NOVÁ GENERACE: Šmicer, šampion z vesnice. Odhalil kořeny svého úspěchu | iSport.cz
Martin Vait
19. května 2020 • 05:00

NOVÁ GENERACE: Šmicer, šampion z vesnice. Odhalil kořeny svého úspěchu

Autor: Martin Vait
Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Trpišovský: Skvělý terén, dobrá kombinace. Bylo hodně místa
Vondrášek po debaklu: Není o čem. Slavia celý zápas lepší, červená přísná
VŠECHNA VIDEA ZDE

Všechno to začalo u jedné půlmetrové kamenné zídky v zapadlé vísce uprostřed Ústeckého kraje. Do Verneřic je to odevšad daleko – a do kopce. Z České Lípy, Ústí i Děčína je to ze všech stran minimálně dvacet kilometrů. „Měli jsme tu ale všechno,” upozorňuje Vladimír Šmicer, který to z téhle vísky dotáhl až do Liverpoolu a k triumfu v Lize mistrů. I kdyby ne, jemu by stačila právě ona nízká zídka. „Připadala mi obří, když jsem byl malej,” usmívá se. Podívejte se na další VIDEO ze seriálu NOVÁ GENERACE.



Úsměv má na tváři takřka po všem, na co si vzpomene za ten den, který s ním strávíme. Už po pár minutách s Vladimírem Šmicerem je jasné, proč se mu za jeho kariéry přezdívalo Štístko. Dokáže si najít cestu ke každému, všemu se srdečně zasmát – v průběhu dne tedy hlavně mým řidičským neschopnostem. Řečeno otřepanou fotbalovou hantýrkou je to ideální kluk do kabiny, se kterým půjdete rádi na pivo.

Když ale vyrůstal, občas se to neobešlo bez slz. „On byl technický už tenkrát. Balon pro něho problém nebyl. Ale pořád jsem mu říkal, Vláďo, ty s tím balonem musíš do vápna!“ směje se kouč Julius Časný, který Šmicera trénoval v Děčíně, když mu bylo dvanáct let. „Byl ještě malý, rostl pomalu a už proti němu stáli v šestnáctce habáni. Když ho tam jednou vzali, rozhodčí odpískal desítku. Jemu tekly slzy. Já mu říkám: ‚Vláďo, nebreč, je to penalta!‘ Tak si otřel slzy, vstal, šel ji kopnout – a dal ji, samozřejmě,“ pokračuje Časný.

Do dvanácti let Šmicer fotbalově vyrůstal právě ve Verneřicích. „Všichni kluci věděli, že když si chtějí jít zakopat, Šmíca má balon,“ vypráví brzo sedmačtyřicetiletá legenda Slavie, Liverpoolu nebo české reprezentace.

„Tady bylo za trest zůstat doma, venku jsme byli pořád. A bylo tu stále co dělat, chodili jsme si kopat za školu, ke hřišti. Měli jsme novou tělocvičnu a tam hráli i vybíjenou, házenou, ping-pong. Ten mi šel po fotbale asi nejvíc. Do hasičské nádrže se napustila voda a tam jsme chodili plavat. V zimě zase bylo pod fotbalovým hřištěm kluziště, kousek za vesnicí se dalo chodit lyžovat,“ vyjmenovává veškeré venkovní vyžití Šmicer.

Když nebylo s kým ven, vystačil si právě s kamennou zídkou na zahradě. Ta mu pomohla v úplných začátcích a zabavila ho. „Odráželo se mi to všude možně, takže jsem musel být připravený a pořád v pohybu. Nešlo jenom stát a kopat si o rovnou zeď z betonu. To by mě asi ani nebavilo,“ líčí.

Sportovní všestrannost byla samozřejmá nejen u Šmicera, ale i u celé generace hráčů, která vyrůstala před pádem normalizačního režimu. Inspiraci ale malí fotbalisté nacházeli, i když doma zůstat museli.

„Byl jsem chycenej. Když nebylo co dělat, vyráběl jsem si kartičky s týmy, které jsem vyhazoval do vzduchu. Ten, jehož karta dopadla na zem obrázkem nahoru, postupoval dál. Psal jsem si sestavy, tabulky. Měl jsem cvrnkací fotbal, hokej Chemoplast, za hráče jsem si dosazoval hvězdy, jako třeba Kennyho Dalglishe, který mi nastřílel spoustu gólů,“ vzpomíná.

