Už mi dejte pokoj... Páník o zklamání na Slovensku, Zlíncesteru i Barošovi

Po odchodu z Karviné jste od září působil ve slovenské druholigové Dubnici nad Váhom. Proč z toho ale bylo jen čtyřměsíční angažmá?
„Kamarád mě požádal o to, jestli bychom to s mým dlouholetým asistentem Janem Sombergem nešli do Dubnice zmonitorovat a udělat pořádek. Byla tam hodně složitá situace, moc zahraničních hráčů – ukrajinští, z republik bývalého Sovětského svazu, z Balkánu a dalších zemí. Byl to takový navařený guláš a bylo potřeba zjistit, co do něho patří, a co ne. Ptal jsem se, v jaké finanční situaci klub je: Jó, peníze chodí, má to tady nějaký Rusoameričan. Už to mě zarazilo. Ale prý že je to Američan, jen původem Rus a kdesi cosi. Že je z Los Angeles, kde má velkou firmu. Podepsali jsme smlouvu do konce roku, že se pak uvidí, jak dál.“

Jak to probíhalo ve skutečnosti?
„Vstoupili jsme do toho, uběhl první měsíc, druhý, třetí – a nic nepřišlo. Prý na něho zatlačili, aby neposílal peníze do nepřátelských států. Tím pádem se dostalo pod ohromný tlak mužstvo, takže to nebylo vůbec jednoduché. Spousta slovenských klubů má zahraničního partnera, ze začátku to vypadá výborně, líbivě, ale pak to bouchne a těžko to jde zastavit. Dnes jsou v těžké situaci, musí se s tím poprat sami.“

Čím se zabýváte nyní?
„Slovenskem, tím, jak to proběhlo, jsem byl zklamaný. Čtyři měsíce tam jezdíte, bydlíte tam, dáváte tomu všechno, snažíte se nasát mentalitu hráčů a rozlišit, co je dobře, a co špatně. A nakonec to nedopadne... Takže ač důchodce, od 1. dubna jsem v pracovním procesu na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity, jako lektor na katedře sportovního výkonu a diagnostiky. Do budoucna v nějaké návaznosti na FAČR, studium licencí a tak dále. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet.“

Takže dá se říct, že navazujete na své pedagogické vzdělání, protože patříte mezi trenéry-učitele...
„Dokonce jsem i učil – tělocvik, zeměpis a pracovní vyučování, na sportovní škole jsem byl třídní. Vyrostl tam Míra Holeňák, Dušan Tesařík, který hrál v Teplicích, Honza Sombergů, Petr Fišarů, vynikající trenér mládeže v Dukle Praha... Spousta kluků, kteří se dali na fotbalovou kariéru. Byly to krásné roky, myslím, že bych mohl něco vrátit nastupující generaci. Pedagogické vzdělání je samozřejmě výhodou, je to podmínka, abych na univerzitu mohl nastoupit.“

Využil jste znalosti ze studia nebo učitelské praxe i ve fotbale?
„Určitě. Probíráte didaktiku, metody postupného učení, psychologii a podobně. To jsou věci, které pak využíváte. I když kolikrát jsem si říkal: Na co tu v té lavici sedím, kdy to použiju? Stejně budu trénovat fotbal... Ale máte to někde v hlavě uložené a pomůže vám to. Proto jsem nikdy neměl u mužstva mentálního trenéra. Vždycky jsem říkal, že mentální trenér su já, mužstvo znám nejlíp. S mentálními trenéry jsem měl několik konzultací a chtěl jsem vědět, co mi s ním udělají. Jenomže sami nevěděli, spíš jsou specializovaní na jednotlivce. Byl bych schopen vytipovat tři pět hráčů, se kterými bychom mohli mentálně pracovat a posunout je. Možná je to i má budoucnost. Sleduju například Jana Mühlfeita, jednoho z nejlepších mentálních trenérů u nás, který má výsledky. Poslouchám jeho přednášky, čtu jeho věci a sám se tím zabývám. Parádní je taky magazín Sportu Coach, do kterého píšou lidé z našeho oboru: zjistíte, že situace, které popisují, jste také řešili nebo byly podobné...“

Pamatuju si jeden váš výrok, takový až brücknerovský: „Není nic krásnějšího než mít zelený trávník pod nohama, modrou oblohu nad hlavou, a ještě vás za to platí...“ Může taková situace nastat znovu? Nechybělo by vám trénování?
„Když jsem nedávno dva týdny sledoval, jak probíhá výuka licencí, stejně po trávníku chodíte a díváte se na to, jak se pro trenéry dělají vzorové tréninky, vedete je a oni musí dělat hráče. Nebo ukázkové tréninky sami připravují a pak je hodnotíte. Krásné na tom je, že se hráči musí vzdělávat, musí poznávat, že nejde jen o fotbal, lidsky se posouvat, protože jsou to mladí kluci, kteří chybují a dělají přešlapy. Kolikrát si neuvědomují, že mají obrovskou šanci dělat to, co je baví, a ještě je za to někdo platí... To je přece fantastická věc. A pak je musíte taky učit, že tělo je jejich výrobní prostředek a musí se o něj starat.“

Lákal by vás tedy ještě návrat k trenérské profesi?
„Momentálně to nevidím. Teď se vidím v roli, kterou mám od 1. dubna.“

Přesto: přišly v poslední době nějaké nabídky, které jste zvažoval?
„Nějaké oťukávání proběhlo. Ale já byl z toho Slovenska v takovém stavu, že jsem říkal: Dejte mi už všichni pokoj... Už si potřebuju odpočinout a uvidíme, jestli se vůbec na ten trávník jako trenér ještě vrátím.“

To skutečně vypadá, že pro vás bylo nevydařené angažmá v Dubnici velkým zlomem. Nebo že ve vás zanechalo hodně velkou pachuť.
„Ono není jednoduché trénovat kluby, které se potácí v problémech, buď mají málo bodů a zachraňujete je, nebo mají problémy s hráči, s financemi. To je furt ode zdi ke zdi. Pak neřešíte fotbal, ale věci, které vám berou energii, které vás oslabují. Od fotbalu vás odvádějí, což není dobře. Fotbal vás musí pohltit celého – ne, že v něm jste jen jednou půlkou hlavy a tou druhou někde jinde. Pokud ho nedělám celou svou hlavou a srdcem a duší, tak se do toho nedám...“

Baroš do Baníku? Jako motivátor ne, ale...

Nestáli o vaše názory, nebo dokonce něco většího v ostravském Baníku?
„Ne, nebyl jsem kontaktován. Myslím, že Baník svou situaci vyřeší sám, protože má spoustu fundovaných lidí... (usmívá se) A že se z toho dostane, že to dopadne dobře.“ 

Mluví se nicméně o tom, že by se do Baníku mohl vrátit bývalý útočník a místní idol Milan Baroš, jehož jste v Ostravě vedl na sklonku jeho kariéry. Dávalo by vám to smysl?
„Záleží na tom, ve které roli. To, co vymysleli na Baníku, že bude motivátor, to je taková PR věc. Myslím, že je to ustřelený, něčí výmysl. Takového kluka nemůžete do něčeho tlačit. Svou roli by si měl Milan najít sám. Pokud chce Baníku pomoci, musí to říct on.“

Proč si myslíte, že úloha motivátora by byla úlet?
„Motivátor, to vám nic nedefinuje. Dovedu si představit, kdo je to