Měl mít podobně zářivou kariéru jako Mesut Özil. Jenže zatímco Němec prošel Realem Madrid či vyhrál MS, největším úspěchem Miloše Bosančiče (29), je titul s Libercem. „Očekávání jsem nenaplnil ani z poloviny,“ připouští Srb, jenž fotbalově strádal v Asii. Kariéru mu zbrzdilo třeba i úmrtí thajského krále. Ale v této sezoně se chce ukázat! „Mým snem je ještě bundesliga,“ přiznává.
Sever Čech. Korea. Srbsko. Čína. Thajsko. A teď poslední půlrok znovu v Liberci. Pestrými exotickými destinacemi prošel srbský rodák Miloš Bosančič za posledních pět let poté, kdy se Slovanem získal v roce 2012 mistrovský titul.
Prostě fotbalový světoběžník. Připadáte si tak?
„Kdyby mi někdo řekl, že budu mít takovou kariéru, tak bych mu nevěřil. Každý chce hrát někde v Evropě v dobrém klubu, nikdy jsem neměl v hlavě, že půjdu do Asie. Ale stalo se. Neříkám, že je to špatný, ale asi jsem mohl zůstat tady v Evropě. Kdybych měl více štěstí a změnil některé věci, určitě bych hrál někde v Evropě v dobrém klubu.“
Jaké věci jste měl více změnit? Sportovní ředitel Liberce Jan Nezmar po vašem návratu do Česka říkal, že doufá, že budete týmovější, neboť dříve prý měl pocit, že jste si myslel, že jste více než tým.
„Když jsem hrál za dorost v Partizanu Bělehrad, všichni říkali, že jsem největší talent, jaký se v Srbsku za posledních deset patnáct let narodil. Od deseti do devatenácti let jsem byl vždy ten rozdílový hráč. Trenéři po mně chtěli, abych rozhodoval zápasy. I za cenu toho, že někdy ztratím míč. A ve mně zůstalo, že si myslím, že já musím rozhodnout. Někdy to je dobře a někdy není. Zrovna o tomhle jsem pár dní zpátky přemýšlel, jak to ve mně zůstalo.“
Řekl jste, že jste byl jeden z největších talentů, ale přitom jste nikdy nenastoupil za seniorskou reprezentaci. Nemrzí vás to?
„Řeknu to takhle. Když jsme byli na mistrovství Evropy do devatenácti let, patřili jsme ještě s Mesutem Özilem k nejlepším hráčům. On pak šel hrát do Schalke a já na hostování do Boavisty Porto s opcí. Jenže za tři měsíce za mnou přišel ředitel s tím, že klub je v minusu nevím kolik milionů eur a že na mě nemají peníze. Šest měsíců jsem tam pak skoro nehrál. I když se hrál tréninkový zápas, já si na druhém hřišti kopal přímáky.“
Boavista tehdy dokonce padla do druhé ligy.
„Ano, celkově to bylo špatné. Neměl jsem štěstí. Když jsem se vrátil do Srbska, dva dny potom majitele zavřeli a za čtyři měsíce se vyměnilo několik trenérů... Po mistrovství Evropy do devatenácti let byl každý můj krok špatný. Až příchod do Liberce mě trochu zvednul. Ale dva roky jsem v uvozovkách spal, Özil hrál. A to je ten rozdíl. Psychicky pak na tom také nejste úplně optimálně. Na to, jaký jsem byl talent a jaké bylo očekávání, jsem ho naplnil ani ne z půlky, prostě strašně málo na to, jakou kariéru jsem měl mít.“
Je těžké se s tím vyrovnat?
„Není, někteří hráči byli ještě talentovanější než já a nezvládli to.“
Věříte, že to alespoň částečně ještě doženete?
„Určitě, proto teď makám, abych se do toho dostal. Zatím je to málo oproti tomu, co mělo být. Šanci ještě mám, je mi 29 let. Mým snem je ještě bundesliga, tak uvidíme. Ale teď mě nezajímá nic jiného než Liberec, kde mám smlouvu ještě na rok. Chci hrát co nejlépe. Ale nikdy nevíte. Také jsem netušil, že půjdu z Liberce do Koreje... Jak jsme vyhráli titul, přišla nabídka z Belgie, za dobré peníze. Ale majitel mě nechtěl pustit, protože jsem měl formu a hráli jsme o Ligu mistrů. Což chápu, kdybych byl majitel, také takového hráče nepustím. Do Evropy jsme se nedostali, zůstal jsem do zimy a pak jsem cítil, že potřebuji změnu, a šel do Koreje. Pro Slovan i pro mě to byla dobrá nabídka. Ale teď se soustředím znovu jen na Liberec.“
Berete tedy následující sezonu jako jednu z posledních šancí na restart? První půlrok po návratu do Liberce nebyl úplně ideální.
„Přišel jsem z Thajska, kde liga neměla takovou úroveň jako ta česká. Navíc sezona tam skončila dříve kvůli tomu, že tam umřel král. (Pchúmipchóna Adundéta, Ráma IX. zemřel v říjnu a thajská liga se zastavila tři kola před koncem – pozn. red.) Mělo se hrát ještě měsíc, místo toho jsem jel domů. Tři a půl měsíce jsem měl volno. Trénoval jsem sám, což není ono, abych byl stoprocentně připravený, nebyl jsem v kondici. Trápila mě zranění, tělo si muselo zvyknout na takovou zátěž. Teď už to však mám za sebou, trénoval jsem i na dovolené, cítím se dobře. Začnu sezonu naplno a doufám, že budu v pořádku a budu hrát co nejlépe.“
Fotbalově vám tedy exotická angažmá spíš uškodila, je to tak?
„Spíš ano. Do Číny jsem přišel v létě v půlce sezony a měl smlouvu na rok a půl. Ovšem hrál jsem jen šest měsíců, protože přišel nový trenér, který cizince nechtěl. V tu dobu už bylo těžké najít nějaký klub v Evropě, kde bych mohl hrát. Přišla nabídka z Thajska, finančně byla dobrá, akceptoval jsem ji, ale nebyl to dobrý krok. Fotbalově úplně něco jiného. Jiný styl, hraje se otevřeně, technicky, ale moc se neběhá, ani netrénuje, měli jsme hodně volného času, takové skoro až poloamatérské. Nejlepší byla Korea.“
A Čína?
„V Číně také nejsou nějací super fotbalisté, ale dávají hodně peněz, kolem kterých se tam točí úplně vše. Čekání na trénink a na výplatu. Nejvíce spokojený jsem byl v Koreji, kam jsem šel ze Slovanu a byl tam rok a půl. Super život, dobré peníze, dobrý profesionální fotbal.“
Když jste se vracel do Česka, do Číny přestupoval Bořek Dočkal . Kdyby se vás tehdy zeptal, doporučil byste mu to?
„Jestli máte takovou finanční nabídku, tak proč ne. Fotbal sice milujete, celý život budete, ale jde i o peníze. A jestli máte šanci dostat za rok třeba tři miliony eur, tak tohle získat v Evropě je těžké. Ale vím, že nebude moc šťastný mimo fotbalový život. To jsem věděl, protože jsem to zažil. Nemůžete si organizovat čas tak, jak chcete. Máte řidiče, který pro vás přijede a pak doveze zpátky. S jazykem je to složité, málo se mluví anglicky. Jsou to detaily, ale štvou vás.“
Takže vás ani moc nepřekvapilo, jak Dočkal hrál za reprezentaci proti Norsku?
„Byl na hřišti takový smutný... A máte pravdu, moc mě to nepřekvapilo, taky by se mi to stalo. Ale každý je jiný, někomu takový život může vyhovovat, ale já si myslím, že je to fakt těžký. Vidíte to i na jiných hráčích, kteří dostávají mnohem víc peněz, že jsou nešťastní. Například Tévez. Nejdražší fotbalisté světa, ovšem není to ono.“
Vy byste tam znovu nešel.
„Kdybych musel, tak jo. (směje se) Teď o tom vůbec nepřemýšlím. Než jsem se vrátil do Liberce, měl jsem taky nabídku z Číny. Nezmar o tom ví, dobré peníze, ale už jsem to nechtěl.“
A jak vám seděla kuchyně?
„V Číně jsem měl polévku z hada na společné večeři. To bylo asi nejhorší, co jsem tam zkusil. Bylo to hnusný. Pamatuji se, jak se všichni mé grimase smáli. Nemusel jsem to sice jíst, ale to by bylo, jako bych nerespektoval své spoluhráče a kamarády. V Koreji se taky jednou smáli, když jsme jedli nějaký divný maso, a to jsem raději nechtěl vědět, co to bylo. (usměje se) Jinak já nemám moc rád pálivý. V Thajsku jsem si jednou dal méně pálivou polívku a vůbec jsem to nemohl. Na obědě jsem byl se sekretářem klubu, ten si dal víc pálivou, byl z toho sice celý zpocený, ale pochutnával si.“
