Leoš Mareš zpovídal Vladimíra Šmicra

„Jak to mám dělat? Jako když se spolu normálně bavíme? Vždyť my se známe tak dobře, že už si nic nového o sobě nemůžeme vyprávět,“ namítá Leoš Mareš, když ho žádám, aby se bavil se svým kamarádem naprosto uvolněně o tom, co ho zajímá. Zbytečné obavy...

Mareš: „Vláďo, víš, co mi na tobě přijde neuvěřitelné? Že jsi byl vždycky u šťastných momentů. Na štístko nevěřím, ovšem vždycky jsi dal důležitou branku. Začalo to tím, jak jsi dal v devadesátém šestém v Anglii gól na 3:3 Rusům. Kdybys ho nedal, tak bychom nepostoupili. Ale pojďme si říct, že jsi ten gól vstřelil omylem.“
Šmicer: „Jaképak omylem. Musíš umět vyhodnotit situaci.“

Vladimír Šmicer jako fotograf • Jaroslav Legner (Sport)

Mareš: „No dobře, ale bylo to se štěstím, kdokoliv to mohl zblokovat.“
Šmicer: „Hlavně tam jeden Rus udělal chybu a přihrál přímo na nohu Luboši Kubíkovi, který to posunul na mě. Pak mi to chtěl zblokovat ten Rus a já jsem to poslal mezi nohama. Jenže to jsou ty...“

Mareš: „...hranice mezi obrovským úspěchem a neúspěchem. Tohle je klasická ukázka, jak je ta hranice kolikrát opravdu tenká. Stačilo milimetr jinam a už by to bylo všechno jinak. Třeba i tvoje kariéra, Vláďo, by vypadala jinak.“
Šmicer: „No moje asi ne. Já už jsem to měl totiž s Lens podepsané před turnajem. Naopak jsem si tím zavařil. Protože kdybych to netrefi l, tak by mi všichni říkali: Dobře jsi udělal, že jsi to podepsal před mistrovstvím! Jenže já jsem to trefi l, my došli až do finále a všichni mi pak opakovali: Podívej se: Bejbl - Atlético Madrid. Poborský - Manchester United. Berger - Liverpool. A ty jdeš do Lensu! Není ti to trochu líto?“ (směje se)

Mareš: „Tohle je v naší branži lepší. V showbyznysu jdete totiž dopředu dlouhodobě. Není to o vteřině, která může vše změnit. Ale ty jsi měl na tyhle vteřiny štěstí. S Nizozemskem (na EURO 2004 - pozn. red.) v tom báječném utkání, asi nejlepším v historii, jsi dal taky ten poslední gól na 3:2. To byl obrovský zážitek, ten zápas.“
Šmicer: „Nádhera. Určitě jeden z nejlepších, které jsme v nároďáku odehráli.“

Mareš: „A ještě další tvůj skvělý okamžik, Vláďo, bylo to finále Ligy mistrů. Jak jste prohrávali s AC Milán už 0:3 a stejně jste to otočili. Ty jsi tehdy dal gól a ještě proměnil penaltu. Dokážeš si představit, kdybys ji nedal?“
Šmicer: „To musí být hrůza.“

Mareš: „Třeba když šel ve finále Ligy mistrů na pentli Terry z Chelsea a podklouzl u toho.“
Šmicer: „To musí být opravdu hrozný pocit. Protože on kdyby tu penaltu dal, věděl by, že ten pohár bude držet v ruce. Jestli tu trofej v budoucnosti nevyhraje, bude ho to žrát do konce života. Může vyhrávat tituly a jiné trofeje, ale tenhle okamžik ho bude trápit pořád. Neskutečně.“

Mareš: „A ty máš zkušenost, že na takové selhání furt myslíš?“
Šmicer: „Určitě.“

Mareš: „Myslíš, že Lendl třeba nespal z toho, že nikdy nevyhrál Wimbledon?“
Šmicer: „Určitě. Muselo mu to vadit. Pokud si na to vzpomene i po kariéře, musí ho to žrát a určitě si říká, že je to velká škoda, že to nevyhrál. Být na jeho místě, vadilo by mi to. Ty jsi něco takového někdy zažil? Existuje to i v showbyznysu?“

