Spoluhráči o Pěničkovi (†53): Odešel moc brzo. Buldok a skvělý do kabiny
Na slavné fotografii z května roku 1996 Martin Pěnička slastně drží nad hlavou mistrovský pohár. Vedle něj tehdejší ministr školství Ivan Pilip a František Chvalovský, svazový šéf. Nekompromisní obránce šťastnýma očima pozoruje postaršího fanouška v řadě pod sebou, který se rukama natahuje po zlatém pokladu, jež Slavii uchvátila po dlouhých devětačtyřiceti letech.
V sobotu Martin Pěnička zemřel.
V třiapadesáti letech.
Osmnáct dní poté, co sešívanou rodinu opustil František Cipro, trenér zlatého týmu, jehož byl Pěnička pevnou součástí.
„Byl to šok. Vzalo mě to, tohle je moc brzy. Je to tragédie. Měl jsem Pjéňu rád,“ souká ze sebe záložník Roman Vonášek.
Potkali se v Lokerenu. V belgickém klubu strávili tři nádherné roky.
„Byli jsme spolu pomalu víc než s manželkami. Od rána do večera. Dělali jsme i společné výlety s dětmi, oslavy. On to byl pohodář, z ničeho si nedělal těžkou hlavu,“ vzpomíná na zahraniční štaci někdejší opora pražské Sparty.
Lokeren byl tehdy českým ostrovem v Belgii. S Vonáškem a Pěničkou táhl mužstvo ještě geniální technik Václav Budka. Za největší hvězdu však platil kanonýr Jan Koller. Úmrtím bývalého kumpána je také zaskočený.
„Je to smutný, šokovalo mě to. Celé rodině vyjadřuju upřímnou soustrast. Něco jsme spolu prožili, Martina je hrozná škoda. Byl to skvělý kluk. V Lokerenu jsme byli sousedy a trávili spolu spoustu času, pořád jsme se scházeli,“ pátrá v paměti Koller.
Přestup exslávisty do Lokerenu do značné míry zařídil nové pořádky v „Dinově“ soukromém životě. Jistá Hedvika, tehdy ještě Horváthová, se velmi dobře znala s manželkou Pěničky. Jezdila za ní do Belgie. S Kollerem se sblížili, v roce 2004 se vzali. „Ano, je to tak. Díky Pěničkovým jsem se seznámil s Hedvikou,“ potvrzuje historicky nejlepší střelec české reprezentace.
Spoluhráči se shodují, že Pěničku chtěli mít ve fotbalovém boji vždy na své straně. Hráč, který strávil ve Slavii sedm let (1990-97) platil za nekompromisního beka. Souboje s ním bolely. K urostlé postavě si přidejte výraz neústupného emotivního válečníka, pravé oko zčásti překryté spadlým víčkem, černé vlasy padající až na ramena. Pro fotografy byl vždycky vděčným objektem.
„Na hřišti všechno odjezdil, mně se s ním hrálo výborně. Jeden rok dokonce neskutečně, to jsme to řezali i s Dinem,“ směje se Vonášek.
„V dresu to byl buldok,“ potvrzuje Koller.
Poznatky do diskuse přidává také Radim Nečas, parťák z „devadesátkové“ Slavie. „Martin byl výborný kluk do party, do kabiny, nezkazil žádnou srandu. Na hřišti to byl buldok. Když se zakousl, nikoho nepustil.“
Pěnička patřil mezi protihráče, kteří moc dobře věděli, co na ofenzivní fotbalisty platí. Občas někoho za zády sudího štípnul, v souboji vzal přes achilovku. Tehdy se tak hrálo. Bez kompromisů. Zastrašovací metody zkušení beci používali tuze rádi.
„Je pravdou, že si dovedl soupeře připravit, protože asi jediným, čím byl malinko limitovaný, byla rychlost. Tam měl problém. Co se týče hry do těla, tvrdosti, důrazu v soubojích, v tom byl výbornej,“ obdivně praví Nečas a pak hodí do placu úsměvné vzpomínky. „Buď vás štípl, šlápl na kotník, pak jen řekl: pardon, to jsem nechtěl,“ culí se. „Moc dobře věděl, co na jakého hráče platí.“
Po ukončení hráčské kariéry (před dvaceti lety v Chomutově) se Pěnička vydal na trenérskou dráhu. Dařilo se mu v Českém Dubu, kde si jeho metody chválili. Podle několika zdrojů měl však v uplynulých letech vážné zdravotní problémy, do určité míry způsobené špatnou životosprávou. Poslední vánoční svátky měl údajně strávit v nemocnici…
„Od návratu z Belgie jsme se neviděli. Někde se zavřel. S Dinem a Vaškem Budkou jsme v kontaktu, s Martinem jsem nebyl. Nějak se to zarazilo,“ lituje Vonášek.
„Také já jsem Pjéňu úplně ztratil z očí. Neviděl jsem ho strašně dlouho. Naposledy snad na svatbě, takže v roce 2004. Prý bydlel v Liberci, ale víc nevím,“ dodává Koller. V podobném duchu odpovídají všichni jeho bývalí spoluhráči.
Na Pěničku jim – bohužel – zůstanou už jen hezké vzpomínky.
