Šmicer slaví 50: První smlouva za 2000 korun, Vízkova prověrka a moje děti

„Rodiče mě odmala podporovali. Věděli, že jsem ve fotbale dobrý, a chtěli, abych to někam dotáhl. Táta mě od šesti let vozil na zápasy, pak i do Děčína. Měli velkou radost, když jsem začal hrát ligu a dostal se ven. Bohužel ani jeden už tady není. Táta umřel v roce 2005, mamka před pěti lety na rakovinu plic. Tenkrát to byl fofr… V mé kariéře sehráli rodiče důležitou roli. Kvůli mému fotbalu a studijnímu nadání ségry jsme se přestěhovali z Verneřic do Prahy. Šlo o zásadní rozhodnutí. Žili jsme v bytě babičky na Vinohradech ve 3+1.“

„Dětství jsem měl nádherný. Na vesnici jsme měli fotbalové i hokejové hřiště, krásnou tělocvičnu. Nic jsem nepotřeboval, byl jsem pořád venku. Hráli jsme všechny sporty, vybíjenou, na schovávanou, všude jsme jezdili na kole. Největší trest v dětství? Když jsem musel zůstat doma. Hřiště jsem měl pět minut od baráku, kamarádi zapískali pod okny, vzali jsme balon a šli jsme mydlit. Nyní děti trénujou čtyřikrát týdne, o víkendu mají zápas. Já měl do čtrnácti let maximálně dva tréninky týdně, ale pět hodin denně jsem byl po škole na hřišti. V jednu jsem přišel ze školy, do sedmi jsem lítal venku. Fakt jsem prožil snové dětství, čas plynul, jak jsme chtěli. Občas do Verneřic jezdím. Potkávám Pavla Andoka, by to brankář. Chodil jsem na něj střílet, kopal z vápna, ze stran, z klidu, z běhu. Pořád něco vymýšlel, strašně nás to bavilo.“

„Malí kluci teď chtějí ty nejlepší kopačky, co jsou. Já si vystačil s klasickými gumotextilkami. Tehdy nic jiného nebylo. Kopal jsem v nich do čtrnácti, za sezonu jsem spotřeboval tak dvoje troje. Stály třicet korun. První kožené kopačky HiTec jsem dostal v patnácti letech ve Slavii. Nic jsem neplatil, nafasoval je. Vydržely dva roky. Staral jsem se o ně, po každém zápase je vyčistil, mazal je indulonou, aby kůže byla pěkně měkoučká. Používal jsem je jen na zápasy, na tréninky jsem si koupil klasické „baťovky“.“

„Svůj úplně první míč si už nepamatuju, ale pod stromečkem jsem měl balon pokaždé. To muselo být. Měl jsem vždycky nejlepší míč v ulici nebo na vsi. Ježíšek mně nosil ty, co byly na trhu – prostě klasický černobílý kopačák. V roce 1988 jsme byli v Německu na mistrovství Evropy, to mně bylo patnáct. Koupil jsem si tam krásný balon, ale byl reklamní. Po třech dnech hraní se mně oloupal...“

„První zápas jsem kopal v šesti letech za Verneřice v Lovečkovicích. Trénoval nás můj děda, postavil mě na křídlo, na dresu jsem měl osmičku. Triko mně bylo hrozně velký, byl jsem tintítko. Strčil jsem si dres do trenek a z osmičky se rázem stala nula. Pamatuju si, jak se mně lidi smáli, na dědu křičeli: ‚Koho to tam máš na křídle, co to je za nulu?‘ Kdo ví, jestli jsem se vůbec dotknul míče…“

„Na školku už si ani moc nepamatuju. Ale co vím, nutili mě po obědě spát, což mě strašně vadilo. Byl jsem živé dítě, spánek jsem nepotřeboval. Radši bych si kopal s balonem. Školku jsem měl kousek od baráku a vodila mě tam ségra.“

„Taky na základu jsem to měl pět minut od baráku. Do čtvrté třídy jsem měl samé biče, nejhorší vysvědčení byly tři dvojky. Se školou jsem neměl problém. Snažil jsem se dávat pozor, abych měl po škole volno a mohl jít s klukama ven. Máma byla přísná, denně mně kontrolovala úkoly, známky, poznámky. Měl jsem důslednou výchovu. Když jsem psal doma diktát a napsal něco blbě, dostal jsem pohlavek. Úplně stejně jako v Troškově komedii Slunce, seno, jahody. Kolikrát jsem i brečel. Lumpárny jsme moc nedělali, na vesnici by se to každý hned dozvěděl.“

