Cesta od Rožnova pod Radhoštěm vede dál na východ směrem k Beskydům a slovenským hranicím a začíná se klikatit. Jako by člověka chtěla trochu ukolébat a přidat ještě trochu kouzla už tak idylické krajině, prosluněným pahorkům a ostré vůni čerstvého vzduchu. Zajeli jsme se podívat do Vigantic, kde pokračuje fotbalová kariéra Milana Baroše, nejlepšího střelce EURO 2004 a bývalého hráče Liverpoolu.
Dostat se k fotbalovému hřišti ve Viganticích je taky trochu za odměnu. Ani když už nás uvede cedule s nápisem jedné z nejznámějších fotbalových vesnic, ještě není docela vyhráno. Sama obec má několik kilometrů a člověk si při jejím průjezdu postupně uvědomuje, že je z obou stran vklíněna do úpatí Vsetínské hornatiny. Pocit, že si dědina žije vlastním životem a vystačí si k tomu sama, se jen umocňuje.
A nejvíc ve chvíli, kdy se v tohle srpnové odpoledne vydáme na první domácí zápas Vigantic v nové sezoně. Vkročíme do areálu a stoupáme směrem k dřevěné tribuně, u které se dáváme se do řeči s místními pamětníky. Až ti nás donutí otočit se na druhou stranu, kde se najednou rozbalí prosluněné panorama sytě zeleného trávníku a kopců na obzoru.
„Vždyť se podívejte na ty lesy, je to tu přece nádhera,” odpovídá Vladimír Fojtášek na otázku, jak se ve Viganticích dnes žije. „Nejkrásnější dědina v širém okolí. Obec má všechno, kabelovku, kanalizaci. Za hřištěm jsou to všechno nové domy, z Rožnova to sem lidi táhne,” pokračuje vedle něj sedící místní, pan Miroslav Janík, který vigantickému fotbalu dlouhá léta šéfoval.
A z pana Fojtáška, hned prvního člověka, kterého jsme na utkání oslovili, jen tak mimochodem vypadne, že pár domů od něj vyrůstal Milan Baroš . „Tak je to můj soused, že. Bydlí ode mě asi padesát metrů. Prakticky vyrůstal s mým synem. Vždycky přiběhnul s balonem: ‘Davide, ideme, pojď si zahrát.’ Ještě ani neuměl mluvit, ale balon už měl pod pažů a valil to,” vypráví nezaměnitelným valašským nářečím.
S Barošem se ve Viganticích, vsi o něco málo přes tisíci obyvateli, osobně znají víceméně všichni. „Když jsme začínali hrát, byl zrovna úplně na vrcholu,” říkají místní dvacátníci, z nichž jeden v současnosti studuje v Brně. „Když se tu objevil, byla to událost. Míval pro nás tréninky a jako malí žáci jsme dostávali dresy Galatasaraye nebo Liverpoolu,” vzpomíná druhý.
Sedíme přitom na tribuně a sledujeme Baroše v úvodním duelu I.A třídy skupiny A Zlínského kraje. A není to ledajaký otvírák, ale rovnou derby se sousedním Rožnovem, který od Vigantic dělí jediná cedule s názvy obou míst.
Co víc, má se jednat o rozlučku s kariérou Radima Kučery. Na hřiště s ním měl vyběhnout i jeho syn. Další regionální patriot René Bolf velkou slávu nestihl, zrovna byl na dovolené v Chorvatsku. Vigantice ale přivítaly novou hvězdu. Debut za místní FK si připsala nová velká posila - dlouholetý šikovný forvard Baníku Tomáš Mičola.
Milan, ten v Praze být nechce
Mnozí si tak slibovali vysokou návštěvu, která by oprášila nadšení z Barošova návratu do Vigantic. Poté, co skončil s velkou kariérou v Baníku, se na něho jezdily dívat davy fanoušků z daleka. Prvotní humbuk už je ale přece jen trochu pryč.
„Když to začalo, bývalo tu přes tisíc lidí, pak už to asi trochu zevšednělo,” říká jeden z místních. „Už to není pro lidi taková bomba jako na začátku. Samozřejmě ne po herní stránce, tam je vidět, že na to pořád má, to je jasné. Herně nestrádá.”
Sám Baroš odehrál v utkání něco přes hodinu. Gól nedal, jinak ale na hřišti působil tak, jak si ho pamatují všichni. Jako šelma zpovzdálí sledoval hru v hloubi pole a čekal, než mu do hrsti přilétne kořist. Ať už na hranici ofsajdové linie, nebo ve vápně. Stále má v sobě stejnou dravost a ladnost, které ho vždy zdobily taky v mezihře. Nebál se trochu vyštengrovat atmosféru, snad aby i trochu nahecoval sám sebe a ostatní.
