Kometa Ondrášek: o roku snů, zlomu v Norsku i vlivu přítelkyně a psa | iSport.cz
1. ledna 2020 • 04:40

Kometa Ondrášek: o roku snů, zlomu v Norsku i vlivu přítelkyně a psa

TOP VIDEA
SE SIMONOU v karanténě: Šimon Hrubec promluvil o koronaviru. V Číně média neukazují všechno, říká
Sportovci na sítích: vaření s hokejkou nebo speciální leg day
VŠECHNA VIDEA ZDE

V divoké pubertě kouřil a hrál automaty. Ve třiceti dostal první pozvánku do fotbalové reprezentace. V premiéře rozhodl gólem výjimečný duel s Anglií a záhy oslavil postup na EURO 2020. Zdeněk Ondrášek, originální útočník Dallasu, přezdívaný Kobra, na letopočet 2019 nikdy nezapomene.



V útulné blatenské kavárně vládne vánoční atmosféra. Chlapík s vyholenou hlavou tu pozornost nebudí. Je místní. Vyrůstal v nedalekém Kadově a jako kluk válel fotbal právě za Blatnou. Jenže v Česku letos na podzim vzbudil poprask. A velký! Nebýt jeho gólu do anglické sítě, kdo ví, jestli by Češi proklouzli na závěrečný turnaj mistrovství Evropy.

„Neberu to tak. Jeden zápas kariéru nedělá,“ reaguje s klidem Zdeněk Ondrášek, česká sportovní kometa minulého roku. U stolku sedí s tatínkem Zdeňkem a jedním ze svých prvních mládežnických trenérů Jiřím Peroutkou. „Společně s tátou jsem ještě rozhovor nedělal,“ usmívá se střelec zlaté kvalifikační branky. Střelci to jsou ovšem všichni, což brzy poznáte. I když mluvit bude hlavně ten nejmladší.

Když se ohlédnete za rokem 2019, co vás napadne?
„Že ten rok měl úplně všechno. Letěl jsem na druhý konec světa, obrátil jsem život naruby sobě i přítelkyni. Pak jsem se čtyři měsíce trápil a bojoval, abych se mohl dostat na lavičku. Potom jsem se zasnoubil. Pořídil jsem si syna, tedy psa. Nevzdal jsem se, i když to už vypadalo hodně těžce. Nakonec šance přišla a vyšla tak, jak jsem si představoval. A na závěr jsem se dočkal třešničky na dortu, že jsem mohl na sebe obléknut českého lva.“

Pro spoustu lidí jste sportovní kometou roku. Pocítil jste to?
„Mám víc sledujících na Instagramu. Lidi píšou a já jsem za to rád. Ale snažím se být nohama na zemi. Vím, jaký je fotbalový život a jaký je fotbalový fanoušek. Vždycky se to může v mžiku změnit. Snažím se zůstat takový, jaký jsem. Možná mi to někdy může někdo vyčíst.“

Proč?
„Teď možná někdo říká, že když jsem v reprezentaci, měl bych se zklidnit. To je samozřejmé. Ale že budu chtít rozesmát rodinu a přátele, na tom nikdy nic měnit nebudu. Moje přítelkyně Daria mi od doby, co ji znám, opakuje, že mě má ráda takového, jaký jsem, a že se nemám měnit. V lednu poletím zpátky do Ameriky, ale výš bych létat nechtěl.“

Zůstanete na zemi.
„Daria mi nejvíc vyčítá, že si občas nevěřím, jak bych měl.“

Amerika vám v tomhle pomůže, ne? Bez sebevědomí v ní snad ani nelze žít.
„Když je někdo sebevědomý, neznamená to, že budu sebevědomý taky. Jsem, jaký jsem, a měnit se mi nechce.“

Na druhém konci světa vás na podzim zastihla první pozvánka do reprezentačního áčka. Dočkal jste se jí až po třicítce. Co jste si pomyslel?
„Byl jsem překvapený a strašně šťastný. Volal mi trenér Šilhavý, že je možnost, že bych mohl být v nominaci. Pak jsem vstal ráno z postele a měl jsem zprávu, že se to povedlo. Samozřejmě že hned vám začne v hlavě šrotovat, kdy tam poletím a jaké to bude.“

Byla tam nejistota typu – mám na to?
„Ne. Komentáře na internetu nečtu. Věděl jsem, že se najdou lidi, kteří řeknou: Co to je? Když jsem šel do Dallasu, taky se našly komentáře: Odkud je? Proč přišel? Ale tak to je a bude.“

S čím jste jel na sraz?
„Říkal jsem si: Anglie, to pravděpodobně ne. Ale musíš být připravený, pokud se naskytne šance. A vy už víte, jak to dopadlo.“

Docela dobře. Jak vám bylo, když vám trenér v utkání s Anglií řekl: Svlíkej se, jdeš na hřiště?
„Když jsem si to přehrával po zápase, byl jsem překvapený, že jsem ani nebyl nervózní a měl jsem klidnou hlavu. Vůbec jsem nemyslel na to, že jde o reprezentaci. Řekl jsem si jen: O. K. A šel jsem na hřiště, jako když jsem poprvé nastoupil v Tromsö, ve Wisle nebo v Dallasu. Šel jsem jen hrát fotbal a dělat to, co mi vždycky říká Daria.“

A to je?
„Dělej to, co umíš - bojuj. A já jsem musel bojovat, protože Daria nepřiletěla a říkala mi, že když neletí, tak musím udělat všechno pro to, aby mě trenér pozval i příště. Tam že ona už bude. Jsem hrozně rád, že se to povedlo.“

Nezacloumala s vámi ani první promarněná šance?
„Viděl jsem to pak v televizi a bylo to strašný. V zápase mi přišlo, že stoper Maguire byl blíž k balonu, a já si myslel, že ho trefím skluzem. Jenže on se zastavil. Takže to vypadalo komicky. Jsem překvapený, že to ještě nikde nebylo v televizi.“

Úvodní zkrat v koncovce jste však dokázal hodit za hlavu. Umíte to odmala?
„Naopak! Byl to můj největší problém v životě. Vždycky jsem strašně přemýšlel o tom, co bylo.“

Kdo vás vyléčil?
„V létě jsem si pořídil psa.

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium
Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně

Chci předplatné Premium
Články odjinud


Články odjinud