Osud mu dlouho přál, ale nakonec zasáhl hodně krutě. Peter Dubovský stihl jen něco přes osmadvacet let, zemřel jako nezapomenutelná ikona. Jeden z nejlepších slovenských fotbalistů všech dob byl hodně vidět už jako teenager, dvakrát se stal králem střelců federální ligy a zahrál si i v Realu Madrid. Nebýt jednoho hloupého momentu na dovolené, slavil by dnes padesátiny.
S krásnou Aurélií chodil už na gymnáziu, žila s ním v Bratislavě ve Španělsku. Po deseti letech chtěl se Peter Dubovský životní lásku na prázdninách v Thajsku požádat o ruku, ale na romantický plán už nedošlo. Kvůli smolnému zlomku s vteřiny, který připomínal nejděsivější sen: 23. června 2000 na ostrově Samui hledal ideální úhel pro fotku vodopádu, uklouzl a spadl z pětadvacetimetrového útesu.
Když ho našli, byl ještě při vědomí. Měl několik zlomenin, ztratil spoustu krve a život z něj vyprchával.
„Vezmi mě domů,“ stihl ještě pošeptat bratru Ivanovi.
„Šílená tragédie, nechce se tomu věřit,“ vzkázal z mistrovství Evropy španělský kapitán Fernardo Hierro, jenž s Dubovským hrával v Realu Madrid.
Smutno bylo i na březích Dunaje v Bratislavě, kde malý Peťo začal kopat do míče a rychle přeskakoval kategorie. Jeho první klub byl ve čtvrti Vinohrady, ale památné hřiště byste dneska hledali marně, už tam stojí obchoďák.
O Dubovského se v polovině osmdesátých let přetahoval Inter se Slovanem, který to nakonec vyhrál. Po Bratislavě se s nostalgickým úsměvem dodnes napůl vážně vykládá, že jako odstupné na Vinohrady putovalo pár lahví šampaňského.
Pak už to šlo rychle. V krátkém čase, který Dubovský dostal, toho stihl víc než kdekdo za celý život.
Ligu si poprvé zahrál v sedmnácti, v devatenácti se v Poháru UEFA blýskl gólem proti Realu a ve dvaadevadesátém se Slovanem slavil historický titul: federální ligu poprvé od roku 1975 ovládl slovenský tým. Tichý mládenec s přezdívkou Bobo, jenž hrával ofenzivního záložníka či útočníka, si vystřílel korunu pro nejlepšího kanonýra ligy a za rok to zopakoval.
„Peter dal čtyřiadvacet a já třiadvacet gólů, byl to nádherný a napínavý souboj. Měl výhodu, že pravidelně kopal penalty, u nás ve Slavii na to byli jiní specialisté než já. Přál jsem mu to,“ vzpomíná Dubovského parťák z reprezentace Pavel Kuka. „Byl to milý a příjemný kluk. Moc toho nenamluvil, ale na hřišti z něj sršelo sebevědomí a už kolem dvacítky měl obrovský respekt soupeřů.“
Nežil jen fotbalem, studoval ekonomii a miloval jazz. V civilu byl spíš introvert a nerad se bavil s novináři, nechtěl se moc otvírat. Obrany ale uměl otvírat dokonale: měl vytříbenou levačku a časem vyladil i druhou nohu. Vyprávět by mohli třeba Rumuni, kteří v kvalifikaci MS 1994 s Česko-Slovenskem drželi remízu 2:2, dokud Dubovský v poslední půlhodině nenastřílel hattrick.
„Jeden z posledních zápasů společné reprezentace… Rumunsko bylo favoritem, ale my ho v Košicích přehráli,“ vybaví si Kuka skoro po třiceti letech. „Pochopitelně i díky Peterovi a jeho třem gólům, měl to v sobě od boha. Největším důkazem jeho kvalit byl přestup do Realu.“
Ve třiadevadesátém se mu tam nejdřív moc nechtělo, ale naštěstí si to brzy rozmyslel. Jeho tehdejší konkurenti? Klubová legenda Emilio Butragueňo, chilský válečník Iván Zamorano nebo dnešní kouč španělské reprezentace Luis Enrique. „Dubovský? Kvalitní fotbalista, ale nezvládal tlak na Bernabéu,“ říkal po letech tehdejší asistent Ángel Cappa.
Z Madridu šel Dubovský po dvou letech do Ovieda, ale další štaci už nepřidal. Kdo ví, kudy by vedla jeho fotbalová cesta, kdyby nepřišla tragédie v Thajsku.
Ten den byl nepovedený už od rána: kdyby slunce nezalezlo za mraky, šlo by se na pláž. Výlet po ostrově byl náhradní řešení a pak se sešla nešťastná shoda dalších okolností: pád do těžko přístupného místa, komplikovaná zranění a zdlouhavý převoz do nedostatečně vybavené nemocnice.
„Když odejde takhle mladý člověk s takovým talentem, těžko se to chápe,“ smutně poví Kuka. „Šok i po letech zůstává šokem.“
Mimochodem, slečna Aurélia se k zásnubnímu prstenu po Peterově smrti dostala. Dodnes ho má schovaný na památku.
