Maradona v Barceloně: trofeje, whisky s colou a hořkost zakončená bitkou
Už je to 40 let, co Diego Maradona opustil Barcelonu. V květnu 1984 se rozloučil ve finále Copa del Rey, ale ne góly, nýbrž brutální rvačkou, když kopal a mlátil každého, kdo měl dres vítězného Bilbaa. Na Camp Nou strávil dva roky a nevzpomínal na ně rád. „Nejsmutnější kapitola,“ říkal s trpkostí. Z lásky se stala zášť, a nikdo necítí zlobu prudčeji než ten, kdo dřív nesmírně miloval.
Salvador Dalí, malíř a katalánský patriot, prohlásil: „Neberu drogy. To já jsem droga.“ Řekl to v době, kdy za Barcelonu hrál Diego Maradona. Ten ke své škodě drogy poznal, ale co se fotbalu týče, byl sám omamnou látkou a umělcem, využívajícím syté barvy a neomezenou kreativitu k tvorbě mistrovských děl, jež se nedaly přehlédnout a vyvolávaly emoce po celém světě.
„Diego měl na Camp Nou smůlu,“ vyjádřil politování Joan Gaspart, viceprezident Barcy, který v roce 1982 odletěl do Buenos Aires, aby pomohl zorganizovat Maradonův rekordní přestup (7 milionů dolarů). Významně se podílel i na tom, že Argentinec, roztrpčený a pokleslý na duchu, o dva roky později nabral směr do Neapole v rámci dalšího rekordního přesunu (10 milionů).
Během dvou sezon v dresu Blaugranas, jež byly Diegovými prvními kroky v evropském fotbale, nevyhrál La Ligu, pomohl však Kataláncům k zisku tří trofejí, včetně dvou památných vítězství ve finále španělského poháru nad Realem Madrid. Ukázal, proč bude později považován za jednoho z nejfantastičtějších hráčů všech dob, když v 58 utkáních nasbíral 38 gólů a 24 asistencí.
Bylo to těžké období, poznamenané znepokojivými zkušenostmi. Onemocněl žloutenkou, poté mu zlomil kotník Andoni Goikoetxea, Řezník z Bilbaa, který hororovým zákrokem ohrozil Maradonovu kariéru. Objevily se i první záblesky osobních problémů, jež v konečném důsledku poškodily Diegův odkaz i zdraví.
Gaspart, nyní 79letý muž a chodící kronika Barcy, v rozhovoru pro The Athletic přiznal, že dodnes prožívá směsici pocitů – radost z okamžiků, které Maradona přinesl, smutek nad tím, jak krátké to bylo, a frustraci z toho, co mohlo být. „Obdivovali jsme, jaký byl fotbalista. Odehrál plno velkých zápasů a předváděl kouzelné věci. Byl to skvělý kluk a na hřišti byl jiný, nejlepší, originální, jedinečný, ale bohužel, ne vždy si dokázal užít hru za Barcu.“
Katalánci ho sledovali už v době, kdy se zjevil v Argentinos Juniors (1976) a způsobil pozdvižení. Nebylo mu ani šestnáct,
