Legendy dnes: Hokej místo fotbalu i dresy v pytli. Nepotřebuju být vidět, říká Baroš

Díky stanici CANAL+ Sport vysílající Premier League se poprvé v Česku objevil pohár pro vítěze planetárně sledované soutěže. A podle protokolu si na ni mohl sáhnout jen jeden ze zmíněné trojice – Poborský. Vždyť ji vyhrál s Manchesterem United v sezoně 1996/97. S cennou trofejí se dokonce speciální tramvají projel Prahou a natočil vtipný spot, v němž účinkoval jako její řidič. „Mrzí mě, že já jsem na tenhle pohár nikdy nedosáhl, je opravdu prestižní. Vyhrát Premier League je hrozně těžké, párkrát jsme byli druzí,“ zavzpomínal Šmicer.

Jenže on má spolu s Barošem jiný trumf: letos je to přesně dvacet let od kultovního finále Ligy mistrů, v němž s Liverpoolem přetlačili AC Milán, ač o přestávce to bylo 0:3. Šmicer dal gól ze hry i ten rozhodující v penaltovém rozstřelu. A tak po úctyhodném poháru s visačkou Champions League zase může jen mlsně pokukovat Poborský. „Samozřejmě jsem jim v tichosti záviděl, to je jasný,“ usmál se. „Je to obrovská trofej. Ta, za kterou se žene celá Evropa, celý fotbal, dá se říct. Já ji nemám a ani jsem k ní nikdy nebyl blízko. Vždycky mi utekla relativně brzo,“ vykládal a ukázal na fotbalovou relikvii trůnící opodál: „Jsem rád, že mám alespoň tuhle. Jsou víceméně srovnatelné.“

Šmicerovi blyštivý úspěch jeho bohaté kariéry připomíná malá trofej, kterou od Liverpoolu dostal. „Mám ji postavenou mezi knížkami, když někdo přijde na návštěvu, ani ji neuvidí,“ usmíval se. „Já mám ve Viganticích zarámovaný dres z finále. Jakmile přijdu domů, vždycky ho vidím a finále mi připomene,“ přidal se Baroš, jenž proti AC Milán odehrál pětaosmdesát minut. A co Poborský? Na angažmá v Manchesteru ho upomene obrázek trenéra Sira Alexe Fergusona či malá sběratelská figurka alias Poboráček. Na cenné dresy ovšem úplně není. „Z každého klubu mi zůstal jeden. Celkově jich mám spoustu, hrál jsem dlouho za nároďák, kde jsme je měnili. Potom už i v lize, v pohárech, ale nejsem úplně jejich fanda. Mám je u rodičů na půdě v pytlích. Možná je to trošku dehonestující, ale nemám je kam dát,“ pokrčil rameny. „V jednu chvíli jsem si je vystavil, ale asi po roce byly totálně zaprášené, tak jsem je raději uklidil. Nevím, co s nimi bude, jak říkám, nejsem úplně sběratel, abych obíhal obývák...“

Poborský a Šmicer si příslušnost k Manchesteru United a Liverpoolu připomínají účastí na zápasech klubových legend nebo výběrů slavných spoluhráčů. Šmicer se zrovna o uplynulém víkendu vrátil z Hongkongu, kde nastoupil za mužstvo Stevena Gerrarda, které porazilo 4:2 soubor Rio Ferdinanda.  „Hráli jsme na novém stadionu, který má zatahovací střechu. Bylo to klimatizované, dvaadvacet stupňů, přišlo třicet tisíc diváků,“ popisoval spokojeně a už se chystal na další trip, tentokrát v roli ambasadora Liverpoolu do amerického Bostonu.

„Já to mám víceméně stejně. Taky jezdím, lítáme všude možně. Hlavně zápasy Manchester United-Liverpool v Asii jsou strašně žádané, nejnavštěvovanější. Fanouškovská obec je tam jasně největší,“ líčil Poborský. „V kontaktu s Liverpoolem jsem, ale na zápase s ním jsem byl jen jednou,“ přidal Baroš. Ale na jakém! Za oficiální tým legend Liverpoolu nastoupil před třemi lety v benefičním duelu proti Barceloně. Což ale neznamená, že by se z pražského domova nehnul. „Teď jsem byl v Maďarsku, jsou to spíš takové charitativní akce, pak letím do Thajska,“ přiblížil svůj program.

Diváci se stále ohromně těší, až je zase uvidí na travnatém hřišti, ale léta už jsou prý znát. Ostatně, Šmicer a Poborský už jsou padesátníci. Ten první si rok v kalendáři čerstvě uvědomil právě v Hongkongu. „Je vidět, že stárneme. Je to pomalejší a pomalejší. Za chvíli budeme hrát takový ten chodící fotbal,“ smál se. „Už nemůžeme dělat věci, které jsme uměli a které od nás očekávají. Když se dostanu na šestnáctku, vím, že už tam nedokopnu. Štve nás to, šlapeme si po jménu,“ netají. „Fotbalů máme strašně málo, bolí to čím dál víc,“ dodal Poborský. A že už to není žádná legrace, zjistil i teprve třiačtyřicetiletý Baroš, když ještě v minulém ročníku hrál za rodné Vigantice v I. A třídě. „Člověk běží sám na bránu – a najednou nemá balon. Už je to těžší i na hlavu, motivace vyprchá, člověk chce dělat něco jiného,“ přiznala ikona Baníku.

