Sivokova zpověď: jak ho ulovila Sparta a přestupy, které (ne)vyšly | iSport.cz
Martin Mls
25. července 2020 • 05:00

Sivokova zpověď: jak ho ulovila Sparta a přestupy, které (ne)vyšly

Autor: Martin Mls
Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
KARLOS SHOW: Vémola a legendy fotbalu. Klobása, limonáda a šlo se hrát
Zákrok na Ševčíka jsem vyhodnotil blbě, ale už to nezměním, říká Krejčí
VŠECHNA VIDEA ZDE

Že by v Českých Budějovicích chtěl žít každý? V případě Tomáše Sivoka se slavná cimrmanovská hláška změnila na: V Českých Budějovicích by chtěl hrát fotbal každý. Když mu bylo deset, doma v Kamenici nad Lipou si prosadil odchod do Dynama. Dál to znáte. Byl kapitánem ve Spartě i reprezentaci a přes deset let hrál v cizině. Svůj fotbalový příběh uzavřel před pár týdny symbolicky znovu v Budějovicích. „Co bude dál? Nechám se překvapit, všechno má svůj čas,“ říká. Prozradil ale mnoho detailů z nedávné fotbalové minulosti. Třeba za jaké anglické kluby mohl hrát a proč to nevyšlo.



Zkraje prázdnin je centrální parkoviště na Hluboké plné do posledního místa. Davy turistů se valí na slavný romantický zámek, ale místní mají svoje cestičky. Jako Tomáš  Sivok , jenž novinářskou návštěvu nasměroval k wellness hotelu na dohled od golfového hřiště. „Šetřete mě, prosím,“ s úsměvem prosí fotografa, než začne ochotně pózovat. V prosluněném dopoledni si uvolněně lehne na vyhřátou lavičku a rukama si podloží hlavu. Tohle teď může dělat běžně, jeho dlouhá fotbalová cesta nedávno skončila.

Jak je ve fotbalovém důchodu?
„Víte, že to zatím ani moc nepociťuju? Beru to spíš jako dovolenou. Sezona byla dlouhá, do toho ještě koronapauza… Dva dny po posledním zápase jsem měl volno a pak jsem najel do rytmu, který bych si chtěl držet: posilovna, tenis a tak dále. Nostalgie přijde, až kluci začnou přípravu na novou sezonu, tam to na mě asi padne.“

Proč nechystáte rozlučkovou exhibici?
„Nemám pocit, že by to v mém případě bylo potřeba. Rozlučky Rosy ( Tomáše Rosického ) nebo Jankula (Marka Jankulovského) byly úžasné, přišla spousta lidí. Ovšem třeba Petr Čech rozlučku taky nedělal, pokud se nepletu. Exhibici si umím představit i u Milana Baroše , to by mohla být pecka. Ale já si na to nepotrpím. Pár dnů po posledním zápase jsem pozval na večeři svoje blízké, kteří se o mě starali celou kariéru, ale to taky nebylo nic velkého.“

Když jste zmínil svůj poslední zápas, jaký byl? Prohráli jste doma s Mladou Boleslaví a neprošli do finále ligové skupiny o Evropu.
„Celou dobu jsem si neuvědomoval, že to může být můj poslední zápas. Ale když jsme dostali druhý gól, tušil jsem, že je to konečná. Dojalo mě to. Když jsem střídal, viděl jsem, jak lidi na tribuně stojí a tleskají. Měl jsem tam i rodinu. Přemohlo mě to a ukápla slza.“

Hned u střídačky jste se dlouze objal s trenérem Davidem Horejšem. Bylo to spontánní?
„Stál hned za čárou, byl na mě nachystaný. Skvělý člověk, skvělý kamarád, skvělý trenér. Možná mi něco říkal, ale já byl v takovém stavu, že si to nepamatuju. Na lavičce jsem to vstřebával, ani jsem nesledoval hru. Měl jsem problém s emocemi, ale po zápase jsem už byl v pohodě, šel jsem s klukama zatleskat fanouškům.“

A jaké to bylo v kabině?
„Trenér hodnotil sezonu a začal se loučit s končícím Táborem (útočníkem Ivem Táborským), naším nejlepším střelcem Ivanem Schranzem, který jde do Jablonce, a se mnou. Najednou začal brečet a nemohl mluvit. Pak mi říkal, že to bylo na popud Jardy Drobného, kterému začala cukat brada. Kláda (obránce Jiří Kladrubský ), další kluk z naší staré generace, taky brečel. Uvědomil jsem si, že v kabině sedím naposledy.“

Úplně naposledy?
„Jsem si stoprocentně jistý, že mi to bude scházet. Mám domluvu s trenérem, že když mu ráno bude někdo chybět, zavolá mi a přijedu si s klukama zatrénovat. Ovšem život budu mít nastavený jinak. Je to pro mě výzva, promyslel jsem si to několikrát. Nebylo to unáhlené rozhodnutí, takže jsem měl čas připravit se na novou etapu.“

Jaká bude?
„Budu mít dost prostoru třeba na to, abych se vzdělával. Chtěl bych objet pár stáží, které by mi mohly pomoct do další práce ve fotbale. Mám i svůj byznys: děláme stavby a investice do realit. Není to něco, co by mě vyloženě naplňovalo, spíš mě to živí. U fotbalu je to opačně: už mě nemusí živit, ale baví mě. Mám svého architekta a jednoho dlouhodobého kamaráda, který žije na Slovensku, a děláme spolu projekty.“

Jak to začalo...

