Karel Rada: Prací se tady bavíme

Areál zahrnuje penzion a 18 chatek, osázených kolem rybníku Sycherák.

Na zamrzlou hladinu zvolna padá tma, kolem se rozhostí až „nezdravé“ ticho. To prořízne čas od času jen hlas sýkorky nebo zvuk vzdáleného motoráčku. „V okolí jsou jen malé vesničky, je tady klid,“ pochvaluje si někdejší reprezentant před svým penzionem, nad jehož vchodem visí cedule s adresou: Náměstí Karla Rady st. „To dostal táta od kamarádů k šedesátce, fajn nápad.“

Kdy vznikla myšlenka pustit se do provozování rekreačního střediska?
„Táta pracoval patnáct let v nedalekém kempu, asi před pěti lety se naskytla možnost koupit tento areál. Rozhodli jsme se, že do toho půjdeme a pustili se do kompletní rekonstrukce, která probíhala za provozu. Naplno všechno funguje čtyři roky.“

Vy jste ale asi neměl příliš času do toho zasahovat.
„Jen minimálně. Domluvili jsme se, jak bude projekt vypadat, táta se pak staral o jeho realizaci. Já jsem podle fotbalu dojížděl a sledoval, jak to probíhá.“

Jde o poměrně odlehlé místo, neobával jste se, že si k vám lidi, především v zimě, nenajdou cestu?
„Byl jsem přesvědčený, že v létě to bude určitě fungovat, o tom jsem nepochyboval. Kromě koupání jezdí lidi kvůli cykloturistice, výletům po okolí, mají blízko do Německa. Jsem spokojený, že počet hostů narůstá i v zimě.“

Plní v zimních měsících středisko fotbalové týmy?
„Zrovna v lednu čekáme divizní Vejprnice, na soustředění k nám jezdí i německá mužstva z nižších soutěží. Umělá tráva je vzdálená jen pár kilometrů. Chceme ale přilákat další týmy, proto ze zchátralé budovy, kterou jsme nedávno koupili, vybudujeme bazén, rehabilitační linku, aby měla mužstva odpovídající zázemí. Uvažujeme i o bowlingu. Připravujeme ale i školení pro firmy, svatby a podobně. Je to tady odříznuté od světa, což je pro takové akce ideální.“ (směje se)

Pomáhá, že jste hrál fotbal na nejvyšší úrovni, že na vaše jméno lidé slyší?
„Také. Člověk má spoustu kamarádů, spoustu toho procestoval. Díky fotbalovému životu jsem měl také představu, jak by to mělo vypadat a fungovat. Inspiraci a zkušenosti jsem totiž sbíral každou chvíli v některém z mnoha hotelů, kde jsme přespávali při soustředěních.“

Přechod od fotbalu, na rozdíl od mnoha hráčů, jste měl hladký, že?
„Neměl jsem čas nad tím přemýšlet. Nezávidím vůbec klukům, kteří skončí ze dne na den, navíc nejsou tak finančně zabezpečení, že by si mohli říct, nemusím nic dělat, můžu ležet. Situaci musí řešit hned, musí se rozhodnout, co dál, najít práci. Já jsem do toho padnul rovnýma nohama a pořád je co dělat. Dá se říct, že se tady pracovně bavíme. Něco doděláte, další už potřebuje opravit.“ (směje se)

Jste manuálně zručný?
„No, vyšvihnout třeba střechu k přístavku, to bych asi nezvládl. (usměje se) Ale práce se nebojím, snažím se všemožně pomáhat. Děláme dřevo, uklízíme a tak.“

U rybníka jsem spatřil kříž se dvěma jmény. Měli jste zde tragickou příhodu?
„Ano, v roce 2004, byli to dva mladí Romové. Naskládalo se jich moc na loďku, rozkolébala se s nimi, postupně nabírali vodu. Neuměli plavat, jeden chtěl ještě zachraňovat druhého. Našli je až po několika hodinách.“

Došlo i k jiným incidentům?
„Většinou se něco přihodí, když někdo vyběhne po pár pivech z hospody a vymýšlí kraviny. Není to ale tak, že by se to stávalo často, ale čas od času ano. Točí se tady hodně lidí.“

Vraťme se k fotbalu? Kopnete si někdy?
„Ještě je na to brzo. V létě jsem skončil, nechtěl jsem hned někde naskočit. Nepůjdu hned hrát, abych musel zase trávit víkendy fotbalem. Nyní jsem poprvé strávil léto podle sebe a byla to paráda. Uvidím časem, jak to bude.“

Jaká soutěž by se vám zamlouvala?
„Chtěl bych hrát, tedy jestli k tomu dojde, spíš už jen pro zábavu, abych si protáhnul tělo. Ale v létě jsem hrál hodně turnajů a exhibicí. Zjistil jsem, že vlastně nemusím nikde hrát. (směje se) Teď mydlím s místníma klukama hokej.“

Když sledujete ligu, neříkáte si, že byste na ni ještě stačil? Že jste ještě rok mohl vydržet?
„Když na to koukám, říkám si, že bych šel. Jenže pak si vzpomenu na tu druhou stránku, která k tomu patří. Celý týden příprava na zápas, soustředění…“

Jste tedy rád, že jste skončil?
„Není to jednoduché, na profesionální úrovní jsem hrál devatenáct let. Kdysi jsem si říkal, že pokud budu kopat do třiatřiceti, že to bude něco. Jak ale věk přicházel, objevila se vždycky možnost hrát dál. Ale jo, s kariérou jsem spokojený, nemůžu si stěžovat, teď už bych žádné zázraky nehonil. Jsem moc rád, že jsem poslední dva roky odehrál v Bohemce. Natrefil jsem na super klub, poznal jsem prostředí, které je u nás jedinečné. Fakt jsem si to užíval. V lize jsme doma nevyhrávali, ale lidi byli fantastický, to vás strašně nakopne, když se nedaří. I uvnitř klubu to bylo pohodové, rodinné. Samozřejmě, i tam chce každý úspěch, ale ne za každou cenu.“

Profesi trenéra jste nezvažoval?
„Neuvažuji o tom. Mám A–licenci, chybí mi jen profi, ale zatím jsem se k tomu neodhodlal. Věděl jsem, že mám tohle.“

Když jste se s „dolíčkem“ loučil, mluvilo se o externí spolupráci. Už funguje?
„Půl roku jsme to oťukávali, teď se máme sejít a domluvit se, jestli tomu dáme nějakou tvář.“

Jaká by měla být?
„Sledování zápasů, točit se kolem mužstva, kolem realizačního týmu. Fungovat by to mohlo od jara.“