MŮJ PRVNÍ GÓL: Král střelců ze Slavie? Uvítal bych Škodu, říká Knoflíček
Už je to 32 let, co se naposledy prostřílel ke koruně krále ligových střelců fotbalista Slavie. Vlasatý rychlík Ivo Knoflíček vzpomíná s hrdostí, ale… „Už to trvá dlouho, už bych tam třeba přivítal Milana Škodu,“ usmívá se někdejší postrach, který si zahrál ve čtvrtfinále mistrovství světa a jehož gól dlouho zdobil znělku Branek, bodů, vteřin.
„Začínal jsem na Moravě v rodných Šardicích u Kyjova. Hrál jsem za žáky a od narození jsem v sobě měl rychlost, proto jsem hrával v útoku. Dělal jsem si zápisník ze zápasů v okresním přeboru. Dával jsem 50, 60 branek za půl sezony. Právě díky rychlosti jsem často chodíval sám na gólmana. Z každé branky jsem měl radost, a hned jak jsem přišel domů, psal jsem si to do deníčku.
V patnácti jsem přestoupil do Zbrojovky Brno a byla to hezká léta, dvakrát jsme se stali mistry republiky. Když mi bylo osmnáct, vyhlédl si mě trenér Máčala z tehdy druholigové Olomouce. Přestoupil jsem tam a zase dal 15 gólů za půl sezony. V útoku jsem hrál s Vlastou Petrželou, nynějším trenérem Baníku, a Petrem Uličným. Po půlroce přijeli zástupci ze Slavie, konkrétně trenér Josef Bouška. Vyhráli jsme 3:1, já dal dva góly a místo Petržely si odvezli mě.
Působil jsem tam jeden rok a pak mi strašně pomohla vojna v Chebu. Během té doby jsem se dostal i do reprezentace do 21 let. Dokonce jsem startoval i za áčko proti Řecku, v útoku s Láďou Vízkem. To pro mě byla legenda. Na pokoji jsem spával s Kozákem, nynějším trenérem reprezentace Slovenska. Z Chebu, kde jsem se vypracoval, jsem se vrátil zpátky do Slavie a hned první rok dal v lize 21 gólů a stal se králem střelců. To se dodnes nikomu ze Slavie nepovedlo. Je to čest, ale už to trvá dlouho, už bych tam třeba přivítal Milana Škodu.
V roce 1988 jsem s Lubošem Kubíkem emigroval do Anglie a dostal jsem osmnáctiměsíční zákaz působení ve fotbale. Trénoval jsem v Anglii, ve Španělsku, jednu dobu jsem dokonce měsíc bydlel u Zdeňka Zemana ve Foggii. Ta hrála třetí ligu, hrál tam slavný Signori, který pak přestoupil do Lazia. Foggia pod panem Zemanem postoupila z třetí ligy do první, já s nimi měsíc trénoval, chtěli mě koupit, ale kvůli zákazu to nešlo.
Pak jsem na doporučení Jána Kociana, který působil v St. Pauli, přijel po roce na zkoušku. Asi jsem jim padl do oka, protože se mnou hned podepsali přestup a říkali, že zkusí zlegalizovat přestup do Německa. Čekal jsem 17 měsíců, po revoluci mě pustili. První ligový zápas jsem odehrál proti Borussii Mönchengladbach. Vyhráli jsme 1:0 a já dal gól. Dařilo se mi tam.
Vždycky se mi dařilo proti dobrým klubům, protože jsem se trošku vyhecoval. Třeba proti Bayernu si vzpomínám, že jsem šel třikrát sám na gólmana. Dokonce jsme se St. Pauli po dvou kolech vedli bundesligu, vyhráli jsme na Bayernu 1:0. Prezident klubu nám tehdy zaplatil tři dny ve městě, mohli jsme tam zůstat. Krásné a silné vzpomínky mám i na zápasy proti Dortmundu, kam chodilo 60 tisíc diváků, a proti Schalke se 70 tisíci diváky.
Musím poděkovat hlavně Slavii, protože díky výkonům v ní jsem se dostal do reprezentace. Starý Eden měl fantastickou atmosféru, když jsme dali gól, všichni na dřevěné tribuně začali dupat a mělo to svoje gros. Slavia mi dala veškerý servis, dostal jsem byt, auto, každý půlrok se snažili pomáhat i finančně mé rodině. Vrátil jsem jí to tím, že jsem se dostal do reprezentace, kde jsem, myslím, podával dobré výkony.
Na Strahově jsme mým gólem vyhráli 1:0 nad Holandskem, se kterým přijeli Rijkaard, Van Basten a Gullit. Trenér Holandska mi za to dal takový přehrávač, podal mi ruku a říkal, že by mě rád uvítal ve svém mužstvu. A první gól jsem dal proti Dánsku, také jsme ho porazili na Strahově 1:0. Utekl jsem z půlky. Měli špičkové mužstvo, hrál tam Preben Elkjaer, Laudrup. Nejkrásnějším zážitkem bylo mistrovství světa v Itálii 1990, kde jsme hráli s Němci o semifinále. Na San Siru bylo 70 tisíc diváků. Mrzelo mě, že jsem v osmifinále chodil s Kostarikou sám na gólmana, ale bez gólu.
Nejkrásnější jsem dal samozřejmě proti Walesu. Rok ho vysílali ve znělce Branek, bodů, vteřin. Vyhráli jsme 2:0, já utíkal sám z půlky a ze šestnáctky jsem to vystřelil do šibenice.
Gól pro mě znamená radost ze hry, ze života. Kdybych neměl fotbal, asi bych skončil někde v depresích. Největší radost mám z posledních výsledků Slavie pod Jardou Šilhavým, s nímž jsem dva roky působil v Chebu a jehož znám jako vynikajícího člověka, který umí hráče pohladit a pochválit. Myslím si, že na mužstvo působí fantasticky, a věřím tomu, že letos budeme hrát o titul.“