A to vše s často zarputilou, někdy až útrpnou grimasou, která víc než kdy jindy odráží i jeho zdravotní stav. „Ten je takový, že odehraje tři zápasy a pak se mu ozve sval,” uznává vigantický šéf klubu Pavel Šturala. „Budeme moc rádi, když tady bude ještě další sezonu, ale nevím, jak to s ním bude. Roky nezastavíme, tělo je opotřebované,” přemítá.
A opravdu, Baroš od derby s Rožnovem odehrál do 11. kola tři zápasy, postaral se o tři góly a doma proti Lidečku ve 24. minutě střídal. Derniéra tak může přijít dřív, než by si mnozí přáli. Poslední možnost pro fanoušky, jak vidět Baroše v akci v soutěžním duelu? „Myslím si, že letošní sezona bude stěžejní. Do příští si to netroufám říct,” přikyvuje Šturala.
Baroš po kariéře s rodinou zakotvil v Praze, syn Patrik je odmalička ve Slavii, nyní jako obránce v kategorii do 15 let. Jeho tátu to ale do Vigantic stále táhne. „Milan, ten v Praze nechce být,” soudí pan Fojtášek s jistou dávkou nadsázky. Kdo ví, jak vysoké. „Miluje Vigantice, přirostlo mu to k srdci, každou chvíli tu je. Musí se věnovat i rodině, ale ve volné chvíli vždycky rád přijede za kamarády. Taky že vůbec nastupuje v takové třídě a podpoří další hráče, kteří se stahují za ním,” usmívá se.
Jak to má sám Baroš i se vztahem k Viganticím, veřejně poodkrýt nechtěl. K médiím má notoricky nedůvěřivý a poněkud vyhrocený vztah. Ostatní jsou ale sdílnější. “Bary ve Viganticích funguje, má o ně zájem, dojíždí z Prahy. Vždy tu byl a pomáhal nám i finančně. Když je potřeba, přidá ruku k dílu a je tu nápomocný. Pro klub se obětuje a je to jeho srdcovka. Jinam nepatří,” tváří se šibalsky Šturala.
Při návštěvě Vigantic se vlastně není moc co divit. “Valaši jsou všeobecně kamarádští, je tu pospolitost. Asi to drží dohromady i slivovice, je tu spousta kamarádů a hrozně se rád vracím,” říká po utkání Radim Kučera, další velký vigantický rodák, který odkroutil čtyři sezony v bundeslize. „Vlastně se tu všichni známe, nic mi tu nechybí. V Praze se tak znát a potkávat nebudete, tady je to doopravdy takové všecko domácké a to mě tady přitahuje,” pokračuje.
Měla to ostatně být Kučerova rozlučka, do utkání ale nakonec nenaskočil ani za vysokého vigantického náskoku 4:0, který vydržel až do konce. „Tohle je přece jenom běhavý fotbal, pro mě je lepší chodící okresní přebor. Rozlučku chci, ale nevím, co mám s kolenem,” přemýšlí.
A stejně tak i o tom, že ačkoliv Kučerův tým v derby rozsekal daleko větší Rožnov, přece jen měly Vigantice k dispozici výrazně starší výběr než soupeř, který ke konci nasadil mladičké zelenáče. A ti své mnohy dvakrát či třikrát starší soupeře pořádně větrali.
Právě mládež je ve Viganticích tématem. „Máme zastoupeny veškeré věkové kategorie, ovšem kromě dorostu,” přiznává Šturala. “Snad tu jednou bude, ale je to těžké, obcí na sobě je tu namačkaných hodně,” pokračuje. „Ale fotbal je odjakživa to první, co tu bylo.”
A obec je pro fotbal stále zapálená. Nadále je pro místní hlavní volnočasovou náplní a záležitostí, která spojuje a je pořád pýchou. Ostatně i v radě sedí fotbalisté. Není tedy divu, že v posledních pár letech oddílu vyrostla nová umělka přímo nad hlavním hřištěm. „Ještě to tu bude dlouho vonět fotbalem,” dělá si naděje Šturala. „Podařilo se nám rozšířit přípravky, mladší a starší žáky, ty fungují, jen pak se to rozmělňuje mezi velká města a dětí ubývá.”
Nakonec tedy i Vigantice postihují podobné problémy jako celou řadu dalších vesnic v republice. Místní si ale fotbalu váží a zápasy oddílu jsou společenská událost. Mimoděk o tom svědčí pestřejší nabídka občerstvení než na některých ligových stadionech. Když už se pomalu stmívá a dojídáme poctivě připravený langoš, člověku je trochu líto odjíždět. Ať už ve Viganticích bude další nevídaná generace fotbalistů nebo ne, ani dnes se není co divit, že tu minimálně ta jedna vyrostla.
