Kanonýr Daněk vzpomíná: tvrdá škola v Baníku i zrada v reprezentaci
Předváleční hrdinové Pepi Bican, Vlastimil Kopecký a Antonín Hájek plus David Lafata. Pouze tahle čtveřice je v Klubu ligových kanonýrů výš než legendární útočník Václav Daněk a jeho 196 zásahů z časů v Baníku, Dukle a Tirolu Innsbruck. Ostravská ikona pamatuje dva ligové tituly na Bazalech, dva v rakouské lize a v obsáhlé zpovědi se věnuje i zvláštní reprezentační kapitole.
„Fotbal pro mě znamená jednu obrovskou část mého života, které jsem vděčný za to, že žiju tak, jak žiju. Naučil mě všemu, bít se, vstřebávat porážky, vychutnávat vítězství, poradit si se složitějšími věcmi.
Začínal jsem samozřejmě v Baníku. Už jako desetiletý kluk jsem měl chuť hrát fotbal a Baník byl nejlepší mužstvo z regionu. Našel jsem odvahu a přes jednoho kamaráda ze školy jsem se přihlásil do žáků. Absolvoval jsem první trénink pod vedením baníkovské legendy Bédi Köhlera. Ve středu jsem přišel poprvé a v sobotu už jsem hrál mistrák. Zůstal jsem věrný až do vojenské základní služby a prošel všemi mládežnickými kategoriemi a později i prvním mužstvem.
Moje pozice byla vždy v útoku. Když jsem začínal, hrál se jiný systém, 3-2-5, a já hrál levou spojku. Jako žáček jsem byl malý, růst jsem začal až po skončení základní školy, ale i přesto se mi dařilo góly dávat. Takže jsem se v útoku cítil dobře a trenéři mi ani jinou pozici nehledali. Ale samozřejmě postupem času a změnami rozestavení jsem v útoku zkusil různé role.
V mládežnických letech jsem dával opravdu hodně branek, ale žádná konkrétní mi v paměti nezůstala. Ale pamatuji si, že při výročí tuším 55 let Baníku vyšla pamětní medaile. Já jsem ji opravdu chtěl, a tak jsem šel za tehdejším sekretářem mládeže a on mi řekl, že když vstřelím v sezoně 55 branek, dá mi ji. Já jsem si od té chvíle branky počítal, a když jsem dal pětapadesátou, tak jsem za ním okamžitě šel a on mi tu medaili dal. (úsměv)
Do první československé ligy vedla moje cesta přes Baník a Bazaly, protože většinu kariéry jsem absolvoval tam. Probíhaly tam i tréninky. Kdysi tam bývalo trávníkové hřiště, vedle škvárové, potom se vybudovalo ještě třetí hřiště, takže všechny kategorie trénovaly v jednom areálu. Prošel jsem všemi věkovými kategoriemi, od začátků v B-žácích pod vedením Bédi Köhlera, potom jsem přešel do A-žáků, následně do C-dorostu, B-dorostu až do A-dorostu, který hrával celostátní ligovou soutěž. Odtud si mě trenér Evžen Hadamczik vybral pro první mužstvo.
V posledním kole ročníku 1978-79 jsem byl poprvé nominován na zápas áčka. Baník tehdy hrál v Prešově zápas o mistra ligy. Byl jsem tam ale jen přizvaný a jen se díval. Potom jsem s prvním mužstvem absolvoval přípravu a pro nadcházející sezonu už byl v kádru áčka. První kolo jsme hráli na Slavii a prohrávali jsme 0:3. Když do konce zbývalo asi dvacet minut, trenér mi řekl, ať se jdu rozcvičit, že půjdu do hry. Nastoupil jsem a podařilo se mi téměř okamžitě dát branku na 1:3 pověstnému brankáři Bobbymu Zlámalovi. Měl jsem z toho obrovskou radost a ani mi tak nevadilo, že jsme prohráli, protože to pro mě byl splněný sen a první ligový gól. To se nezapomíná.
Nováček v sehrané partě
V kádru jsem byl absolutně nejmladší. Byla to parta kluků, která spolu hrála šest, sedm let a byla skvěle sehraná. Já byl benjamínek, který se rozkoukával. Kluci mě nešetřili, na trénincích jsem měl obrovské souboje s Rosťou Vojáčkem. Celý tým se na to těšil, protože jsme do toho šli oba naplno, on neuhnul, já neuhnul. Na to se spoluhráči vzpomínáme i po letech. Tímto způsobem mi dávali najevo, že jsem v týmu proto, abych se učil, takže jsem neměl ani nějaké tendence si vyskakovat.
Zezačátku jsem tak samozřejmě plnil roli náhradníka, trenér Hadamczik mě na hřiště posílal na závěrečných patnáct, dvacet minut. Postupem času se mi dařilo střílet i branky, příležitostí jsem dostával více a propracovával jsem se do základní sestavy. Samotné oslavy titulu byly samozřejmě krásné, ale už si z toho moc nepamatuji. Stejně jako z obhajoby v roce 1981.
Myslím, že trenér Hadamczik trochu předběhl dobu. Byl nesmírně vzdělaný a uměl velice dobře německy, což mu otevřelo cestu k zahraniční literatuře. Měl možnost zúčastnit se nějakých stáží, takže mohl načerpat zkušenosti. Byl skvělý psycholog a uměl k sobě hráče připoutat a také nadchnout. Žil fotbalem a výhry a prohry velmi silně prožíval. Pokud se prohrálo a jeli jsme zpět autobusem, byly to krušné chvíle, protože prohry velice těžce snášel. Na druhou stranu uměl velice dobře motivovat a pro mě bylo působení pod ním speciální v tom, že jsem byl jeden z mála, který dostal šanci dostat se do toho tehdy hvězdného týmu. Za to jsem mu byl nesmírně vděčný a chtěl jsem mu to za každou cenu vrátit, stejně jako později trenérovi Máčalovi, který mě dostal zpět do velkého fotbalu, když to se mnou vypadalo špatně. Bojoval jsem za sebe i za něj.
S Baníkem jsme dost utkání odehráli v evropských pohárech. Například ve Valencii byla obrovská průtrž mračen a zápas se hrál v jedné obrovské kaluži. To nemělo s fotbalem nic společného, spíš to byl takový plážový fotbal, kdy jste si to z kaluže nahodil do vzduchu a střílel dopředu. Hrál za ně Mario Kempes, jeden z nejlepších hráčů té doby, nejlepší střelec Argentiny na mistrovství světa 1978.
Do Dukly jsem přestoupil, protože jsem šel na vojnu. Základní vojenská služba byla povinná. Nejdřív jsem sice na vojnu nechtěl, a tak jsem po maturitě nastoupil na vysokou školu. Bylo ale velmi náročné skloubit učení a fotbal, i když jsem měl individuální plán. Tréninky byly dopoledne, a tak jsem usoudil, že na vojnu budu muset. Fotbalová vojenská mužstva byly Cheb, Banská Bystrica a Dukla Praha. Dukla měla absolutní přednost. Hráče si ale vybíral i Cheb a Bystrica. Já už jsem ale nějaké ligové zkušenosti měl, takže jsem se nějakých výběrů ani neúčastnil a šel rovnou do Dukly.
Tým byl plný skvělých hráčů, stejně jako v Baníku. Velká jména, reprezentanti, takže jsem byl velice rád, že jsem jeho součástí. První rok v Dukle jsem hrál pravidelně, i za reprezentaci, druhý rok jsem dostal nabídku na stálé angažmá, abych se stal vojákem z povolání. Ale já jsem věděl, že se chci vrátit zpět do Ostravy. Měl jsem ženu a syna, a ti mě táhli zpět. Potom, co jsem v klubu řekl, že se vrátím do Baníku, už jsem nastupoval za B-tým. Byl jsem ale rád, že můžu trénovat v Dukle a nepošlou mě někam na hostování. To, že jsem nastupoval za béčko, se na mě trochu podepsalo v tom, že když jsem se vrátil do Ostravy, nebyl jsem v úplně dobré formě.
Na angažmá v Dukle ale vzpomínám rád. Mám spoustu vzpomínek, třeba jako na gól v Poháru vítězů pohárů, který jsem vstřelil Manchesteru United. Ten gól byl fantastický, protože jsme předvedli parádní akci, na jejím konci jsem dostal míč dloubáčkem těsně za obranu a já ho okamžitě halfvolejem trefil do brány. Vyrovnával jsem na 2:2, a i když by remíza Manchesteru na postup stačila, nezdržovali a hráli až do konce férově. Od té doby Manchesteru fandím.
Zahraniční zkušenost
Když jsem se vrátil z vojny, prožil jsem si takovou peripetii. Pod trenérem Kolečkem jsem nehrál. On mě neměl moc rád, navíc moje forma nebyla úplně dobrá. Přemýšlel jsem o tom, že bych šel z Ostravy pryč, dostal jsem i nabídku z Dunajské Stredy. Byl jsem s nimi skoro domluvený, ale můj tchán, který hrál 10 let za Baník, mi řekl, ať neodcházím, když jsem na tom špatně, ať odejdu, až budu na vrcholu. V Baníku pak začal trénovat pan Máčala a říkal mi, že mě zná a že se mnou do týmu počítá, ať zůstanu. Poslechl jsem oba dva, následující sezonu jsem byl králem střelců a další sezonu opět.
V té době se začalo rýsovat reálněji zahraniční angažmá. Problém byl v nařízeních, podle kterých mohl hráč odejít do zahraničí až poté, co dosáhl určitého počtu ligových startů a věku 32 let. Počet startů jsem měl splněný, potíž byla v tom, že mi tenkrát nebylo ještě ani 29. Ve hře byly kluby portugalské, německé nebo Rapid Vídeň. Kvůli věkovému omezení ale z přestupu sešlo. Najednou přišel trenér Tirolu Innsbruck, který se na mě byl podívat, shodou okolností na utkání, ve kterém jsem hrál strašně. Přesto řekl, že o mě má zájem a že mě chce do týmu. A nějak to prošlo. Roli možná hrálo i to, že byl listopad roku 1989, takže atmosféra v zemi už byla taková volnější.
S Pepou Chovancem jsme byli vlastně první, kdo hrál v zahraničí. Těsně po nás šli ještě Standa Griga a Luděk Mikloško. Tenkrát jsme měli hodně těžké se v cizině prosadit, protože za každý tým mohli hrát vždy jen dva cizinci. Tirol byl v té době úžasné mužstvo s neskutečnými hráči. První půl rok jsem nějaké góly dal, pak jsem na chvilku vypadl ze základní sestavy. Tak jsem nastupoval za béčko a tam jsem dal v šesti zápasech asi devatenáct gólů. To už jsem začal přesvědčovat.
Pak jsem tam zažil zajímavou historku. Majitel hotelu, na který jsme jezdili, si mě pozval k sobě do kanceláře a pustil mi rozhovor, který měl s tehdejším trenérem Tirolu. Na něm se ho ptal, proč ten Daněk jako nehraje, že je dobrý, že střílí góly… A trenér tam říká: „On potřebuje ještě trošku času, potřebuje si tady zvyknout. Já vím, že už by teď mohl hrát, ale já s ním ještě počkám. Ale až přijde na hřiště, tak uvidíte, to bude hvězda.“
Podívejte se, mám z toho teď husí kůži.
Klika i smůla v reprezentaci
Začalo play off a já vstřelil 14 gólů. Poté začal super čas, další sezonu jsem byl třetí nejlepší střelec v Evropě, a to jsem ještě nemohl na pět zápasů nastoupit kvůli zranění, jinak by to dopadlo ještě lépe. Stal jsem se miláčkem tyrolského publika. O nich se sice říká, že jsou takový chladní, ale já je měl taky rád, protože mají obrovské srdce a byl jsem rád, že jsem mohl hrát právě v Tirolu Innsbruck.
Z jednoho pěkného gólu v Rakousku jsem měl velice úsměvnou fotku. Byl jsem na ní ve vodorovné poloze asi v dvoumetrové výšce. Ani nevím, jak se fotbalista může do takové výšky vůbec dostat, natož z ní vstřelit branku. Rád vzpomínám i na gól proti Admiře Vídeň, kdy jsem si na prsa zpracoval míč ze strany a zpoza vápna prostřelil vše, co mi stálo v cestě.
V pohárech jsme si zahráli proti Realu i Atlétiku Madrid. Každý z těch zápasů byl speciální. Dvakrát jsme vyhráli ligu a to už byly oslavy titulu se vším všudy. Innsbruck je nádherné město s obrovskou promenádou a to všechno bylo úplně narvané. My tam projížděli otevřeným autobusem, potom kabriolety, bylo to neskutečné. Titulů za Baník si ale vážím stejně, nejde to takhle srovnat. Byly to dvě etapy života, obě úspěšné. Jsem rád, že jsem se stal mistrem českým i rakouským.
U reprezentace musím říct, že jsem měl obrovskou kliku. V každé kategorii, za kterou jsem nastupoval, jsem dal v prvním zápase gól. Do osmnácti let jsem v žádné reprezentaci nebyl, až poté si mě všimli, když jsem v dorostenecké lize začal střílet góly. K tomu se přičetla nějaká zranění, a tak mě povolali jako náhradníka, když se hrálo s Polskem. Do zápasu jsem nastoupil a hned dál gól. V prvním důležitém kvalifikačním zápase za devatenáctku hraném v Budějovicích jsem dál gól proti Řecku na 3:0. Pamatuju si komentář v televizi, ve kterém zaznělo: „A teď nádherný centr a Daněk a gól.“ Byl to opravdu moc krásný gól hlavou z druhé tyče. Krátce poté jsem byl povolaný rovnou do jednadvacítky a podařilo se mi dát postupový gól proti Švédsku.
V A-týmu jednoznačně nejvíc vzpomínám na utkání se Španělskem v kvalifikaci EURO 1992. Byl to pro mě obrovsky důležitý zápas, kterému předcházelo několik nepříjemných událostí. Jednou z nich bylo vypadnutí z nominace na mistrovství světa ve Španělsku 1982. Oficiálním důvodem bylo zraněné koleno, které by nesneslo potřebnou zátěž, což nebyla vůbec pravda, jelikož jsem byl úplně zdravý člověk.
Poté jsem byl také v kádru před mistrovstvím světa v Itálii 1990. Trenér Vengloš stále nad mou účastí váhal, přestože jsem pomalu bojoval o nejlepšího střelce Evropy. Na přípravný zápas v Brně s Egyptem mě sice povolal, ale moc nám to v útoku nešlo, když nás tam trenér postavil jako novou nesehranou dvojici. Tento nepovedený zápas měl ukázat, že nemusím na mistrovství světa. Bral jsem to jako zradu, ale nějakým způsobem jsem to přežil.
Později přišel k národnímu mužstvu nový trenér Máčala a pomohl mi v době, kdy jsem to neměl v Ostravě jednoduché. Povolal mě do reprezentace a za to jsem se mu musel odvděčit. Proti Španělsku jsem teda dal dva góly a podařilo se nám vyhrát 3:2. Na to nelze zapomenout.
Že jsem na pátém místě v Klubu ligových kanonýrů se 196 góly, je strašně krásný pocit. Ale také tomu předcházely jisté peripetie. Teprve asi dva roky zpátky se začaly počítat i góly vstřelené v zahraničí před rokem 1991. Předtím se braly pouze ty v české lize a v evropských nejvyšších soutěžích po roce 1991. Díky tomu se mi některé góly přičetly a těch 196 branek skutečně sedí.
Nejvíc si ovšem cením toho, že se mi povedlo během šestnáctileté vrcholové kariéry vstřelit každý druhý zápas gól. Myslím si, že tato statistika už vypovídá o hráčských kvalitách.“