„Lumpárny jsme moc nedělali, ale jasně že jsem jako kluk taky měl nějaký průšvih. Jednou jsme si s kamarády hráli u starého baráku, házeli jsme na něj střešní tašky. Někdo to nahlásil na policii, tehdy veřejnou bezpečnost. Příslušníci přijeli, vyšetřovali to. Ptali se mě, kolik jsem jich hodil, a já tichým hlasem odvětil: ‚Jednu taštičku, víc ne. Maximálně jednu taštičku‘. Měl jsem z policajtů strach.“

„Na základce jsem měl tři velké kamarády. Tenkrát v televizi běžel seriál Profesionálové. Milovali jsme to, hráli jsme si na agenty CI5. Já byl major Cowley, kluci Bodie a Doyle. V téhle partě jsme se potkávali nejen ve škole, na hřišti, ale obecně jsme spolu trávili hodně času. Patřili k tomu střílečky a další srandy. Jak jsem byl malej a někdo si na mě dovoloval, kluci se o mě postarali. Řekl jsem: Bodie, Doyle, vyřešte to…“

„Na základce, jmenovala se Věra Lukešová. Mám dojem, že se pak stala ženou Pavla Andoka, kamaráda, o které jsem mluvil. Tenkrát nebyly telefony, psali jsme si dopisy, i nějaká pusa proběhla. Láska skončila ve chvíli, kdy jsme se odstěhovali do Prahy, Věra zůstala ve Verneřicích.“

„Určitě děda, pak pan Andok. Viděl ve mně talent. Mluvil o Děčíně, o větším fotbale, ať to tam jdu zkusit. Poslechl jsem. V Děčíně byl Jula Časný, měl zkušenosti, ten mě zase nasměroval do Slavie. Prý to tam dobře dělají s mladými a mají kvalitní tréninkové podmínky. V Edenu mě trénoval pan Šusta. Začátky byly těžké, ale jak se začalo měnit moje fyzično, chytil jsem se. Z kluka, který byl na pomalu odpis, jsem postupně začal hrát, v dorostu jsem byl dokonce kapitánem. Přitom mně někteří doporučovali odchod na Viktorku Žižkov, abych víc hrál. Ale já byl spokojenej ve Slávce, nenechal jsem se vyhodit.“

„Na pubertu jsem opravdu nějak neměl čas. Přestěhoval jsem se do Prahy, začal jezdit metrem a tramvají, to jsem tehdy koukal. Z Vinohrad na Holešovickou to bylo 45 minut. Škola končila ve tři, od pěti jsem měl trénink. A takhle dokola čtyřikrát v týdnu. Domů jsem přišel v osm, udělal úkoly, o víkendu jsem měl zápasy. Furt v zápřahu.“

„Kluci mě někdy lákali na pivo, ale já nemohl. Musel jsem na trénink. Nevadilo mi to, alkohol mi ani nechutnal. Když jsem s nimi občas do hospody přece jen zašel, zjistil jsem, že sport mě baví víc. Navíc jsem byl v té partě trochu přítěží, protože jak jsem přišel, chtěli po mě občanku. Byl jsem malinkej a bylo jasný, že ještě nemůžu. Když už jsem chtěl pít pivo, objednal jsem si limonádu a pil od kluků.“

„Během listopadové revoluce mně bylo šestnáct a půl. Sedmnáctého listopadu jsem mezi studenty v průvodu nebyl, ale pak jsem chodil na demonstrace pravidelně, cinkal klíčema. V létě jsem nastoupil na obchodní akademii. Škola se naším ročníkem otevírala, byli jsme první třída, nad námi nikdo. Proto jsem jako prvák mohl být v jakémsi studentském školním výboru. Změnu režimu jsem bral s radostí, otevírala se nám Evropa, pro fotbalisty to byla nejlepší věc. O zahraniční kariéře jsem ještě nepřemýšlel, spíš jsem si říkal, jak bude super jezdit na nákupy do Německa. Byla to nádherná doba, člověk cítil z národa euforii.“

„Svou první profesionální smlouvu jsem uzavřel ve Slavii. Bylo mi osmnáct a měl jsem díky ní dva tisíce korun měsíčně po dobu čtyř let. I s prémiemi jsem si vydělal 2600 korun. Nic jsem nepotřeboval, bydlel jsem u rodičů, za první výplatu jsem je pozval na večeři. Pamatuju si to jako teď, šli jsme do restaurace U Palečka na Vinohradech. Platil jsem 1500 korun a tři čtvrtě výplaty bylo v čudu. V dvaadevadesátém jsem takhle seděl v sauně, přišel za mnou Jarabinský, že jsem dostal od majitele Korbela vánoční dárek. Od ledna jsem hrál za osmnáct hrubého.“