Vraťme se o čtvrt století zpátky do Kamenice nad Lipou. Jak začala vaše fotbalová cesta?
„Starší brácha mě poprvé přivedl na trénink zhruba ve čtyřech letech a někdy v sedmi osmi jsem začal hrát tenis. Do deseti jsem dělal oboje a pak jsem se musel rozhodnout.“

Proč nakonec vyhrál fotbal?
„Tenis potřebuje víc času a cítil jsem, že mě kolektivní sport přitahuje víc než individuální. Táta by mě radši viděl u tenisu, protože trenéři říkali, že na něj mám vlohy. Ale fotbal mě bavil víc, v Kamenici jsem patřil k nejlepším.“

A brzy jste ji přerostl, v deseti jste odešel do Budějovic.
„Přišel jsem za tátou a řekl mu, že to chci zkusit někde, kde se hraje první liga. Jihlava tenkrát byla ve druhé lize, takže v úvahu připadalo jen Brno a Budějovice, které jsou blíž. Přijel jsem na první zápas, vyhráli jsme 7:0 nebo 8:0 a já dal tři góly. Celou čtvrtou třídu jsem dojížděl na zápasy a od páté třídy začal v Budějovicích chodit do školy. Bydlel jsem u tety se strejdou na sídlišti Máj. Patří jim obrovský dík za to, jak se o mě starali. Moc mi to usnadnili, ale ani na internátu bych nezvlčil. Odmala jsem byl cílevědomý, i brácha mi říká: Odjakživa jsi věděl, co chceš.“

iSport Premium nyní pro nové předplatitele jen za 1 Kč za první měsíc + zdarma vstup do saunového světa>>>

Brácha nebyl cílevědomý?
„Vždycky se pro něco nadchnul, ale brzy ho to přešlo. Začal hrát fotbal, pak ho to přestalo bavit a začal třeba hrát na trubku… Nebyl takový, že by tomu dokázal obětovat úplně všechno. Ale ve všem mě podporoval. Neměli jsme moc peněz, takže když se měly koupit jedny kopačky, sám přišel za našima a říkal: Kupte je Tomovi, ten to potřebuje víc než já. Celá rodina mi dala full servis – včetně táty, který byl náročný.“

Jak se to projevovalo?
„Jasně řekl: ´Když půjdeš do Budějovic, musíš být nejlepší ve škole i ve fotbale. Jakmile jedno nepůjde, jdeš zpátky.´ Byla by pro mě osobní prohra vrátit se domů. To byl můj hnací motor. Abyste tomu správně rozuměli: naši nekladli důraz na jedničky, ale chtěli vidět, že tomu dávám maximum. Tohle teď říkám i svým dětem. Myslím, že táta už toho dneska nelituje. V poslední sezoně vynechal jediný zápas, byl i v Karviné. Snad jsem mu udělal radost, že si se mnou mohl užít i můj poslední rok.“

Chtěl, abyste se fotbalem živil?
„Asi si nemyslel, že se budu živit fotbalem. A já? Když jsem dostal první smlouvu v Dynamu, měl jsem sen podívat se do áčka. K Váchovi, Povišerovi, Barteskovi… Když jsem k nim v sedmnácti poprvé nakoukl, napadlo mě, že bych si mohl fotbalem vydělávat. Chtěl jsem se živit tím, co mě baví, a mít se dobře.“

Vzpomenete si, co přelomového se ve vašem životě stalo 18. března 2001?
„Hrál jsem svůj první ligový zápas, 1:4 v Teplicích. Tenkrát mi bylo sedmnáct a hrával jsem za béčko divizi. Ten den jsem se dopoledne rozcvičoval na škváře v Tachově, přišel za mnou tehdejší budějovický šéf Zdeněk Čadek a povídal: Převleč se, jedeš za áčkem do Teplic. Táta mě naložil do auta a odvezl na sever. Trenér Dejmal si mě zavolal a řekl mi, že dostanu šanci. Byl to pro mě obrovský šok. Já že mám hrát proti Teplicím s Verbířem, Frýdkem, Frťalou? Měl jsem gólovou hlavičku, ale trefil jsem břevno. Jako mladý jsem si s ničím nelámal hlavu. Když mi nevyšel zápas, v pondělí ráno jsem vstal a začal trénovat ještě víc. Takhle jsem to měl celou kariéru.“

O přestupu do Sparty...

Pravidelně jste hrával i v juniorských reprezentacích, nevynechal jste žádnou kategorii.
„Poprvé jsem byl v patnáctce a od šestnáctky do jednadvacítky jsem dělal kapitána. Se šestnáctkou jsme byli druzí na EURO 2000, ve finále nás porazil zlatým gólem Ricardo Quaresma. A s trenérem Vrbou jsem se podíval na mistrovství světa dvacítek, kde jsme vypadli ve skupině. Díky nároďáku jsem poprvé cestoval letadlem a prvně viděl moře. V šestnácti. Těžko se mi to vysvětluje třeba jedenáctiletému synovi, který je u moře každý rok. Říká mi: Byla jiná doba, tati.“ (usmívá se)

Netrvalo dlouho a po premiérové cestě k moři jste zažil první velký přestup. Jaké bylo v osmnácti vyměnit Budějovice za Spartu?
„Dodneška mi z toho běhá mráz po zádech. Byla to událost i pro tátu, který je celoživotní sparťan a má doma sparťanské povlečení nebo bačkory. Pikantní je, že týden po Spartě mi volal

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium
Získejte neomezený přístup již od 1 Kč měsíčně

Chci předplatné Premium
Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud