Po jedenácti letech se vrátil tam, odkud se vyhoupl k angažmá v Lens, Liverpoolu a Bordeaux, do pražské Slavie. Jenže když Vladimír Šmicer podškrábl smlouvu a přišel do šatny, nezazněla salva gratulací, ale kabinou se rozhostilo nápadné ticho... I tato příhoda otevírá knižní zpověď ŠMICER. Můj druhý život, novinku z edice deníku Sport. Fotbalová legenda kromě toho v úvodní kapitole popisuje, jak tvrdou rukou vládl mužstvu Karel Jarolím a na koho byl vysazený, jak si u něho sám zavařil, jakou roli hrál v mužstvu kapitán Erich Brabec a kde se vzala jeho přezdívka Rejža. A dojde rovněž na okolnosti toho, proč na podzim 2009 ukončil profesionální kariéru, i když se tomu bránil. Knihu Šmicer. Můj druhý život si můžete objednat na iKiosek.cz
o přivítání v šatně Slavie
Uzavřel jsem smlouvu na rok s opcí. Přišel s ní klub, ale ani já jsem nechtěl delší. Nevěděl jsem, jak na tom budu zdravotně, jestli – při nejhorším scénáři – za měsíc nebo za dva neskončím. Dostal jsem dobrou smlouvu, na čtyři sta padesát tisíc korun měsíčně, určitě jsem byl jedním z nejlíp placených hráčů týmu. Na tu dobu to byly pěkné peníze, byl jsem spokojený.
Klub už oficiálně oznámil, že smlouvu podškrábnu a bude tiskovka. Jenže když jsem druhý den vstoupil do šatny, bylo tam ticho. Zvláštní, blesklo mi hned hlavou, vždycky tam přece panovala pohoda. Při mém příchodu byli všichni rádi, že mě vidí. Myslel jsem si, že mi teď popřejí, třeba ne celá kabina, ale ti starší hráči určitě. A najednou tohle...
„Kluci, co se děje?“ divil jsem se. „Dva měsíce jsme nebrali. A když jsi podepsal smlouvu, tak prachy nebudou minimálně další dva...“ vypadlo z nich, i když nevěděli, kolik budu mít.
„Vy pitomci, musíme postoupit do Champions League, a budou peníze pro všechny. Uděláme Ligu mistrů, jinak klub položíme,“ řekl jsem.
o metodách Karla Jarolíma
Někdy mi připadalo, že chtěl naschvál vyvolávat v šatně konflikty, aby v ní udržel napětí. Jestliže cítil, že je v mužstvu moc velká pohoda, musel „vymyslet“ nějaký problém nebo někomu naložil. Hodně nepříjemný byl na mlaďase. Když se mu někdo z nich nelíbil, šel po něm, ten, kdo kazil přihrávky nebo centry, dostával slušný čoud. Hráči to s Karlem měli složité, byl přísný a často nepříjemný, to bych já neuměl. Patřilo to nicméně k jeho vysokým nárokům. Musel být tvrdý, důsledný, přestože to bylo někdy za hranicí. A skvěle uměl poznat, kdo je opravdový fotbalista.
Třeba Theo Gebre Selassie, který k nám přestoupil z Jihlavy, to měl s Karlem těžké. Jak ten si na něho zasedl...
o tom, jak vznikla přezdívka Ericha Brabce Rejža
Chystali jsme se na zápas na Viktorce Žižkov a já měl hrát v základu. Jenže hrozně pršelo a myslím, že to byl asistent Pavel Řehák, kdo přišel z obhlídky a Karla informuje: „Blbej terén, je tam měkký bahno.“ Karel se pak vydal za mnou: „Hele, nepůjdeš od začátku, to určitě není hřiště pro tebe.“ Tak jsem zůstal na lavičce, nakonec jsem ani nestřídal a v závěru jsme dostali gól. Hned potom jsme o reprezentační pauze jeli do třeboňských lázní. Šli jsme s Brábou na procedury, vejdeme dovnitř, vidíme tři závěsy, za kterými byly vany. Dva byly roztažené, jeden ne, asi proto, že tam bylo obsazeno.
Lehli jsme si, napustili nám teplou vodu, závěsy zatáhli. Hovíme si v koupeli a kecáme.
„Ten Karel to vystřídal úplně na hovno, viď?“ začal Brába.
„No jo, trošku naprší, a už mě nepostaví. Bojí se o mě. Nevím, to hřiště nebylo zas tak špatný...“ přidal jsem se. „Hele, co teď budeme dělat?“
V Třeboni jsme byli na pár dní, tak nás napadlo, že bychom se mohli podívat na hokej do Českých Budějovic. „Můžeme to navlíknout na to, že bychom jako mohli mít odpoledne lehčí trénink a večer bychom vyrazili,“ vymýšleli jsme, jak to uděláme.
Najednou se ale roztáhne závěs a za ním...
Karel!
Od té doby měl Brába přezdívku Rejža, aby jako bylo jasné, že on přece všechno naplánuje, nestarejte se. „Kluci, tady Rejža vám řekne, co bude v dalších dnech na programu. Zeptejte se ho, my jako trenéři už tady nejsme zapotřebí, asi pojedete na hokej,“ smlsnul si na Erichovi Karel.