„Že mi fotbal asi opravdu jde a může v něm něčeho dosáhnout, jsem si uvědomil, až když jsem začal hrát ligu. Určitě tomu pomohlo, že jsem v ní měl skvělý začátek. Víte, co tomu předcházelo? V zápase béčka jsem nastřílel hattrick v Mostě a trenér Petržela mně chtěl dát šanci v lize. Jenže já před utkáním dostal horečky, možná z nervů. A po dalším zápase Vlastu vyhodili… Říkal jsem si, že to snad není možný. Ale já měl tenkrát formu. Do hlavního týmu jsem se dostal i za pana Jarabinského. Nejdřív jsem se trefil v poháru proti Blšanům, pak v lize dvakrát proti Bohemce, a to samé jsem zopakoval v Olomouci, které mělo výborné mužstvo hrající skvěle v evropských pohárech. Že ve mně něco opravdu je, jsem si vážně řekl ale až v nároďáku.“

Vladimír micer se raduje z gólu s Radkem Bejblem v zápase jejich Slavie s Olomoucí... • Foto Archiv Sportu

„K mému prvnímu startu za reprezentační áčko došlo nečekaně. Měl jsem hrát za jednadvacítku, ale áčku se zranili dva hráči. Přesunul jsem se do Košic na kvalifikaci o mistrovství světa, ovšem dvakrát jsem z toho nejásal. Místo, abych hrál za mladé, jel jsem si na druhý konec republiky sednout na lavici. Do pytle… Dorazil jsem k mužstvu, pan Ježek si mě vzal stranou a oznámil mě, že budu hrát od začátku. Byl jsem na nervy, v týmu byly ikony jako Dubovský, Skuhravý. Všechno top hráči, legendy. Vzpomínám, že mně záda kryl Pavel Hapal. Vyhráli jsme nad Kyprem 3:0, byl to velký zážitek. Střídal mě místní Ladislav Pecko. Byl to takový normální zápas. Nehrál jsem špatně, ale ani dobře.“

„Se Slavií mám tři tituly. Nejvíc byl ten první v roce 1996. Vyhrát se nám ho povedlo po dlouhých devětačtyřiceti letech. Předtím jsme byli třikrát druzí. Měli jsme skvělý tým, dostali se do semifinále UEFA. Další dva tituly jsem už nečekal. Stalo se tak až po návratu z Bordeaux. Měl jsem špatnou podkolenní šlachu, nebyl jsem jistý, zda ještě budu hrát na profesionální úrovni. S Karlem Jarolímem jsme můj návrat upekli na golfu. Domluvili jsme se, že zkusím potrénovat a uvidíme. Přežil jsem Karlovy drsné dávky, a šel do toho. Byly z toho dva tituly, Liga mistrů, úžasný závěr kariéry. Prostě skvělé zakončení mé fotbalové cesty.“

„S Pavčou jsme se potkali ve dvaceti, jsme spolu třicet let. Vtipné je, že jsme se seznámili ve stejném týdnu jako Patrik Berger s manželkou Jarkou. Jen při jiných příležitostech. Na Slavii nám tenkrát Venca Petrák říkal, že jeho žena vlastní kadeřnictví, tak ať se přijdeme ostříhat. A jedna z kadeřnic byla Jarka. Pavču jsem poprvé zaregistroval na fotbale na Dukle. Jen jsem ještě nevěděl, že je dcerou Ládi Vízka. Dohromady jsme se dali na nějaké diskotéce. Když se Vizour dozvěděl, že mu dcera randí se slávistou, hned volal našemu asistentovi Pepovi Pešicemu. Vyptával se na mě. Co slyšel? Prý ať se mě Pavlína drží, že jsem fotbalový talent a charakter že mám taky dobrej… Máme dvě děti, obě se nám narodily v Anglii. Měl jsem na ně spoustu času. Nemyslím, že fotbalista nemá čas. S Liverpoolem jsme trénovali jen ráno, domů jsem se vracel o půl druhé. Taky jsem býval na cestách, ale dospívání dětí jsem si užil skvěle.“

Na svou svatbu s Pavlínou Vízkovou si Vladimír Šmicer odskočil z legendárního EURO 1996 mezi semifinále a finále... • Foto Archiv Sportu

„Jako první se narodila Natálka, druhé dítě jsem tedy chtěl kluka. Jinak bychom se asi snažili o třetí… Byl jsem šťastný, že to vyšlo. Liverpool si Jirka nepamatuje, ale návrat do Slavie už jo. Od malinka kopal do balonu, kopací techniku má skvělou, umí míč výborně trefit, trochu mu však chybí rychlost a soubojovost. Každý si myslel, že bude po mně, dostane se na profi úroveň, ale automatické to není. Je vážně těžký se ve fotbale prosadit. Musí to být kompletní balíček, jenom v něčem být dobrý nestačí. Jirka hraje u nás za Chabry, co víc bych si mohl přát. Byl i ve Slavii, od deseti do čtrnácti. Jasně, musel se vyrovnávat s cejchem slavného táty. Každý se furt ptal, kterej to je, ten malej Šmicer. Ale zvládal to dobře, z čehož jsem měl velkou radost. Mnohem hůř kousal moje názory. Do fotbalu jsem mu kecal, ale on dal stejně na trenéra. A to je dobře. Řeknu vám, že obdivuju Petra Kordu, jak vychoval svoje tři děti. Všichni dělají sport (tenis a golf) na světové úrovni. Musel být důsledný, tvrdý, nekompromisní. V takových případech někdy musíš jít přes vůli dítěte, a to jsem nedokázal. Pavlína by to ani nepovolila.“

