Emigrant Knoflíček: Chtěl mě i Juventus

V červenci roku 1988 emigrovali dva vynikající českoslovenští reprezentanti, kteří toužili po velkém fotbale. Socialistický pseudoamatérismus jim byl už těsný.

Zatímco Luboš Kubík se ještě před společenskými změnami vrátil, Ivo Knoflíček musel počkat až na dny svobody. Teprve pak se mu jeho sen naplnil.

Dvacet let po listopadových událostech se na Václavském náměstí u sochy patrona české země tísní pořád davy lidí. Neprotestují však proti režimu, jen si zde dávají schůzky.

Sličná blondýnka láká na okružní jízdu ruské turisty, japonští návštěvníci si fotí jezdeckou sochu z každé strany několikrát. Bývalý fotbalový reprezentant s pověstnými delšími vlasy se mezi nimi lehce ztrácí. Nikdo si ho ani nevšimne.

„Cizinci mě neznají a nikdo jiný ve všední den ke koni nechodí," smiřuje se s anonymitou. Před dvěma desítkami let však vystoupil z pozadí hodně výrazně.

Slaví se dvacet let od společenských změn, které proběhly v roce 1989. Jak vnímáte toto výročí?
„Dobře si ho uvědomuju, protože mi pomohly k tomu, abych kopal v zahraničí. V té době jsem byl v emigraci, trénoval v německém St. Pauli a čekal, až mi skončí rok a půl dlouhý trest od FIFA, že jsem odešel ze Slavie bez souhlasu. Zbývalo mi už jen pár měsíců. Viděl jsem, že se něco děje a těšil se, že mi změny pomohou. Jak se to prolomilo, kontaktoval německý svaz Slavii a můj přestup se konečně uskutečnil. Byl jsem tedy i já volný."

Ivo Knoflíček (vlevo) s trenérem Jozefem Venglošem • Foto Jaroslav Legner (Sport)

Vzpomenete si na svůj první zápas ve vytouženém zahraničí, v německé bundeslize?
„Na něj nikdy nezapomenu. Přesně 12. prosince 1989, na den konce Měsíce československo-sovětského přátelství, jsem nastoupil za St. Pauli, které vedl jako kapitán Jáno Kocian, proti Borussii Mönchengladbach, tu přivedl s páskou na ruce Franta Straka. A já v 80. minutě vstřelil gól. Vyhráli jsme 2:1. krásný začátek."

Když probíhaly v bývalém Československu změny, byl jste na západě dosud rozděleného Německa. Kdy jste uvěřil, že komunistický režim skutečně padne?
„Nejprve se hroutil v NDR. Když padla Berlínská zeď, už jsem nepochyboval, že je to neodvratné i u nás. Měl jsem zprávy z domova, pořád se naoko sice skoro nic nedělo, noviny a televize mlčely, ale v Německu se o demonstracích v Praze mluvilo hodně. Bylo toho plné zpravodajství."

Do konce trestu už vám zbývaly necelé tři měsíce, což se dalo už vydržet. V čem vám tedy státní převrat pomohl?
„Každý den byl dobrý, stál jsem už dost dlouhou. A také se rychle zlegalizoval můj přestup do Německa. To bylo z fotbalového hlediska. Z lidského jsem přestal být emigrantem a mohl jet domů, kdy jsem chtěl. To bylo snad to nejcennější."

Zlegalizovat se dal váš přestup i bez pádu režimu. Luboš Kubík, jenž opustil socialistickou republiku společně s vámi, tak učinil a už hrál oficiálně ve Florencii. Co bránilo vám?
„Chtěl jsem to také udělat. Jenže druhá strana byla proti. Nabízel jsem, že podepíšu všechno, ale zůstanu v zahraničí, nepůjdu zpátky do Československa. To odmítali. Jednali jsme v Bruselu, Frankfurtu, ale neshodli jsme se."

Proč to šlo u Kubíka?
„Nevím. Prý jsem ale já byl ten, který všechno připravil a jeho jen svedl. Snad to vadilo. Je pravda, že Derby County chtělo mermomocí mě. Majitel pan Maxwell viděl můj gól proti Walesu v kvalifi -kaci mistrovství Evropy. Tím jsem ho uchvátil. Já však řekl, že sám nepůjdu. Jeho agent souhlasil, ať si vezmu někoho s sebou. Když jsem přivedl dalšího reprezentanta Luboše Kubíka, byli nadšeni. Šel dobrovolně. Říkal, že raději půjde, protože ho ještě čeká vojna."

Původně jste mířili do Derby County. Proč to v Anglii nevyšlo?
„Jako neamatéři jsme nesměli hrát bez souhlasu mateřského klubu osmnáct měsíců. Tak rozhodla FIFA. V Anglii nechtěli čekat, přesunuli jsme se do Španělska, pak do Itálie. Luboš se dohodl s Florencií, mě lákal Juventus Turín. Jednal se mnou tehdejší předseda klubu Boniperti, spal jsem u Zdeňka Zemana, vyjednával o mně jeho strýc Čestmír Vycpálek. Předseda svazu Rudolf Kocek však v mém případě neustoupil. Jakmile se pak Luboš v dubnu 1989 vrátil do Československa a všechno zlegalizoval, jednání ustala. Chtěli hlavně, aby dostali ze zahraničí jeho. Já už komunisty tolik nezajímal. Přesunul jsem se už sám do Německa a čekal, až mi skončí trest."

Cestovali jste spolu po celé Evropě na bolivijské pasy. Máte ho ještě schovaný?
„Nechal si ho můj agent, když jsem přiletěl do Německa. Kdybych však šel nyní i po letech na bolivijské vyslanectví, záznam o sobě bych našel a mohl o něj znovu požádat."

Ivo Knoflíček

• 
• 
• 
• 5 zobrazit galerii

Proč jste se rozhodl zrovna pro Bolívii?
„Její občanství se dalo koupit. Stálo 35 tisíc dolarů."

Nakonec jste se dohodl se St. Pauli. Byl jste spokojený, že už vaše anabáze končí?
„Původně mě chtěl Stuttgart, pak Norimberk. Ale nebyl jsem stále volný. Německý novinář Gerd Lutze z Kickeru kontaktoval mého spoluhráče z reprezentace Jána Kociána, který hrál v St. Pauli, aby mě vzali. Věděli, že nemohu hrát ještě několik měsíců, ale byl bych zadarmo. Tak to riskli. Revoluce u nás všechno změnila. Hned mě vyplatili ze Slavie, ta za mě dostala 600 tisíc marek. Na to, že jsem přes rok nehrál, slušné peníze. Kontrakt za Pragosport, jenž měl na přestupy sportovců do kapitalistické ciziny monopol, podepisoval Jaroslav Vacek, nedávný místopředseda ČMFS."

Měl jste za tu dobu spojení s rodinou?
„Volal jsem pravidelně manželce, i když jsem věděl, že telefon odposlouchává Státní bezpečnost. Chodila každý měsíc na Bartolomějskou. Ale já neměl co tajit. Jen jsem ji informoval, jak se případ vyvíjí."

A to jste se nebál, že rodinu už neuvidíte? Měl jste přece dvě malé děti.
„Pan Maxwell, jenž pochází z Podkarpatské Rusi, sliboval, že všechno zařídí. Že má kontakty na prezidenta Husáka, na ÚV KSČ. Věřili jsme mu, ostatně mluvil pořád obstojně česky. První co řekl, když jsme se s ním setkali, bylo: Kluci, co potřebujete pro rodiny? Hlavně byl milionář, obrovský boháč a za peníze se dalo pořídit všechno. I u komunistů. Našim rodinám posílal hned peníze, staral se o nás. Ale pak také zjistil, že to tak lehce nepůjde. Nám všechno docházelo až později. Když jsme se 20. července 1988 na soustředění Slavie v Hannoveru sebrali a jen tak v tričku bez peněz a pasu odešli, neuvědomovali jsme si všechny důsledky. Teprve pak jsem se dozvídal, že za emigranty z roku 1968 nepustili jejich blízké i dvacet let. Bylo mi ouzko, ale až zpětně."

Uvědomoval jste si, jak vaše rodiny trpí, protože jste se stali nepřáteli režimu?
„Bylo to složité. Například od táty, který žil stále v jihomoravských Šardicích, odkud pocházím, si chlapi v hospodě odsedali. Že má syna zrádce vlasti. Doma si stěžoval a máma mu vynadala, proč tam chodí. Pak ho, když se všechno urovnalo a já znovu reprezentoval, ti stejní poklepávali po ramenou. Byla to hrozná doba."

Ivo Knoflíček (vlevo) ze Slavie ve střetu se sparťanem Jánem Sopkem v silvestrovském derby • Foto Jaroslav Legner (Sport)

Kdy jste se poprvé vrátil zpátky do Československa?
„Ještě v prosinci 1989, abych podepsal přestup s Pragosportem. Z Berlína se mnou letěl hokejista Vladimír Zábrodský, který žil ve Švédsku. Ale nepoznal jsem ho. Zjistil jsem to až z novin, když ho na fotce vítali. A uvědomil jsem si, kdo to je."

Hodně se Praha po roce ve vašich očích změnila?
„Moc jsem po městě nechodil. Dostal jsem sebou i bodyguarda, pořád se báli, že by komunisti mohli něco vyvést. Podepsal jsem přestup a hned se vracel do Hamburku. Žil jsem už rok na Západě a Praha mi připadala najednou děsně šedá a špinavá, přímo zatuchlá. Lidi ovšem byli nadšeni, pořád se shlukovali a diskutovali. Bylo cítit, že k něčemu došlo."

Poznal vás někdo?
„Až překvapivě hodně. Zašel jsem do vinárny Špalíček, kam jsem chodíval s Karlem Jarolímem na kafe. Potkal jsem tam nejen jeho, ale i textaře Vláďu Poštulku, Pavla Vrbu, Karla Šípa. Koukali jak vyjevení, kde se tam beru. Revoluce prý už definitivně zvítězila, když je Knofla tady!"

Zaznamenal jste i negativní reakce?
„Vůbec. Někdo si možná myslel něco jiného, ale do očí mi to neřekl."

Dneska byste mohl na své emigraci budovat politickou kariéru a vytahovat se, že jste se aktivně postavil režimu. Napadlo vás to?
„Já nebyl politický případ, šlo mi jen o fotbal. Může mě jen těšit, že jsme to s Lubošem protrhli a ještě před pádem režimu mohli jít ven Chovanec a Griga ze Sparty. Ti by také jinak neměli podle původních směrnic a nařízení nárok."

Návrat domů neznamenal okamžitý návrat na hřiště. Bylo hodně složité dostat se zpátky do reprezentace?
„Já se nikam necpal. Přečetl jsem si, že nás do mančaftu kluci zpátky nechtějí, protože jsme se nepodíleli na kvalifikaci. Říkal to Ivan Hašek, mluvčí týmu. Pak se však prohrálo doma v přípravě s Egyptem a fanoušci začali po nás volat. Trenér Vengloš nás proto oba pozval na utkání do Londýna. Dařilo se nám, Luboš vstřelil gól, já nahrál na další Skuhravému. A byli jsme zpátky."

Jaké byly první pocity, když jste předstoupili před ostatní?
„Říkal jsem si, že jestli budou poznámky, sbalím se a pojedu zpátky. Kluci seděli v zasedačce, vysvětlili jsme jim, že to nebylo proti nim, jen jsme chtěli hrát venku. Pochopili to. První nás přijal právě Ivan. A pořád byli zvědaví, jaké to bylo. Po zápase nás Vengloš zařadil do nominace."

Vy jste se však v létě 1993 vrátil i do ligy, po rozpadu federace už samostatné české. Byla to velká proměna od československé?
„Pořád mě trápila zranění, přemluvil mě Karel Jarolím, ať jdu za ním do Benešova. Moc jsem se těšil. Mičinec, Zákostelský, Bielik, mladý Kozel. To jsem si zahrál! Bylo to nádherné období. Postoupili jsme do ligy a já dal dvacet gólů. Pak mě zlákala Slavia. Ten ročník 1994/1995 byl ovšem smolný. Vedli jsme před Spartou o sedm bodů, nakonec nám titul unikl. Ale bylo to takové - divné. Zápasy měly různé pozadí. Sparta na jaře jen jednou remizovala, provalily se aféry s rozhodčími. Honza Stejskal na protest skončil v reprezentaci. I já byl rozhozený a udělal další pitomost. Přemluvil mě do Prušánek nějaký Paška, snílek, spíš ale pitomec, že vybuduje velké mužstvo. A Slavia přitom slavila titul. Mně dopřán nebyl. Nemám vlastně ani jednu trofej."