Jak zařídil Šmicerův trenér odchod do Slavie? A čím se vypracoval ve hvězdu?

Veškerý servis od dospělých

Pamatoval na každý detail. „Dokonce jsem si před každým takovým zápasem sám proti sobě zpíval i hymny jednotlivých týmů. Máma s tátou mě chodili poslouchat za dveře a smáli se: ‚Hele, už si zase zpívá’. Takže takovej já jsem byl magor,“ směje se Šmicer. „Ale samozřejmě to člověku utváří představu, jaké by to ve skutečnosti bylo hrát v Realu nebo v Liverpoolu, a i kvůli tomu jsem to tam chtěl dotáhnout. Řada z nás začínala na vesnicích a jsme rádi, že jsme to prožili. Bavili jsme se o tom i v reprezentaci, kluci z měst to měli těžší, my jsme byli vyhranější. Dnes nám talenty z vesnic chybějí.“

Naplno to ukazuje srovnání počtu reprezentantů, kteří pocházeli z vesnic a maloměst, mezi EURO 2004 a současným národním týmem. Zatímco tehdy do svých dvanácti let vyrůstalo v malém zapadlém klubu hned třináct členů reprezentace (mezi nimi třeba právě Šmicer, ale i Nedvěd , Poborský, Koller nebo Baroš ), v současnosti je takových hráčů pouze pět – Michael Krmenčík , Jiří Pavlenka, Filip Novák, Zdeněk Ondrášek a Tomáš Souček.

V současnosti mají malí fotbalisté takřka po celé Evropě veškerý servis od dospělých. Rodiče je odvezou na tréninky, trenéři se úzkostlivě starají o co nejzajímavější náplň fotbalové hodiny. A není divu, že se do elitního fotbalu stále víc prosazují děti kvalitních mládežnických koučů, kteří mají na své potomky více času, prostoru, vidí je na trénincích a mohou jim dávat cenné rady.

NOVÁ GENERACE (1. díl): Jak vychovali tým pro EURO 2004? A proč zlatá éra skončila?

Šmicerova generace měla zábavu dlouho neřízenou. Podobně jako dnes v Evropě už snad jenom mladí fotbalisté v předměstských čtvrtích Paříže či Londýna. Až do svých deseti let se obešel Šmicer prakticky bez trenérů. Tým mladších žáků ve Verneřicích vedli Šmicerův dědeček a tatínek.

„Ale to byla spíš zábava, jenom jsme si tu hráli. Byli jsme zvyklí dát si pár přihrávek, tomu se ani nedalo říkat tréninky. Kluci se toho dnes učí daleko víc než my. Jenže i když jsem měl jeden trénink týdně, byl jsem každý den pět hodin venku. A to je víc než čtyři tréninky na hodinu a půl, co dnes mají děti. Sice jsme neměli oficiální tréninky, ale já chodil domů a odpadávalo mi maso od kostí, jak říká Vizour,“ směje se Šmicer v narážce na svého tchána Ladislava Vízka .

„Až když přišel pan Karel Andok, který předtím hrával za Děčín, to bylo poprvé, kdy jsem poznal kouče, který dělal něco, co vypadalo jako normální tréninky. Bylo znát, že už fotbal hrál a že nás učí něco víc, jak se chovat na hřišti, měli jsme rozcvičku, protažení. Měli jsme dva tréninky v týdnu, předtím jeden. Už jsme byli taky o něco starší. Postoupili jsme do kraje, ale pak už jsem odešel do Děčína,“ vypráví Šmicer.

Děčín? Smutný příběh fotbalového úpadku

Přestup do většího regionálního klubu se v tehdejších poměrech poloviny 80. let pochopitelně obešel bez agentů. „O Vláďovi se vědělo, že je to šikovný kluk. Tak jsme se sebrali a jeli jsme se sekretářem do Verneřic. Jestli se na to pamatuješ, máma udělala králíka na smetaně,“ připomíná Šmicerovi první schůzku s děčínskými funkcionáři tamní dlouholetý trenér Julius Časný. „Já jsem se trošku styděl, kluk z vesnice, nechával jsem to na našich,“ směje se Šmicer. „To je pravda, moc ses tam neukázal! Promluvil jsi pár slov a už jsi zmizel,“ přikyvuje s úsměvem Časný.

