MŮJ PRVNÍ GÓL: Franta Straka do bundesligy? Málokdo mi věřil
Živel od dětství na škváře, přes zápasy s Realem Madrid, Juventusem, Barcelonou, čtvrtfinále MS, bundesligové angažmá až po pestré trenérské zkušenosti od Sparty po Austrálii a Egypt. František Straka prožil turbulentní kariéru, a když v květnu oslavil šedesátiny, měl se za čím ohlížet. „Když jsem odcházel ještě za totáče do takového top klubu, jakým byl Mönchengladbach, asi málokdo mi věřil, že bych za něj mohl hrát,“ vzpomíná bývalý obránce.
„Fotbal pro mě znamená můj život. Já jsem miloval fotbal, miluju fotbal a budu ho milovat neustále. Tímto bych chtěl zároveň poděkovat svojí paní, protože ta vše snáší se mnou, a obecně je strašně důležité mít partnera, který vás podporuje.
Začínal jsem od žáků v Budějovicích v místním Dynamu. Měli jsme tam výbornou partu a hráli jsme později dokonce první dorosteneckou ligu. V mládí jsem byl fotbalem úplně posedlý, měl doma plakáty hráčů, časopisy… Zkrátka všechno, co se dalo sehnat. Jeden den jsme si šli s kamarádem zakopat na škváru na Dynamo a zrovna tam probíhal nábor, tak jsme se přihlásili.
Protože jsem byl hodně hbitý a rychlý, začínal jsem jako křídlo. Postupně jsem se ale posouval dozadu, protože jsem měl dobré proporce, byl jsem vysoký i dobře stavěný. Tak jsem doputoval až na stopera. Chvíli jsem to dokonce zkoušel i v brance, ale to nebylo to pravé ořechové. (smích)
Měl jsem obrovské štěstí, že jsem byl rovnou vybrán do vojenského sportovního oddílu Dukly Tachov. Hráli jsme druhou nejvyšší soutěž, chodilo na nás poměrně dost diváků a hráli jsme proti zvučným klubům jako Viktorka Žižkov, která byla v té době špičková. Pak mě v roce 1979 kontaktovali ze Sparty Praha, a tak začala má profesionální kariéra.
První ligový zápas si pamatuji velmi dobře, protože Zdeněk Caudr, tehdejší kapitán, nemohl nastoupit. A tak jsem šel na hřiště místo něj na post krajního obránce. Po utkání jsem měl zase pauzu, kdy jsem nehrál. Ale jakmile jsem znovu nastoupil v základu, šanci jsem chytil za pačesy a už tam nikoho nepustil. (úsměv)
První ligový gól? Už je to hodně dávno. Dal jsem ho Zbrojovce Brno v roce 1980 a byl to vítězný gól na 4:3. Sám bych ho rád viděl, protože už si tu situaci přesně nevybavuji. Ale mám pocit, že byl pěknej a posunul nás na pohárové příčky.
Už tím, že jsem přišel do Sparty, se mi splnil dětský sen. Devět let, co jsem za Spartu odehrál, budu mít v srdci navždy, poněvadž těch zážitků je celá řada. Nejdříve jsme neměli kádr na to, abychom hráli na špici, ale postupně přicházeli trenéři, kteří nás posouvali dále. Hlavně bych zmínil pana Ježka, který mě dal do stoperské dvojice s Pepou Chovancem a vytvořili jsme tak špičkové duo.
Odehráli jsme fantastické zápasy nejen v lize, ale také v evropských pohárech. S Realem Madrid, Juventusem, Barcelonou. Real jsme doma porazili 3:2 a venku uhráli cennou remízu 1:1. Vzpomínám také na Watford, s nímž přijel Elton John, který je vlastnil, a my je tady porazili 4:0. S Hajdukem Split chyběl kousíček, a postoupili bychom do semifinále Poháru UEFA.
Evropské poháry jsme hráli pravidelně, bylo nádherné, když na váš zápas přijde 35 000 lidí. Měli jsme skvělý tým, vyzdvihnu Honzu Bergra, ale vlastně bych musel vyjmenovat celou jedenáctku, protože co jméno, to výborný fotbalista.
Navíc jsme měli výbornou partu, kterou vytvořil pan Ježek. Přinesl sem i západní metody a pro nás byl zážitek se srovnat v evropských pohárech s těmi západními týmy. Každý z nás si chtěl v zahraničí také zahrát. Mně se to naštěstí podařilo a v roce 1988 jsem zamířil do Borussie Mönchengladbach, kde jsem ve třiceti letech nastartoval druhou kariéru.
Málokdo věřil, že by nějaký Franta Straka mohl pravidelně nastupovat v takovém klubu. Borussia v té době patřila do špice tabulky. Hráli jsme o evropské poháry a já se stal dokonce kapitánem. V prvním zápase jsme vyhráli nad Kaiserslauternem 4:1. Bylo to na starém stadionu v horách, který dnes už bohužel neexistuje. S Frankem Fodou, hráčem soupeře, jsme se potkali po sezoně na dovolené a on mi říká: ,,Franz, ty jsi takovej hajzl, tys nafilmoval ten faul, za který jsem dostal červenou kartu.“ Měl docela pravdu, trošku jsem to přihrál. (smích)
V bundeslize jsem dal bohužel jenom jeden gól. Škoda, gól je něco, co si každý fotbalista přeje. To se nedá popsat, to je něco fenomenálního. Já dal ten nejkrásnější proti Slovanu Bratislava v lize. Z třiceti metrů jsem to trefil krásnou ranou. Byl bych rád, kdyby se ten gól někde zveřejnil, alespoň by mě taky někdo pochválil. (smích)
V reprezentaci jsem odehrál 35 zápasů. Tenkrát byla na stoperu obrovská konkurence, což dnes není. Opravdu kvalitních stoperů je málo, a to i v celosvětovém měřítku. Vrchol přišel v roce 1990, kdy jsme na MS v Itálii postoupili do památného čtvrtfinále proti Němcům. Na to opravdu rád vzpomínám.
Když jsem hrál bundesligu za Rostock, mimochodem jsme také hráli PMEZ proti Barceloně. To bylo super. Bohužel to však trvalo jen rok, protože se otevřela kauza: někteří hráči z našeho týmu byly obvinění z toho, že jsou tajní agenti, což klubu hodně uškodilo. Potom jsem přestoupil do druholigového Wuppertalu a jeho skvělý trenér mi pomohl nastartovat trenérskou kariéru. Hodně jsme se spolu bavili o zápasech, trénincích. Později jsem úspěšně složil profilicenci na Karlově Univerzitě a mohl zůstat u fotbalu, který tak miluju.
Rád vzpomínám na úplné začátky. Myslím, že jsem udělal správně, že jsem šel do Teplic, do menšího, rodinného klubu. Tam jsem dostal možnost vybudovat skvělý tým, měl jsem k dispozici kvalitní hráče jako Pavla Horvátha, Karla Radu, Tomáše Hunala, Pavla Verbíře… Tenkrát jsem do týmu přivedl takový ten správný německý řád, disciplínu a oddanost svému klubu. Proto jsme byli tak úspěšní a bojovali o evropské poháry.
Pak jsem se vrátil domů do Sparty. Nezapomenu na první zápas, kdy fanoušci roztáhli transparent „Willkommen zu Hause Franz“, vítej doma Franzi. To jsem měl opravdu slzy na krajíčku. Mise byla úspěšná. Z 5. místa, na kterém Sparta byla po mém příchodu, jsme skončili druzí, bod za Baníkem Ostrava. Tím jsme tým nastartovali a postoupili až do základní skupiny Ligy mistrů, což se Spartě od té doby nepodařilo. Byla obrovská čest si zahrát například proti Manchesteru United, se kterým jsme uhráli bod. Za ně hrál třeba Ryan Giggs, Wayne Rooney, Van Nistelrooy a na závěr utkání nastoupil také Cristiano Ronaldo.
Pak přišlo něco, co nikdo nečekal. Po podzimu, kdy jsme měli 9 bodů náskok, jsem musel nedobrovolně odejít a dodneška vlastně nevím proč a stále mě to strašně mrzí. Celou hráčskou kariéru jsem v Česku spojil se Spartou, hrál jsem tady devět let, oslavil čtyři tituly, vyhráli jsme několikrát pohár. A pak člověk slaví padesátiny, šedesátiny a ze Sparty nepřijde ani jedna zpráva nebo blahopřání. O to víc mě to celé mrzí.
Co bych chtěl vzkázat malým fotbalistům? Spíš bych chtěl něco vzkázat jejich rodičům, aby si hned nemysleli, že z nich bude Messi nebo Ronaldo. Rodiče jsou v kariéře sportovců to nejdůležitější, formují je po celou dobu. Měli by děti vést k zodpovědnosti a poctivosti. Dnes to bohužel děti mají těžké, vzhledem k současným vymoženostem. Když už dělají sport, tak se zaměřují pouze na jeden z nich a chybí u nich tolik potřebná všestrannost. Takže dětem bych doporučil, aby si vyzkoušely víc sportů.“