Mareš: „Musím říct, že jo. Ale já takový moment nemám. Díky bohu.“
Šmicer: „Zatím.“ (rozchechtá se)

Mareš: „Ano, zatím. Já jsem měl takové své finále Ligy mistrů v roce 2003, kdy jsem moderoval poprvé Slavíka. Pro mě to tehdy byla otázka života a smrti. Obrovsky jsem se na to připravoval, abych nic nepodcenil a aby to vyšlo. Povedlo se, splnilo to mé očekávání a neskutečně mě to vystřelilo nahoru. Bylo to buď, a nebo, hra o všechno... Jenže v mojí branži je to super v tom, že to máte ve svých rukách, a v tom je to lepší.“
Šmicer: „No ale když chceš být dobrý, musíš na sobě taky makat, aby ses udržel na špičce. Ale je fakt, že ty můžeš svoji práci dělat třeba celý život. My fotbalisti máme kariéru třeba do třiceti pěti.“

Vladimír Šmicer odpovídá na otázky • Jaroslav Legner (Sport)Mareš: „Kdybych si měl vybrat, tak bych se sportovci kariéru nikdy neměnil. A to hlavně ze dvou důvodů. Ta omezenost věkem je hrozná. To by mě ničilo. A za druhé by mi vadila ta náhoda ve sportu. Že mi třeba někdo zlomí nohu a mám po kariéře. Třeba Rosa, kde mohl být, kdyby nebyl zraněný? Nebo blbě chytíš míč a sezona je v háji.“
Šmicer: „Nebo tě zařízne rozhodčí.“

Mareš: „Na druhou stranu je to vykoupené tím, že sport sjednocuje všechny lidi v zemi, potažmo na světě. Jsou to miláčkové národa. Všichni je poznávají. Politici, prezidenti, odborníci, lékaři, herci, spisovatelé, dělníci. Všichni se semknou do jedné skupiny fanoušků. To zbožňuju. Tohle může udělat jen sport. A hlavně fotbal a tenis.“
Šmicer: „Jak to? Jágra taky znají všichni, ne?“

Mareš: „Ale neznají. Když přijedeš třeba do Thajska, Austrálie, Jižní Ameriky, tak tam hokejisty znát nebudou. Ovšem fotbalisty znají všude. Na Premier League čumí všude. Tohle je úžasné. Na Šmícu by si třeba vzpomněla i anglická královna, jak mu v devadesátém šestém podávala ruku.“
Šmicer: „Tak to si nejsem jistý... (směje se) Mně se zase líbí, že ty máš život pestřejší. Nemusíš se starat o životosprávu, užíváš si ho. Můžeš téměř všechno. My máme život hodně jednotvárný. Máme ho nalinkovaný. Ty si život utváříš sám. My ne. Máme přesně dané tréninky, pak to máš jen hotel a zápas. Cestování. Pořád dokola.“

Mareš: „Hmmm, já vám fotbalistům závidím jinou věc. Říkám si, jaké to asi je, když dáte gól na stadionu, kde je osmdesát tisíc lidí. To musí být úžasné.“
Šmicer: „To je naše odměna. Kvůli tomu to děláme.“

Mareš: „To musí být fantastické, když dáš nějaký důležitý gól. Třeba ten zápas s Holandskem v Portugalsku. Vůbec si to neumím představit. Někdy se mi taky něco povede v práci, udělám dobrý fór, má to odezvu, má to úspěch. Ale ta vteřina, která udělá miliony lidí šťastnými, když dáš ten gól, to je něco úžasného.“
Šmicer: „To je fakt. To se nedá popsat. Máš prostě obrovskou radost. Obrovskou. Nic jiného. Hele, tak mě napadlo, v které branži se dá třeba vydělat víc?“

Oba aktéři v přátelském rozhovoru • Jaroslav Legner (Sport)