V Děčíně se tenkrát hrála třetí liga a i úroveň mládeže byla poměrně vysoká. „Opravdu tu byli nejlepší z okolí,“ těší i zpětně Šmicera. „Tady jsem se naučil konfrontaci s těžkými soupeři. Kdybych šel rovnou z Verneřic do Slavie, přechod by byl moc velký. A taky tu byl silnější tým, tady jsem už nebyl taková hvězda. Byly tu jiné místní hvězdy, Mokráček a podobní hráči,“ pokyne směrem ke kamarádovi z mládeže, který dnes trénuje Českou Kamenici a přišel se pozdravit se Šmicerem na stadion někdejšího Kovostroje Děčín.

Právě příběh děčínského klubu je možná nejsmutnějším příkladem úpadku českého fotbalu. Po revoluci ho koupil excentrický podnikatel Petr Pelikán, který se tu rozhodl vybudovat „děčínskou Fiorentinu“. Krásnou starou dřevěnou hlavní tribunu přetřel nafialovo, klubový znak zdobil exotický pták podle majitelova příjmení.

iSport podcast: Jak vznikala Nová generace? Vychovává Česko fotbalisty dobře?

Děčín se několik let pokoušel probojovat do druhé ligy, klub dokonce přivábil někdejší sparťanskou hvězdu Romana Kukletu a mužstvo trénoval i Josef Masopust. Jenže po pěti letech marného snažení přišel krach. Pelikánovi došly peníze a v roce 1998 ho zatklo speciální komando v Itálii, když převážel deset kilogramů heroinu.

S Pelikánovým pádem šel dolů i celý děčínský fotbal. A ani v okolí to v současnosti často není o moc lepší. Ze třiceti největších českých měst jsou Děčín a nedaleké Česká Lípa a Most jediná, která ve fotbale ani v hokeji nehrají ve dvou nejvyšších soutěžích. „To není o tom, že sedíme zrovna tady v Děčíně. V Mostě hrají krajský přebor!“ rozčiluje se Šmicer. „To byly takové bašty a takové zápasy… Liberec nebo Jablonec odsud často odjížděly s porážkou,“ říká pan Časný.

Co se týče fotbalu, je na tom právě Děčín dokonce nejhůř. Pohrobek Pelikána, dnešní Junior, hraje pouhou I. B třídu. Vyšisované lila motivy jsou na tribuně stadionu dodnes, místo přírodního trávníku je tu umělka. Stadion po záplavách přišel o jednu ze čtyř tribun, vchod do stánku lemuje parkoviště supermarketu Lidl.

Vladimír Šmicer se jel podívat na fotbalové talenty v Děčíně, kde působil v mládeži
Vladimír Šmicer se jel podívat na fotbalové talenty v Děčíně, kde působil v mládeži

„Ke klubu jsme přišli v roce 1997, kdy tu končil Pelikán,“ vysvětluje šéf Junioru Miroslav Tyl. „Bylo nám líto dětí, tak jsme přebrali oddíly mládeže, neměli jsme ani dospělé. Postupně jsme to tu ale budovali z odchovanců a v roce 2013 už jsme skoro postoupili do divize. Jenže s úbytkem mládeže nám čím dál víc odchovanců odchází do Ústí nebo do Teplic. Navíc byl před čtyřmi lety zaveden systém volných přestupů. Během čtyř let nám odešlo zhruba 20 hráčů,“ pokračuje Tyl.

„Pořád si stěžujeme, že se tu máme hůř a hůř, ale tady jsou ty základy. Bez nich nebudeme mít dostatečný počet talentů, abychom pomýšleli na to, že budeme mít zase kvalitní reprezentaci. Když ty děti nebudeme mít tady, tak je nebudeme mít ani v národním týmu,“ zdůrazňuje Šmicer.

