesně už Vrba věděl, že opustí národní tým, se v Česku pochopitelně hodně řešilo.
„O tom bych já nechtěl mluvit, na to se musíte zeptat Pavla Vrby.“
Vaše společné angažmá v klubu trvalo jen půlku sezony. Věděli jste o finančních potížích, do nichž se klub vlastněný tehdy miliardářem Sulejmanem Kerimovem dostal?
„Dlouho jsme neměli vůbec žádné signály. To všechno se dělo nahoře na úrovni šéfů klubu a majitele. My dole jsme nevěděli nic. Peníze nám chodily včas. To, že se někdy o den dva zpozdily, to byla normální věc, vždycky jsme dostali, co nám patřilo.“
Kdy jste se tedy dozvěděli, že v klubu končíte?
„Kdy se to dověděl Pavel, to nevím. Po posledním podzimním utkání, které se hrálo pátého prosince, odletěl. Od té doby jsem se s ním nesetkal. Já jsem vlastně pořád oficiálně asistentem, protože žádnou výpověď zatím nemám. Myslím, že se to všechno teprve chystá. Změnil se tu majitel, všichni počítáme s tím, že končíme. Asi se to oficiálně dozvím po svém návratu do Machačkaly. Doufám, že se s Pavlem brzy osobně setkám, určitě si máme o čem vyprávět.“
Ruská média začala o Vrbově konci spekulovat už na přelomu listopadu a prosince…
„Ano, ale to souviselo s výsledky. Třikrát za sebou jsme prohráli, a to novinám stačí k tomu, aby začaly spekulovat o tom, že trenér skončí. Nic takového se ale nechystalo. Kdyby se v Machačkale neměnil majitel, trenér Vrba by určitě pokračoval.“
Jak Rusko Vrbu přijalo?
„Fanoušci ho přijali zcela bez problémů, hráči taky. Samozřejmě, že se někdy stane, že hráč, který nedostává šanci a myslí si třeba, že by měl, trochu remcá. Ale nikdy to nepřesáhlo nějaký rámec únosnosti. Pavel v Rusku neměl problém.“
Ani s aklimatizací?
„Zpočátku s jazykovou bariérou. To byl ostatně jeden z důvodů, proč si mě vzal s sebou. Pomáhal jsem mu tlumočením. I v době, kdy začal komunikovat lépe. Bylo třeba hlídat, aby nedošlo k jakémukoliv nedorozumění. A pokud jde o to ostatní, zvyknout si v Machačkale není jednoduché pro žádného trenéra. Machačkala leží v Kaspické oblasti. Daleko od Moskvy. Dostat do klubu kvalitního zahraničního hráče s tím, že bude v Machačkale žít, by byl problém. Hodně kluků bydlí v Moskvě, proto jsme taky v metropoli trávili hodně času. Klub tam ale nemá své zázemí, takže se vlastně pořád musí stěhovat a trénovat někde jinde. A to je náročné. Pavel to ale zvládal.“
Trávili jste spolu volný čas? Aspoň někdy?
„Moc ho nebylo. Pavel je fotbalu hodně oddaný a je to profesionál. Když mělo mužstvo volno, sledoval juniory, béčko, chodil na jejich tréninky. Prostě pořád pracoval. Moc volného času neměl.“
Měli jste na fotbal, jakým se Machačkala prezentovala, vždy shodný názor?
„My jsme neměli moc prostoru na to, abychom se dostali do nějaké kontroverze. Pavel se o fotbalových záležitostech radil s Dušanem Fitzelem, všechno dělali spolu. Já jsem tam byl proto, abych mu dělal servis, který po mně chtěl. On tady ale zůstal stejný, jak jsem ho znal z Česka. Chtěl hrát ten svůj fotbal, styl neměnil, pořád chtěl vyhrávat.“
ALEXANDER BOKIJ
Narozen: 3. května 1957 (59 let) v Lidě (SSSR, dnešní Bělorusko)
Pozice: asistent trenéra v Anži Machačkale
Hráčská kariéra: Chimik Grodno (1974–75), Dynamo Stavropol (1975– 77), Dynamo Moskva (1977–81), Lokomotiv Moskva (1981-87), Spartak Moskva (1987–90), Sigma Olomouc (1991–92)
Hráčské úspěchy: mistr SSSR (1987 a 1989), 3. místo v československé lize (1991 a 1992), v letech 1978 a 1979 byl členem olympijského výběru SSSR Trenérská a manažerská kariéra: Topolčany (1992), Lutín (1993), Uničov (1994–95), LeRK Brno (1995-97), FK Blšany – šéftrenér mládeže 1998-99, Trenčín (2000), HFK Olomouc (2001), Spartak Šolkovo (2002–04), Zenit Petrohrad – asistent generálního ředitele, vedoucí oddělení skautingu, sportovní ředitel (2004–2005 a 2006–2009), Spartak Moskva – skaut (2005–06), Chimki Moskva – asistent trenéra (2009), Dynamo Moskva – řed. skautingu (2010–2012), SK Hranice (2013–15)
Manažerské úspěchy: vítěz Superpoháru UEFA (2008), vítěz Poháru UEFA (2008), mistr Ruska (2007)
