Doma má zlatou medaili z mistrovství Evropy, byl třetí ve Zlatém míči a chytal i třeba proti Pelému. Ivo Viktor patří spolu s Františkem Pláničkou a Petrem Čechem mezi posvátnou trojici nejslavnějších českých brankářů. Proslul ledovým klidem i dlouhými výhozy, z ruky uměl poslat míč až do poloviny hřiště. Hvězdě legendární party z Bělehradu 1976 a pražské Dukly je dnes osmdesát.
Předposlední minuta finále mistrovství Evropy. Československá parta vedla nad západním Německem 2:1 a sahala po titulu. Jenže přišel roh, gól Bernda Hölzenbeina temenem z malého vápna a šlo se do prodloužení.
Smůla, kterou později vystřídala euforie.
„Moje chyba. Měl jsem být v souboji s Hölzenbeinem důraznější,“ opakuje Ivo Viktor, když se před ním zmíní jeho životní zápas.
„Na druhou stranu, Víťo, kdyby Němci nevyrovnali, nebyl bych tak slavný,“ usměje se Antonín Panenka.
Na tohle téma dojde řeč pokaždé, když se potkají. Panenka si kultovním dloubákem v páté sérii penalt zařídil fotbalovou nesmrtelnost, kterou má i Viktor. Kdo ví, jestli by československý tým byl na EURO 1976 zlatý i bez jednoho z nejlepších brankářů své doby.
Viktorovi tenkrát bylo čtyřiatřicet a v Bělehradě se odměnil za všechno, co fotbalu obětoval. Měl zničené klouby a nesnesitelně ho bolela záda, ovšem na mistrovské párty u hotelového bazénu na všechno zapomněl. I na to, jak Panenkovi před finále hrozil: „Jestli vážně uděláš ten šílený dloubák, nepustím tě na pokoj.“
Pro československý fotbal bylo vážně dobře, že absolvent strojní průmyslovky neskončil u rýsovacího prkna. „V kanceláři bych se asi trápil. Díky fotbalu jsem poznal svět, protože sport obecně byl za minulého režimu jednou z mála možností, jak si vylepšit život,“ vyprávěl autorovi tohoto textu před deseti lety, když vyhlížel sedmdesátiny. Jako patron populárního dětského turnaje seděl na tribuně sparťanského stadionu na Letné a očima skoro pořád fixoval branku.
Skončil v ní už jako kluk. „Proč jsem se stal gólmanem? Nešlo mi to v poli,“ vykládal lakonicky. „Navíc v dobách mých začátků brankář tolik nepotřeboval hrát nohama jako dneska, což mi vyhovovalo. Nevadilo mi padat, nebrečel jsem kvůli odřeninám a bavilo mě zachraňovat tým.“
Typ: buldok
Doma v Křelově, vesničce kousek od Olomouce, vyrůstal ve skromných poměrech bez táty a každou volnou chvíli utíkal na hřiště. „Taková první reprezentace pro mě byl školní tým. Kantoři se na mě díky fotbalu jinak koukali. Jednou jsem nepřinesl nějaký rys, ale protože jsem den předtím nastoupil za školní tým, učitel mi to odpustil,“ líčil Viktor.
Přes Šternberk to vzal do Prostějova, kde v osmnácti chytal druhou ligu, a do první se dostal jako voják v brněnské Rudé hvězdě. „Pomáhala mi moje buldočí povaha,“ říkal o svých začátcích. Hodila se mu i v Dukle, kam přišel v jednadvaceti. „Seděl jsem v jedné kabině s Masopustem, Pluskalem či Novákem a hlavou mi běželo: nejsem tady omylem?“
V našlapaném týmu se dlouho nemohl prosadit, na Julisce začínal jako trojka a zachytal si jen za béčko v přeboru. Vyhlídky neměl nejrůžovější, protože trenér Jaroslav Vejvoda sestavu točil jen kvůli kartám nebo zraněním. Když se Viktorovi ozvala Slavia, zaradoval se, jenže od despoty Vejvody a náčelníka Rudolfa Kocka uslyšel: „Zapomeň, mladej!“
Nakonec si musel počkat dva roky, pomohl mu až odchod Pavla Kouby do Sparty. Trpělivost se vyplatila, brankářem Dukly číslo jedna byl dvanáct sezon. Vychutnal si tři tituly a v sedmašedesátém se s kumpány prokousal do semifinále Poháru mistrů evropských zemí, předchůdce dnešní Ligy mistrů.
Křest od Pelého
Taky si říkáte, jak by fotbalová cesta mistra robinzonád vypadala, kdyby v nejlepších letech směl odejít do ciziny? Zatímco třeba jeho spolunocležník Panenka po třicítce kývl Rapidu Vídeň, Viktor v Dukle zůstal až do konce kariéry. „A že jsem si nevydělal tolik jako dnešní hvězdy? To neřeším. Stěžují si snad tehdejší lékaři, učitelé nebo třeba vědci, že měli méně peněz než dnes? Já jsem spokojený,“ pravil už jako důchodce. S pobaveným úsměvem vzpomínal i na prémie za pět vítězství ve Fotbalistovi roku – jednou dostal šicí stroj.
„Nemám důvod hudrovat, fotbal mi dal spoustu zážitků,“ vyznal se Viktor. Pravda, třeba v červnu 1966 na Maracaná ve svátečním přáteláku s Brazílií. Trenér Jozef Marko dal Viktorovi první šanci v reprezentaci – a už v prvním poločase dostal na uvítanou dva góly od Pelého. Potom v národním týmu přidal dalších dvaašedesát partií, blýskl se nejen nulou proti Anglii ve Wembley. Škoda zpackaného mistrovství světa 1970, Československo v Mexiku po třech porážkách a skóre 2:7 vypadlo už ve skupině.
Šest let nato si Viktor a spol. v Záhřebu a Bělehradě všechno vynahradili: výhrou v prodloužení v propršeném semifinále s Nizozemskem a ve finále penaltovým nervákem se sladkým koncem. Šestasedmdesátý byl pro Viktora vůbec povedený, kromě očekávaného titulu pro fotbalistu roku skončil třetí v prestižním Zlatém míči za německým elegánem Franzem Beckenbauerem a nizozemským křídelníkem Robem Rensenbrinkem. A ještě jedna jeho pohádková šestka: na EURO 1996 byl trenérem brankářů stříbrného týmu, cepoval trojici Petr Kouba, Pavel Srníček, Ladislav Maier.
Když pak skončil jako kouč gólmanů ve Spartě, věnoval se dětem. „Mrzí mě, že spoustu z nich sport nebaví tolik jako moji generaci,“ říkal posmutněle. „Mně dal fotbal všechno.“
Ivo Viktor |
|
Narozen: 21. května 1942 v Křelově u Olomouce (80 let) |
|
Post: brankář |
|
Kariéra: Šternberk (1956–1960), Železárny Prostějov (1960–1961), RH Brno (1961–1962), Spartak ZJŠ Brno (1962–1963), Dukla Praha (1963–1977) |
|
Reprezentace: 63 zápasů |
|
Úspěchy: mistr Evropy 1976, 3x mistr Československa (1964, 1966, 1977), 3x vítěz československého poháru (1965, 1966, 1969), nejlepší hráč ME 1976, 3. místo ve Zlatém míči 1976, 2x nejlepší brankář Evropy (1969, 1976), 5x československý Fotbalista roku (1968, 1972, 1973, 1975, 1976) |