„Dřív bylo víc dětí a pak to bylo i vidět na kvalitě týmu. Dnes je daleko víc možností, jak trávit volný čas, samozřejmě i větší množství sportů. Na školách byl tehdy jenom fotbal, možná ještě nějaká atletika, dnes se mi zdá, že už to je jenom florbal. Přitom podmínky, ve kterých dnes mohou hrát děti fotbal, jsou lepší, než bývávaly,“ přemítá Šmicer.

Nedostatek dětí i trenérů

Ještě větším problémem než nedostatek malých dětí je však nedostatek koučů. „Tenkrát tady bylo na okrese čtyřicet nebo padesát trenérů! Nevím, kam se dneska poděli,“ udivuje pana Časného. „Kvalifikovaní trenéři jsou ještě další věc, ale hlavně aby byli lidi. Na vesnicích a menších městech to tak není a fotbal tu skomírá. Vždycky říkám, že obraz fotbalu u nás je to, co se děje právě na těchto úrovních,“ upozorňuje Tyl.

„Dnes je trenérů míň, protože je i méně času,“ soudí Šmicer, který vychází i z vlastní zkušenosti. Předsedá malému pražskému oddílu SK Dolní Chabry. „Za komunistů měl každý svou práci tutovou, skončil ve dvě a pak šel trénovat. Dnes už má každý víc práce a stresu a málokdo má čas na to, aby ho třikrát, čtyřikrát za týden a hlavně ještě o víkendech dával dětem. Nikdo to nechce dělat jen tak. Většinou to dělají tatínkové, kteří tam mají děti, ale jinak je to těžké. Sehnat dobré trenéry na nižší úrovni, kteří dětem něco předají, je opravdu složité.“
Šmicer byl v Děčíně dva roky, než se jeho rodina přestěhovala do Prahy, kde chtěla dětem poskytnout lepší vzdělání. A s příchodem do hlavního města hledala tehdy čtrnáctiletému Vláďovi i fotbalový klub.

„Pamatuju si to, jako by to bylo dnes,“ pokračuje ve vzpomínkách pan Časný. „Jeli jsme do Hradce na mistrák. Vedle mě seděl táta a říkal mi, že se budou stěhovat do Prahy. Uvažovali o Dukle nebo Bohemians, my jsme ale s Děčínem předtím hráli na Slavii, kde jsem viděl spoustu hřišť. Tady jsme se naopak prali o hřiště s chlapama – tak mě napadlo, proč nezkusit Slavii. A protože tam Vláďův táta nikoho neznal, promluvil jsem s panem Kalátem, který prosondoval, jestli to půjde, nebo ne.“

„Přišel jsem do Slavie ve čtrnácti, na sekretariátu byl Ivo Lubas a říká, jestli mám nějaké doporučení,“ vypráví Šmicer. „Já nevěděl, co mu říct, tak si mě vzali na týden na zkoušku. Nakonec z toho bylo hostování na čtyři roky z Děčína a v osmnácti mě koupili za 50 tisíc. V Děčíně jsem byl hýčkaný, měli mě tu rádi. Ve Slavii jsem musel začínat zase odznova. Dlouho jsem byl malý, bál jsem se chodit do soubojů. První dva roky jsem se střídal s jedním klukem, hráli jsme podle formy. Ale mojí obrovskou výhodou bylo, že jsem si uměl vyhodnotit, jestli jsem si zasloužil hrát, nebo ne. A to mi pak pomohlo i v profesionálních klubech. V sedmnácti jsem najednou vyrostl a už jsem si na soupeře věřil. A zůstala mi i technika,“ popisuje, co mu pomohlo při přechodu z dorostu do dospělého fotbalu.

Nakonec z toho byla velká kariéra. „Když Vláďa vyhrál Ligu mistrů, byly to nepopsatelné zážitky. Říkáte si – takovej malej kluk a najednou zvedá nad hlavu evropský pohár!“ rozplývá se někdejší trenér Časný.

 

Deník Sport, Sport Magazín i časopis GÓÓÓL kupujte pohodlně ONLINE na iKiosek.cz »

Titulní strana, deník Sport, úterý 19. květnaTitulní strana, deník Sport, úterý 19. květnaFoto Sport

Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud