Cantonovo kung-fu slaví 30 let: Mrzí mě jen, že jsem ho nenakopl víc
Většina hráčů přichází na Old Trafford a fanoušci vyzvídají, jsou-li pro tuto scénu dost velcí. Eric Cantona tu ideu převrátil. „Je tohle jeviště dost velké pro mě?“ Zvedl si límec, slavil s vypjatou hrudí a rukama dokořán, jako by se vyhříval v milujících očích Divadla snů. Stal se hybatelem, spouštěčem a rozbuškou nejúspěšnějšího období Red Devils. „Všichni povyrostli,“ velebil kapitána Alex Ferguson. Nejpamátnější je ovšem 25. leden 1995, kung-fu kop, kterým ztrestal jedovaté plivance chuligána z publika. Vyzývali ho, aby se omluvil a svého chování litoval. Nikdy to neudělal.
Dnes je mu osmapadesát, už téměř tři dekády je ve fotbalovém důchodu, ikonický límec spadl v květnu 1997, kdy muž, kterého příznivci Manchesteru United korunovali svým králem, ve třiceti zčistajasna ukončil profesionální kariéru.
Živil se jako herec, účinkoval ve filmech, seriálech a divadelních představeních a nakonec si získal uznání umělecké obce. V Anglii si udržuje status proroka, který slyší hlas boží (nebo ďáblův). A když Cantona pronáší kázání, máte pocit, že vám možná říká něco, co o světě nevíte, stejně jako jsme kdysi doufali, že na hřišti předvede, co ještě nikdo neviděl.
Při hodnocení jeho vlivu, jak na historii Red Devils, tak anglického fotbalu obecně, je důležitý kontext. První roky Premier League byly zvláštní etapou, ostrovní země chtěla najednou prodávat nový vzrušující produkt, který pod humbukem a marketingovými kecy vypadal dost nerozeznatelně od toho starého. Teprve v polovině 90. let se podařilo nalákat kapacity jako Jürgen Klinsmann, Dennis Bergkamp, Ruud Gullit, Gianluca Vialli či Gianfranco Zola.
Když se národní tým Albionu propotácel od mizerného EURO 1992 (tři zápasy, žádná výhra, jeden vstřelený gól) až po neúspěšnou kvalifikaci na MS 1994 v Americe, neměli poddaní Alžběty II. příliš důvodů k radosti.
Ale byl tu Cantona, hráč, který do černobílého světa vnesl střípky psychedelických barev. Nebyl jediným showmanem, byli tu i další, Ian Wright, Matt Le Tissier, Chris Waddle, ale King Eric víc než kdo jiný ztělesňoval ducha rodící se éry Premier League.
Francii opustil s ostudou po sérii kontroverzí, když oznámil odchod do penze poté, co byl vyloučen za hození míče po rozhodčím a následně každého člena disciplinární komise postupně oslovil „idiote“. V letech 1985 až 1991 hrál za šest klubů a vysloužil si přezdívku Le Brat (Spratek).
Reprezentačního trenéra Henriho Michela urazil v televizi (nazval ho pytlem sraček) a spoluhráče Bruna Martiniho udeřil pěstí. V Marseille napálil balon do obecenstva, pak si strhl a zahodil dres (reakce na vystřídání). V Montpellier se porval s kolegou Jeanem-Claudem Lemoultem a mrštil mu do obličeje kopačky. Někteří se dožadovali, aby ho vyhodili, měl však podporu Laurenta Blanca a Carlose Valderramy: „Díky němu jsme vyhráli Coupe de France, je nejlepší ze všech.“
