Barák po životní sezoně: Krize byly, zájem je příjemný. Rozpaky z Česka
S jedenácti góly a čtyřmi asistencemi má za sebou životní sezonu. Verona, klub s nejmenším rozpočtem v celé Serii A, je pro Antonína Baráka zatím nejúspěšnější angažmá. Třetí ročník v řadě českého reprezentanta konečně neprovázejí žádné vleklé zdravotní problémy a v sedmadvaceti letech je na kariérním vrcholu. Může se tedy stát, že se ještě toto léto bude stěhovat na nejprestižnější adresu ze všech českých hráčů. „Každý zájem je příjemný. Pokud se přenese do oficiální nabídky, agent určitě kontaktuje mě i klub a budeme se o tom bavit,“ říká v rozhovoru pro deník Sport a server iSport.cz.
Loni v červenci se v rámci Itálie přesunul, z Udine přestoupil do Hellasu Verona, kde už rok předtím hostoval. Je to spojení prospěšné pro všechny strany – a možný odrazový můstek výš. Během roku už se hovořilo o zájmu AC Milán, Neapole nebo anglického Tottenhamu a ceně kolem půl miliardy korun…
Máte za sebou nejpovedenější sezonu. Co za tím stojí?
„Jsem za minulou sezonu šťastný, i když pro mě osobně byla docela komplikovaná. Měl jsem pár krizových momentů, kdy na mě padala fyzická i psychická únava. Zároveň ale mužstvo fungovalo skvěle. I když třeba přišly složitější momenty, kdy by člověk normálně upadal do nějakých menších krizí, tým mě držel nad vodou. Celková atmosféra v klubu byla po celou sezonu výborná. A já měl navíc štěstí, že jsem zahrával penalty. Bez nich bych měl na kontě o čtyři góly méně, což by vlastně bylo totéž, co předchozí sezonu.“
Umět je proměňovat je ale svého druhu umění.
„Určitě, musíte mít důvěru týmu, trenéra, a i sám si na ně věřit. S tímhle problém nemám. Z pozice středního záložníka, kdy jsem působil jako taková osmička, spíš falešná desítka, byla moje role někdy docela dost ofenzivní. Kdybych na své pozici čísla neměl, můžu hrát, jak chci, ale výkony potom nemají takovou hodnotu a určitě bych nebyl zajímavý hráč. Ať už jste na hřišti v jakékoli pozici, vyžaduje se to po vás.“
Jak roli falešné desítky v systému 3 – 4 – 2 – 1 chápete a nakolik vám byla ušitá na míru od trenéra Ivana Juriče, který vás v začátku angažmá ve Veroně vedl?
„Jurič svou hru praktikoval vlastně kdekoli, takže to nebylo ani tak dělané pro mě. Ale když jsem přišel do Verony, vysvětloval mi, proč si mě sem přál. Díky zápasům, které jsem předtím odehrál za Lecce jako de facto klasický střední záložník, viděl určité rysy, které se mu líbily, a byl jsem pro něj zajímavý do jeho složení týmu. Ze začátku jsem z toho byl překvapený. Říkal jsem mu, že jsem i v nároďáku odehrál pár zápasů na desítce pod trenéry Jarolímem i Šilhavým, ale moje pozice to není, jsem klasická osmička. Mám rád, když se mohu dopředu i dozadu podílet na rozehrávce a doplňovat hru do zakončení a být po celém hřišti.“