Ivo Knoflíček • Foto Pavel Mazáč

Když si všechno zhodnotíte, emigrace vám fotbalovou kariéru vylepšila, nebo přibrzdila?
„Tím, že jsem přes rok nehrál, tak přibrzdila. Měl jsem ambice hrát za lepší kluby než St. Pauli, Bochum a rakouský Steyr. Ale dlouhá přestávka byla znát. Zátěž po návratu na trávník byla zničující. Dostal jsem se sice rychle do formy, ale pak to šlo stejně rychle dolů. Na mistrovství světa 1990 v Itálii se mi dařilo, nabídky přišly od Stuttgartu a Karlsruhe, trenér Zeman mě lákal do Verony. Do vysněné Itálie! Měl jsem ovšem smlouvu se St. Pauli, že budu volný, jen když spadne do druhé ligy. To se stalo o rok později. Já byl ovšem zraněný a už o mě velké kluby nestály."

A v osobním životě?
„Byl jsem naivní. Myslel jsem si, že to bude u nás po pár letech jako v Německu. Ale vůbec! Podvody, faleš, zlodějny, šlendrián. Bylo to velké zklamání."

Měl někdo z vašeho odchodu ven prospěch?
„Dcera Michaela, ta je mi vděčná. Začala chodit do školy v Hamburku, válí perfektně německy a anglicky. Vyrůstala venku. Dnes dělá manažerku v restauraci v Anglii. Řekla mi, že doma se jí sice líbí, ale pracovat už bude pouze v zahraničí, protože u nás jsou šéfové sprostí a arogantní."

V zahraničí jste si vydělal slušné peníze. Zkoušel jste podnikat?
„Já o hodně úspor přišel. Nechal jsem bývalé manželce podpisové právo, když jsem hrál ještě v St. Pauli, vyzvedla z konta asi milion marek. Měl jsem zařízený barák, soused mi řekl, že přijel někdo s kamionem a všechno si odvezl. Dopadl jsem špatně, všechno mi vzala."

Ale pak jste hrál v Bochumi a v Rakousku, i v české lize. Finančně jste se opět zvedl. Je to tak?
„Taky jsem zkoušel podnikat. Dokonce s Karlem Jarolímem. Milovali jsme ryby, přemýšleli jsme, jak tady založit obchody Nord See a prodávat mořské pochoutky. Já měl kontakty v Hamburku, on ve Francii. Ale pak jsme v Benešově viděli, jak toho okradli, toho taky a vzdali jsme to. Tedy spolu. Já sám vložil půl milionu do hospody Na Budvarce v Dejvicích a další do firmy na rozvoz zboží. Oboje krachlo. Majitel hospody mě okradl, kamarád z přepravní firmy mi sdělil, že se rozbila převodovka a půl roku nemohl jezdit. Přitom vím, jak se otáčel. Kdepak, podnikatel nejsem."

Utekl jste ze starého režimu, ale ten nový vám moc nepomohl. Nejste rozladěný?
„To zase ne. Jsem šťastný, že se toho dožili rodiče a především děda, jemuž vrátili hospodářství. Pole, koně, krávy, vinici. Nikdo už však hospodařit nechtěl, prodali jsme to. Ale křivda byla napravena."

Potřetí v životě jste se vrátil do Slavie. Dvakrát jako hráč, nyní jako trenér, pracujete od dubna loňského roku jako asistent trenéra Miroslava Janů u B mužstva. To vám přirostl klub tak k srdci?
„Určitě pro mě hodně znamená. A věřím, že i já pro něj. Cítím, jak si nyní bývalých hráčů váží. Vedení i mladí kluci. Mají úctu, to se mi zamlouvá. Vědí, co jsem dokázal."

Zakopete si s nimi? Stačíte na ně?
„Ve sprintu už nikoho nepředběhnu, mám už svůj věk. Ale nějakou kličku mi ještě zbaští. Občas se vyhecujeme k nějakým hříčkám, třeba kdo trefí nejdřív třikrát břevno. Musím se pochlubit, moc neprohrávám."