Vždycky se živil rukama. Jenže je měl obalené brankářskými rukavicemi. Teď Martin Vaniak poznává, jaké to je doslova. Zmizel z českého fotbalu a vyrazil do Švýcarska. Nejprve dělal helfera na stavbě, teď renovuje byty, k tomu další dvě práce. Že dostal Slavii do Ligy mistrů a přezdívalo se mu Čaroděj? To tam nikoho nezajímalo. A koneckonců ani doma… „Začal jsem nový život. A nemám problém o tom všem vyprávět. I když si někdo může říct: To je ubožák, přece vydělal tolik peněz…“ tvrdí rázně 52letý svéráz.
Proč jste dal sbohem českému fotbalu a ztratil se ve Švýcarsku?
„Když jsem skončil jako hráč, vydal jsem se na trenérskou dráhu. Ale přišla různá úskalí: pokud jsi fotbalista, máš smlouvu a klub ji musí dodržovat. Jenže jakmile jsi trenér, je to vlastně cár papíru. Podepisuješ něco, co stejně neplatí, protože po jakémkoli období tě můžou vyhodit. Prostě mažeš a jde ti dva měsíce odstupné. To byl střet s realitou. A pokud se ti to stane, řekněme, třikrát za sebou, že tě po půl nebo tři čtvrtě roce vyrazí a pak nemáš třeba rok, dva roky práci, tak tě dožene, že se musíš uplatnit v životě jiným způsobem. Když nás s Romanem Pivarníkem vyhodili z Plzně, přestože jsme vedli ligu, byl to takový první velký šok. Cítil jsem už nějakou dobu, že nás odstřelí, trenér Vrba skončil v Machačkale a byl volný. Čekali na jeden výsledek – a to byla remíza 2:2 s Teplicemi. Mohli nás nechat ještě udělat titul…“
To se stalo v dubnu 2017. Jaké jste měl představy o tom, co bude dál?
„Mysleli jsme si, že když jsme i tak dosáhli nějakého úspěchu, bude o nás zájem. Jenže osm měsíců jsme nikde nebyli. Pak jsme chytli Brno, které se potácelo v sestupových vodách. Bohužel jsme ho nezachránili, ještě nějaký čas tam byli ve druhé lize, než nás – právem – odvolali. Výkony a výsledky tomu odpovídaly. Roman šel do Zlína, ale tam už si mě vzít nemohl, v klubu byli proti. Respektoval jsem to, ale musel jsem se o sebe dva roky postarat. Trvalo mi to nějakou dobu, protože je jasný, že nechceš jít hned někam dělat tesaře, něco ve fotbale znamenáš. Takže jsem čekal. Zkoušel jsem obvolávat kamarády, známé – když jsem jim dřív pomohl já, jestli by teď nepomohli oni mně. Nestalo se, chápu, vím, že každý má svých problémů dost. Tak proč by se ještě starali o mě. Myslel jsem si, že nastartujeme nějakou kariéru s Romanem Pivarníkem, jenže osud tomu nechtěl.“
MARTIN VANIAK |
|
Věk: 52 (4. října 1970 v Ústí nad Labem) |
Co jste tedy dělal?
„Otevřel jsem si gólmanskou školu, něco jsem si vydělával, a k tomu jsem ještě pomáhal kamarádovi s nabídkou pojištění pro kluby: kdyby se hráči zranili, plat by jim hradila pojišťovna. Oslovil jsem všechny kluby v Česku včetně Slavie, všecko bylo super, ale nikdo do toho nešel… Postupem času jsem se dostal ještě k třetí práci, trenér Gusta Chromý mi zavolal, jestli bych nešel k mládeži Olomouce. Akademie jsou dotované, to je hezký, jen vlastně dostáváš minimální plat, pětadvacet tisíc. Klub ti přidá dalších pět, ale furt je to málo. Když zaplatíš sociální a zdravotní pojištění, je to těch pětadvacet, a nejde uživit rodinu. I tak jsem tuhle práci rok dělal, jenže přišel covid, v klubu začali šetřit, nevěděli, jestli dotace zůstanou – a s dalšími trenéry mě vyhodili. Nikomu to nevyčítám, to je normální. Chtěl jsem pomoct, tak jsem ještě podepsal, že z posledního platu nebo dvou nám strhnou čtyřicet procent. Jenže když jsem na čtrnáct dní zaskakoval jako trenér brankářů u áčka, dozvěděl jsem se, že jeho hráčům strhli jenom deset procent. A to ještě někteří nechtěli.“
Sbalil jsem se a vyrazil do Švýcarska
Naštvalo vás to?
„Říkal jsem si: To není možný! Klukům, co živí rodiny a jsou od pondělí do neděle s děcky, vzali čtyřicet. Jsme přece všichni na jedné lodi, co to je?! Hodně mě to zasáhlo. Jak covid polevil, chtěli nás vzít zpátky, ale já jsem řekl, že s tím, co se stalo, se neztotožňuju. Že nejsou schopni fungovat jako jeden tým, i když mládež je pod občanským sdružením, kterému nic nezazlívám, a áčko pod akciovkou. Navíc řekli, že těch deset procent z platu hráčů jde na nás trenéry. Takže ještě k tomu lhali. Nehledě na to, že mi ani nikdo nepoděkoval, že jsem v áčku vůbec trénoval. Ale to už jsou takové detaily… V každém případě jsem dospěl k tomu, že chci z českého fotbalu odejít. Nesouhlasil jsem ani s tím, jak se celkově dělá, to bylo ještě za Romana Berbra. Poměry za něho mi vadily, k tomu se přidalo, co jsem zažíval jako trenér – vyhazovy, různé intriky. Až jsem dospěl do stadia, že chci pryč. Sbalil jsem se a vyrazil do Švýcarska.“
To ovšem musela být obrovská životní změna, ne?
„Byla to velká změna. Zlomil jsem se jako fotbalista i jako člověk. Ale potřeboval jsem uživit rodinu. Všechny peníze, které jsem měl ušetřené, jsem
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