Mareš: „Když se budeme bavit, že to děláme oba vrcholově, tak jsou ty branže srovnatelné. Já to možná doženu roky. Ty jsi vydělal určitě daleko víc než já, ovšem já tě za následujících třicet let doženu (směje se). Co se týče ročního výdělku, je to bez debat, tam máte víc.“
Šmicer: „Dobře, jenže kdybys moderoval na nejvyšší úrovni v Anglii, tak si vyděláš totéž co já. Tam vydělávají moderátoři velké peníze. Ale stejně bych řekl, že si i tady v Česku vyděláš víc než ligoví fotbalisti u nás.“

Mareš: „No to určitě.“
Šmicer: „Ty jsi slyšet pořád. V televizi, v rádiu, v novinách. Tebe nejde nesledovat. Je tě všude plno.“

Mareš: „Když jsme u těch našich kariér, Vláďo, konec té tvojí byl takový zvláštní. Vzhledem k tomu, že jsi v ní měl pořád štěstí, tam chyběla taková ta zlatá tečka. Čekal jsem, že ten konec bude hezčí.“
Šmicer: „Jo, to já jsem taky čekal.“

Mareš: „Vždyť jsi přece dal dva góly v tom skvělém derby (na podzim 2008 Slavia zvítězila na Letné 4:1 - pozn. red.). Díky tobě se Slavia v tom zápase nastartovala. Myslel jsem, že se rozloučíš zase něčím takovým.“
Šmicer: „Já jsem na tu tečku už neměl sílu. Chtěl jsem ji udělat, proto jsem to všechno dělal, proto jsem se vůbec vracel do ligy. Proto jsem makal, abych se vrátil i po těch zraněních zpět.“

Mareš: „To bylo celé takové zvláštní. Pamatuju si, že když jsi chtěl říct Karlu Jarolímovi, že končíš, tak v ten den zrovna umřel Franta Veselý. Viděl jsem se s tebou přece tehdy na pohřbu a tys mi řekl: Já to teď Karlovi nemůžu říct, to nejde... No to završení tvojí kariéry bylo takový smutný. Na to, jak jsi měl velkou kariéru, byl ten konec fakt smutný.“
Šmicer: „To je pravda.“

Mareš: „Ovšem já si na druhou stranu myslím, že jsi musel skončit neúspěchem. Ty by ses nedokázal rozloučit s nějakým úspěchem. Ty bys totiž pokračoval dál. Třeba kdyby Slavia hrála Ligu mistrů a byla v ní i na jaře, tak ty to nezapíchneš.“
Šmicer: „To je asi taky pravda.“

Mareš: „Hele, ještě něco mě zajímá. Ty jsi byl také celebrita. Ale podívej se na Cristiana Ronalda, přijel do Realu a přivítaly ho tam desítky tisíc lidí. Je kolem něj blázinec. Neskutečný. Vnímáš to tak, že je o level víc než ty, že zažívá něco, co ty jsi nikdy nezažil, nebo je to porovnatelné?“
Šmicer: „To, co prožívá on, si představit nedokážu. To je opravdu něco jiného.“

Mareš: „To je mezi tím opravdu takový rozdíl? Vždyť ty jsi byl taky vysoko, vyhrál jsi Ligu mistrů...“
Šmicer: „...to ano. Jenže já jsem byl týmový hráč. On je světová hvězda sám o sobě. Na takovém levelu jsem já nebyl.“

Mareš: „A v čem je ten rozdíl?“
Šmicer: „Ten je v tom, že on se řadí mezi pět nejlepších hráčů na světě, a tam já jsem nikdy nepatřil.“

Mareš: „Tomu rozumím, ale v čem je ten praktický rozdíl?“
Šmicer: „Ten zájem médií a fanoušků, ta hysterie, je daleko větší než u mě. Kolem mě to nebylo.“