A tak kopačky legendy rády vymění za brusle. Vicemistři z Evropy z roku 1996 i zástupci jiných generací mají třikrát týdně pronajatý led v Říčanech. „Hokej je teď náš sport číslo jedna. Nejmíň bolí. Fotbalové hřiště je čím dál větší, přeběhnout ho je strašný – a vrátit se ještě horší,“ přiblížil strasti bývalých hvězd Poborský. Na seznamu je na čtyřicet plejerů a prvních dvacet, kteří se přihlásí, mají na hokeji místo jisté. „Jak říkal Poborák, je to nejmíň bolestivý sport. A zábavný,“ připojil Baroš. A kdo válí stejně jako na fotbalovém stadionu? „Poborák je jedním z nejlepších, baví ho to, když si nás tam vodí,“ neskrblil chválou Šmicer.

Šmicer i Poborský jsou fanouškům stále na očích. Prakticky pořád. Oba se často dělí o své názory v médiích. Pro Poborského se to dokonce stalo hlavní náplní života, je tváří CANAL+ Sport, komentuje i v ČT. „Našel se v tom. Chce to dělat dobře jako Gary Neville nebo Jamie Carragher,“ připomněl Šmicer uznale někdejší ostrovní superstars. a současné televizní experty. „Když řeknu, že jsem zvyklý být nejlepší, neznamená to, že mám nos nahoře. Motivuje mě zlepšovat se,“ souhlasil Poborský. Na rozdíl od něho se Šmicer k pravidelné práci experta zavázat nechce, hlavně kvůli nejrůznějším dalším aktivitám, včetně těch pro Liverpool. „Potřebuju být flexibilní. Je pro mě složitější se někde uvázat. Muselo by to být za velké peníze, které na mě v Česku nikdo nemá, musím to takhle přiznat. Už fotbal nehraju, ale složenky chodí pořád,“ usmál se.

Baroš si zvolil úplně odlišnou cestu. Je vzácný, fotbalové názory nerozdává na potkání. Až to vypadá, jako by se schoval. „Schoval...“ zamyslel se na moment. „Mně je takhle dobře, nepotřebuju být úplně vidět. Měl jsem toho dost v průběhu kariéry. I s ohledem na to, že moji kluci hrají fotbal,“ připomněl. Oba synové Patrik (16) a Matteo (18) jdou v jeho stopách provrtaných kolíky: první obléká dres Slavie, druhý Dukly. „O víkendech mají zápasy. Kdybych měl komentovat, nezbýval by mi čas s nimi jezdit. A to mě baví,“ přiblížil svůj život. „Kolem fotbalu se tak pořád točím, sám jsem trénoval ve Viganticích a hrál za ně, nenudil jsem se a neseděl doma. Ale udělal jsem si to trošku jinak než kluci a vyhovuje mi to.“

„Nejlepší tým v Anglii,“ pronese na adresu Liverpoolu Šmicer. „Druhý nejlepší,“ rýpne si neprodleně Poborský a oživí odvěkou rivalitu s United. Jenže ani jedna úctyhodná firma v současnosti nenabízí zrovna exkluzivní zábavu. Jak tedy všichni zástupci českého fotbalu v Premier League vidí své nástupce? „U mě to bude asi smutnější a kratší,“ začal za Manchester Poborský. „Mužstvo se furt hledá, pořád se skládá. Trenéru Amorimovi jsou majitelé připraveni dát další tři roky, aby se to zklidnilo. Uklidnil se, ale třem letům nevěřím. Je to pořád pokus – omyl. Věčné hledání,“ naznačuje skepsi.

A teď Liverpool, který se honosí titulem z minulé sezony, ale v té nynější to není ono. Navzdory obrovskému přestupovému apetitu. „Nakoupili fakt spoustu hráčů, na papíře hodně kvalitních. Ale přineslo to hodně změn a zatím si to nesedlo,“ hodnotil Šmicer. „Hra mi připadá trochu ospalejší, pomalejší, málo přímočará. Někteří hráči mají daleko na víc. Hledají se, nemají správný týmový projev. I Salah mi v předchozí sezoně přišel uvolněnější, není to ono. Není to ten mistrovský Liverpool. Vidím v tom trochu Slavii,“ našel přirovnání. „Utratili neuvěřitelný balík peněz, nikdy předtím to neudělali. A vidíš, že peníze ti Premier League nevyhrají. Ale třeba si to sedne, kluci kvalitu mají,“ věří. „Liverpool dřív takhle aktivní při přestupech nebyl, ceny jsou astronomické, ale posily dávají smysl. Třeba Wirtz zatím není úplně platnou posilou, ale chytne se,“ zahrál na optimistickou notu i Baroš. Mimochodem, komu by dal přednost z dvojice ofenzivních es Hugo Ekitiké – Alexander Isak? Isak bude hrát větší zápasy, Ekitiké je spíš taková dvojka.“