Jde vlastně o předchůdce „zaparkovaného autobusu“, fotbalového stylu, kterým se proslavil José Mourinho při úspěšných angažmá v Interu Milán a poté v Chelsea. Na česko-slovenském území se mnohem dříve ujal jiný termín. Často ho doteď používá slávistický kouč Jindřich Trpišovský. Jasně, „prešovský beton“. Takhle označil striktní defenzivní styl polského Rakówa i rumunské Kluže. Web iSport.cz zapátral mezi pamětníky, jak vlastně populární sousloví vzniklo. „V Prešově jsme se báli o nohy, oni kopali jako baníci,“ vrátil se do minulosti legendární hráč Karol Dobiaš.
Každého jistě hned napadne, že se jedná o narážku na taktiku slovenského týmu, který roky působil ve společné nejvyšší soutěži. Vesměs se pohyboval v tabulce dole, takže potřeboval každý bod k udržení. Tomu podřídil i herní strategii.
Tým z východu Československa býval proslulý tuhou obranou. Hlavně při venkovních zápasech. Tam prostě Tatran namíchal beton. „Přijeli do Prahy a betonovali. Těžko se do nich dostávalo,“ uvedl trenér Petr Rada, jenž tehdy válel v dresu pražské Dukly. „Hráli systémem 1-9-1, na hrotu byl utopený útočník Ladislav Pavlovič,“ zavzpomínal jeden z historiků. „Takto hrál Prešov od postupu do první ligy v padesátých letech. Táhlo se to s ním po celou existenci. Ti hráči stáli na velkém vápně a zazdili to,“ popsal jednoduchý plán.
Typickým představitelem „betonu“ byl zadák s příznačným jménem Jozef Bomba, jedna z legend nejstaršího slovenského klubu a nehrající člen stříbrného týmu Československa na MS 1962. Vystudovaný právník zemřel už před sedmnácti lety. „Já si ještě pamatuju obránce Vargu, pozdějšího manažera,“ připojil Rada, jenž v současnosti vede druholigovou Duklu. „Když vyjel Prešov do Čech, víceméně jenom bránil. Byl slušně řečeno podělaný a poloviční. Hrál antifotbal,“ vybavil si bývalý obránce Bohemians Stanislav Levý. „O prešovském betonu se mluvilo už předtím, než jsem začal hrát ligu já. Je to podobné, jako když se říkalo „italské catenaccio.“
Na svém stadionu působil Tatran, jenž hrál v lize po většinu sezon o holou záchranu, úplně jinak. Využíval znalosti svého stadionu, divokých diváků i přízně slovenských rozhodčích. Navíc neměl v kádru špatné fotbalisty. „V naší trnavské éře jsme se báli tam jezdit,“ přiznal Karol Dobiaš. „Oni velmi dobře bránili. Organizoval to stoper Bomba. Další hráče už si nepamatuju, je to dávno. Musel bych se podívat do kronik.“
Každopádně platí, že před svými fanoušky získával Tatran (dnes působí ve druhé slovenské lize) většinu bodů. „Doma byl Prešov strašně nebezpečný a nepříjemný. Dovolil si, bylo strašně těžké tam hrát,“ podotkl Levý. „Bylo dané, že domácí vždycky dostanou od rozhodčího nějaká procenta. Nedávno jsem viděl záběry, že jsem kdysi v Prešově udělal penaltu. Hráč Anina skočil šipku do vápna a rozhodčí, myslím, že Valach, to zapískal. Když pak přijeli do Prahy, rozhodli jsme o zápase do patnácti minut. Tahle dvě utkání si osobně pamatuju. Prešov doma a venku byl fakt obrovský rozdíl,“ dodal pozdější trenér a dnes televizní expert.
Na východ Slovenska týmy z české metropole standardně lítaly. Na tu cestu se nikomu nechtělo. Všichni věděli, jak nepřátelské prostředí je čeká. „Prešov hrál agresivně, kopal. Báli jsme se o nohy,“ nezapomněl Dobiaš.
Termín „prešovský beton“ přežil dodneška. Vžil se do myslí fotbalových fanoušků podobně nesmazatelně jako Panenkův vršovický dloubák či Csaplárova past.
