Narodil se v Plzni, kde se daří fotbalu, hokeji, házené, ale také individuálním sportům. Na zdi měl plakát Dominika Haška, ale vybral si nakonec fotbal. A udělal dobře. Petr Čech se stal jedním z nejlepších brankářů na světě. A své postavení si drží už téměř 20 let. Nejlepší roky prožil v Chelsea, s níž vyhrál Premier League, Ligu mistrů i Evropskou ligu. Teď se snaží vrátit Arsenal mezi nejlepší čtyři týmy v Anglii, kde drží i několik ligových rekordů a těší se obrovskému respektu. Pro časopis Coach a iSport Premium se rozpovídal o svých brankářských začátcích, přesunu do světa velkého fotbalu, manažerech José Mourinhovi či Arsénu Wengerovi a také o svých vlastních trenérských ambicích.
Sportovní začátky
„Ke sportu mám obecně dobrý vztah, dělal jsem v podstatě všechno. Za to může vlastně můj otec, bývalý hokejista, fotbalista a desetibojař. Odmalička mě vedl ke sportu. Zprvu jsem nechodil do žádného oddílu, ale závodil s příbuznými u babičky na dvorku. Byla to taková nenásilná forma sportování. Konkrétně mě vždy zajímal hokej. Mým vzorem byl Dominik Hašek.
Na řadu tak přišlo rozhodnutí, čemu se budu věnovat – fotbal versus lední hokej. Vše nakonec rozhodli rodiče, kteří mě v 7 letech přivedli do Škody Plzeň. Mě to chytlo a v klubu jsem už zůstal. Velkou roli v tom sehrál i Jiří Sequens, bývalý atletický trenér mého otce, který vedl výběr do 9 let. Otec věřil, že on je tím pravým pro mě. Mezi mé další fotbalové trenéry patřili pan Ježek, Zdeněk Bém nebo pan Hrubý. To byli muži, kteří mě začali fotbalově vzdělávat.“
Ze zálohy do branky
„Původně jsem hrál v poli. Jako ceněný levák jsem ovládal pravou zálohu a díky dobrému čtení hry mě trenér stavěl i do samotného středu. Pozice středního záložníka mě bavila nejvíc, protože jsem nepotřeboval tolik rychlosti, ale často měl míč. V osmi letech jsem se poprvé postavil mezi tři tyče. Na zápas nám nedorazil ani jeden z brankářů a trenér ukázal na mě.
Zápas jsem zvládl a hned druhý den si pro mě přišel trenér Hrubý, že mám jít trénovat s brankáři. Nastal konflikt. Jiří Sequens nechtěl přijít o svého leváka a vymyslel kompromis, kdy jsem chytal i hrál v záloze. Jak při zápasech, tak na trénincích.
Úplný přerod přišel o dva roky později. Při zápase jsem si nešťastně zlomil nohu v souboji se soupeřovým gólmanem. Půl roku se sádrou. Nemohl jsem běhat a jedinou přípravou pro mě bylo chytání míčků vsedě. Po uzdravení jsem měl silnější ruce než nohy a bylo jasné, že návrat do branky je mnohem blíž než do pole. Od té doby mi zůstaly rukavice nadobro.“
Speciální brankářské tréninky
„Měl jsem velké štěstí, že můj žákovský trenér Bém byl velmi dobrým přítelem Josefa Čalouna, u kterého mi pan Bém již od páté třídy domluvil pondělní trénink brankářů ve Štruncových sadech. Scházelo se nás pět až šest brankářů, přičemž já byl o deset až patnáct let mladší než ostatní. Všichni mě převyšovali, ale to mi ve výsledku pomohlo, protože jsem viděl, jak moc se musím zlepšit.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