Vladimír Šmicer s manželkou Pavlínou a dcerou Natálkou... • Foto Archiv Sportu

„Natálka vždycky dobře studovala. Teď žije a pracuje v Londýně. Člověk ji nevídá tak často, což mě mrzí, ale jsme v kontaktu přes videocally. S Pavlínou za ní létáme, jezdíme společně na dovolené. Natálka je spíš po mně, Jirka po Pavče. Podle mě v Anglii nezůstane. Trochu se jí stýská, Praha ji chybí. A já snad taky…“

„Nejvíc je fotbal, to je jasný. Ale hned pak hokej, bez přemýšlení. Nikdy jsem sice za žádný klub nehrál, ale třeba ve Verneřovicích jsme měli tým dospělých, chodil jsem na jejich zápasy. V hokeji bych se asi neprosadil, s mojí postavou bych to měl těžší, byť se na vynikající úroveň dostali i drobnější hráči. Myslím, že mám prostorové vidění, cit pro přihrávku, kombinaci, dobře bruslím, ale v soubojích bych zaostával.“

„V silových sportech bych se neprosadil. Se svou figurou inklinuju spíš k těm techničtějším. Vémola by ze mě nebyl, navíc mám krotkou povahu. To už musí být, aby mě něco naštvalo. Na bojové sporty nekoukám, třeba MMA je na mě moc tvrdý. Ale docela mám rád box. Vždycky jsem ale měl blíž k týmovým sportům. Proto jsem se bál, až jednou nadobro opustím kabinu. Naštěstí s bývalými spoluhráči jedeme dál. Potkáváme na exhibicích, hokejích, golfech. Jsme často spolu a nahrazujeme si tím aktivní kariéru.“

„Do Lensu jsem šel už s Pavlínou. Neměli jsme děti, jen malého psa. Problém byl, že jsem neuměl řeč. Po pár týdnech jsem si říkal, že se francouzštinu nemůžu nikdy naučit. Bojovali jsme s tím společně, po čase jsme to dali. V Lens jsme chodili na procházky se psem, fotbal mně taky pomáhal. Podepsal jsem smlouvu na čtyři roky, cítil se v klidu. Žili jsme v bytě 3+1. V klubu mě přijali skvěle. Přišel jsem jako vicemistr Evropy, start se mi povedl. V prvních čtyřech kolech jsem vstřelil tři góly, každý byl vítězný. Ale pak jsem se asi dva měsíce netrefil. Po EURO jsem měl jen pět dní dovolenou, extrémně náročná byla i klubová sezona – titul se Slavií, semifinále Poháru UEFA. Jel jsem přes závit. V klubu to viděli, před koncem podzimu mně řekli, abych si vzal dovolenou a vrátil se v lednu. Od té doby už bylo všechno v pohodě. Ještě detail k Lensu, opravdu hodně jsme trénovali. Každé úterý jsme měli výklus do lesa. Jen to nebyl výklus, ale o regulérní hodinový sprint, fakt mazec.“

Vladimír Šmicer s manželkou Pavlínou • Foto Archiv Sportu

„Jakmile jsem se dozvěděl o zájmu Reds, byl jsem neskutečně šťastný a strašně doufal, že přestup z Francie dopadne. Jenže Lens mě nechtěli pustit, chtěli mě prodat do PSG, které mělo také vážný zájem. Já ale toužil po Liverpoolu. Klubu jsem fandil odmala, Kenny Dalglish byl mojí modlou. Byly to tehdy nervy. Jakmile se všechno upeklo, přišly další stresy. Abych na to měl… V kádru byly superhvězdy typu Owena, Fowlera, Redknappa . Takže jsem poprvé vlezl do kabiny – nervy. Poprvé jsem šel na trénink – nervy. Ale brzo to ze mě spadlo, kluci byli úplně normální. Trochu jsem okukoval, jak se chovají, připravují na zápas, co všechno dělají. Taky jsem nemluvil anglicky, zase jsem se musel učit novou řeč. V kabině sice bylo pár francouzských spoluhráčů, dokonce i trenér Gérard Houllier byl Francouz, ale ten nechtěl, aby se v kabině mluvilo jinak, než anglicky. Ani s Patrikem jsem nemohl prohodit nic česky.“

Vladimír Šmicer v dresu Liverpoolu • Foto Archiv deníku Sport