Tomáš Souček. Nejdražší fotbalista, který kdy opustil českou ligu, za 543 milionů korun. Kde se vzal tenhle čahoun, jenž by uběhl i maraton? Jaké překážky překonával? Co mu pomohlo na vrchol a do West Hamu? „O Anglii kluk snil – a svou pílí dosáhl svého. Nikdy nepotřeboval protekci, nikdy jsem mu neumetal cestičku,“ tvrdí jeho otec František Souček (55). „Je to pohádka. Ale už tomu všemu věřím,“ říká s úsměvem o neuvěřitelném příběhu svého syna. Nikdo jiný o něm neví víc…
Crrr! Crrrrr! Když u Součků v minulých dnech otevřeli dveře, stáli za nimi tři kluci. Jako jeden muž, chtělo by se říct, kdyby byli krapet starší.
„Převlékli se komplet do slávistického, zazvonili u nás, jestli by mohli vidět Tomáše,“ vypráví František Souček. „Přišel a podepisoval jim všechno, co měli, dal jim i tři kartičky. Byli rádi.“
Jeho syn, definitivně posila United, už platí za fotbalový vzor. A nejen v Havlíčkově Brodě.
Sám jste chytal, hádal bych, že jste si přál mít z Tomáše taky brankáře, je to tak?
„Já samozřejmě ano. Ale manželka řekla: Ne, do brány nikdy nepůjde! Nebylo to tak, že by se o něho bála, spíš viděla, jak se na gólmana vždycky všechno svede, když pustí gól. To víte, ženy berou sport trochu jinak. I když pozor, Iva běhá maratony, běžecké schopnosti má Tomáš po ní. A taky je pětinásobná mistryně republiky v národní házené. Sportovkyně tělem i duší.“
Stejně si říkám, jestli vám nebylo líto, že nebudete mít v bráně nástupce…
„To ne. I když by byl dobrej. Nebál se míče, má na něj čuch. Když jsem ho viděl, jak a kam až vybíhá… A nohama umí. Byl by podobný brankář jako Kolář ze Slavie, ale to je teď pan Gólman, bomba. Já byl hlavně rád, že kluka baví fotbal. Jak mohl, do brány při tréninku šel, ale jinak ho bavilo hrát v poli. A začínal jako útočník. Tam jsem ho dal jako trenér já. Bral jsem to tak, že je mladej, tak ať se tam okope. Měl cit pro výběr místa a časem bylo vidět, že i pro hru. Do deseti let byl v útoku a myslím, že mu to pomohlo. Byl hlavně hodně na balonu, chodil si pro něj do zálohy.“
Přitom to svého času vypadalo, že by mohl hrát i stopera.
„Neuznávám dávat mladé hned na stopera, dodneška na to nadávám. Klukům říkám: Neurážej balony, jen v nouzi. O nic nejde, nikdo ti hlavu neutrhne. Hraj fotbal. A to Tomášovi šlo. Když ho dnes vidím, občas mě napadne: Jéžiš, co zase vyvede?! Znám ho. Ale pak si řeknu: Klídek, míč zpracuje, dá to. Nikdy nebyl blázen, ani jsem ho neviděl, že by balon urazil. Stopera hrál jen chvíli ve slávistickém dorostu – a to mě omývali. Byl jsem zklamaný. Po dvou třech měsících šel zase do zálohy, a byla pohoda. V obraně nevydrží, musí pořád dopředu. Na stopera se má jít v pětatřiceti…“
| FRANTIŠEK SOUČEK |
|
■ Jako brankář působil do staršího dorostu v Havlíčkově Brodě. Vojnu absolvoval v Dukle Tachov, poté nastupoval za Duklu Stříbro. Vedle Havlíčkova Brodu pak ještě působil v Modetě Jihlava, s níž to dotáhl nejvýš, do divize. ■ Je trenérem havlíčkobrodských brankářů, donedávna vedl i béčko. „Je škoda, že už u něho nejsem. Ale takový je život. Fotbal miluju, s gólmany mě to naplňuje,“ říká. ■ Deset let vede vlastní prodejnu sanity. |
Kdy se posunul do zálohy?
„Jak rostl, byli kolem něho rychlejší hráči, tak šel do středu zálohy. Měl jsem ho na očích, protože jsem ho odmalička trénoval. Pravidelně nastupoval proti soupeřům o dva roky starším, viděl jsem na něm, že mu vyhovuje hrát mezi řadami, všechno uběhal. Běhání, to je jeho koníček, i kdyby měsíc netrénoval, všechny v něm porazí. Manželka to samé.“
Když vás vidím, je jasné, po kom má postavu. Převyšoval takhle všechny odmala?
„Nerostl tak rychle. Jen byl vždy o malinko vyšší, ale ne že by se vymykal. Přišlo to až postupně. Slávistický ročník 95, kam se dostal, to byly samé vyšší postavy. Hrál se Stefanem Simičem, Janem Proskem, který se teď dostal do ligy s Pardubicemi, Jiřím Sodomou… Všichni se ptali: Co to tam jí?!“
Tomášův specifický styl běhu se hodně rozebíral...
„Jeho běh vypadal tak, jak o tom mluvili experti. Ale už uznávají, že mu problémy nedělá. Tělo se srovnalo. Je to výškou, někdo z vyšších kluků se srovná dřív, někdo později.“
A neslyšel jste na to nějaké narážky, posměšky?
„Když jsem byl na zápase, okolo věděli, že je to můj syn. Ne že by si nedovolili nic říct, ale asi to třeba ani říct nechtěli. Ani od Tomáše nevím, že by něco slyšel. Z šatny nic netahal, to jsem se mohl ptát, jak jsem chtěl. Drží kabinu, partu. I když vím, že na Slavii mezi dvanáctiletými čtrnáctiletými byla taková mírná šikana. Někteří rodiče to hned řešili, my jsme ale koukali, co se děje.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
