Z luxusu na dno. Pavlík bojuje proti finančním problémům sportovců
Byl oporou movitého Jablonce. Byl dokonce kapitán. Na jaře 2012 se ale tehdejší fotbalový obránce Petr Pavlík dozvěděl, že s ním jeho klub dál nepočítá. Prožil si, jaké to je, když najednou praskne bublina luxusního života profesionálního sportovce. Jezdil dodávkou, stal se mládežnickým trenérem a teď v rámci Nadačního fondu proti dluhové pasti nabízí pomoc těm, kteří kvůli své finanční situaci padají na dno. „Je to i osvěta, aby si uvědomili, že po životě profi sportovce je ještě normální život. A že jednou přijde,“ upozorňuje Pavlík.
Prožívají zlaté mládí. Hodně vydělávají a hodně utrácejí. A neřeší, když jim kráva jejich života lačně a chtivě spásá kromě nejlepších roků také finanční konta. Pak je najednou konec a může přijít drsný sešup. „Někdo mávne kouzelným proutkem a z toho obláčku, na kterém se profesionální sportovec vznáší, najednou padá na zem,“ říká Petr Pavlík.
Jak to proběhlo u vás?
„Je to hrozně jednoduché. Měl jsem v Jablonci smlouvu ještě na dva roky. Ale na začátku přípravy se změnil trenér a oznámil mi, že v klubu končím. Shodou okolností jsem se dostal do Prostějova, který převzal moji smlouvu z Jablonce, takže to šlo postupně. Ale už je to třetí liga, takže si člověk uvědomí, že je opravdu konec. Mám naštěstí dobré rodinné zázemí, manželku, rodiče. Ale jsou lidi, kde se fakt mávne kouzelným proutkem, kohoutek financí se utne a profi sportovec, až na pár výjimek, nic jiného než kopat do balonu neumí….“
Co bylo dál?
„Samozřejmě jsem to nechával plynout, jako většina lidí. Uplynul první rok v Prostějově, uplynul druhý rok v Prostějově. Pak už člověk přichází do let, kdy by nemusel jezdit tři sta kilometrů za zaměstnáním. Takže jsem hledal něco blíž místa bydliště. Kontaktoval mě majitel Záp, začal jsem tam kopat třetí ligu. Když mi táhlo na čtyřicet, skončil jsem. Naštěstí jsem začal dělat pro majitele.“
Co jste dělal?
„Musel jsem jezdit s dodávkou. Volantem točit umíte, já se za to nestydím. Je to rozvážení věcí, do toho jsem stíhal tréninky. Já bez fotbalu nemůžu být. Je mi čtyřicet let, kopu ještě divizi v Kolíně, do toho trénuju děti v Brandýse.“
Jak jste se dostal k práci pro Fond proti dluhové pasti?
„Znám zakladatele, trénuje se mnou mládež. Říkal jsem si: půjdu si to očuchnout. Něco dělat člověk musí. Že budu sedět doma na zadku, to mi složenky nezaplatí. A i bývalí profesionální sportovci musí platit složenky. Jsem tady od začátku prosince a už jsem přišel na některé věci, které jsou alarmující.“
Jako třeba?
„Že finanční gramotnost u nás je šílená. Byl jsem vychovaný, že musím vydělat víc, než utratím. A to si spousta lidí neuvědomuje. A ty následky, pokuty, penále, to vás tak semele, že když vám nikdo nepomůže, nemáte šanci z toho vystoupit.“