Mareš: „Je něco, co jim závidíš?“
Šmicer: „Jediné, co jim závidím, je to jejich umění. Mně by se moc líbilo zahrát si zápas jako Messi. Abych uměl to, co umí on. Abych si mohl z protihráčů dělat dobrý den. Tohle bych chtěl zažít. Kdybych měl jeho vlastnosti. Když ho vidím, je to něco úžasného. Kdyby mi ty vlastnosti na chvíli půjčil a já s nimi nastoupil, to bych se smál. Opravdu smál. Navíc kdybych s těmi vlastnostmi nastoupil proti Spartě. To by byla prča.“ (řehtá se)

Mareš: „Jako že by ses napil nějakého lektvaru a na dvě hodiny bys měl ty vlastnosti?“
Šmicer: „Přesně. Chtěl bych být na chviličku jako Zidane nebo Messi. Chtěl bych zažít tu jejich suverenitu na hřišti. To, co prožívají kolem, jim nezávidím. Já jsem měl větší klid, mohl jsem si víc užívat svého soukromí. Oni mají míň soukromí a tím to mají těžší. Vždycky mě ovšem motivovalo proti nim nastoupit a porovnávat se. Proti Zidanemu jsem třeba několikrát nastoupil, v Anglii v devadesátém šestém jsme ho třeba v semifi nále porazili (po ubráněné remíze 0:0 až v penaltovém rozstřelu - pozn. red.).“

Leoš Mareš pokládá otázky • Jaroslav Legner (Sport)Mareš: „To byl ale příšerný zápas. Hráli jsme hrozně. Já jsem se za nás styděl.“
Šmicer: „No, já jsem se také styděl.“ (směje se)

Mareš: „To bylo strašné. Strašné. Totální antifotbal.“
Šmicer: „Já znám jen antiperle, antifotbal neznám!“

Mareš: „Hele, vzpomínáš si na ten pocit, když nám dal ten Němec v prodloužení toho góla?“
Šmicer: „Myslíš Bierhoff a? Pro mě bylo větší zklamání gól od Řecka v semifi nále v Portugalsku. Tam jsme totiž na vítězství měli. Jenže v Anglii jsem si řekl, že už jsme měli v tom turnaji tolik štěstí, že už to dál nešlo. Hele, víš, jakou jsme měli v Anglii taktiku? Napruž to, kam stojíš!“

Mareš: „Tomu nerozumím.“
Šmicer: „No kdykoliv se k tobě odrazil míč, tak jsi to měl někam napálit. Takže jestli jsi stál vlevo, nebo vpravo, prostě jsi to měl napálit. Nehledej nikoho, jen to napal. To byla naše taktika, my jsme tomu říkali: napruž to, kam stojíš. U vápna se s tím nikdo nepárá, napruží to dopředu, tam stojí Kukačka, ten to tam olítá. Bum, bum, bum. To byla fakt sranda. Ale slavilo to úspěch, tahle taktika.“

Mareš: „Hele, myslíš si naprosto vážně, že se může třeba zopakovat Portugalsko? Myslíš si fakt reálně, že se můžeme dostat třeba do semifi nále EURO nebo do čtvrtfi nále mistrovství světa, opravdu si to myslíš?
Šmicer: „Já bych řekl, že jo. Víš co, to EURO je jednoduché. Máš tam skupinu a pak jen čtvrtfi nále, a jsi tam.“

Mareš: „To si děláš legraci? Viděl jsi nálady fanoušků během kvalifi kace do JAR? Nikdy jsem nezažil tak nenávistnou náladu mezi fanouškama. Chodil jsem na ty zápasy do hospod a tam se fandilo soupeři. Hráli jsme v San Marinu a fanoušci se smáli a byli by nejraději, kdyby Češi se San Marinem prohráli. Hrozné. Hrozné. A největší bolest teprve přijde, až čeští fandové uvidí Slováky, jak nastupují k zápasům mistrovství světa.“
Šmicer: „Hmmm, teď český fotbal vypadá špatně. Naše liga, evropské poháry, reprezentace. Je to trochu dole, ale musíme věřit, že se to zlepší.“

Šmicer s Marešem jsou velcí kamarádi • Jaroslav Legner (Sport)

Mareš: „Hele, vidíš pro nároďák nějakého nového Šmicra?“
Šmicer: „No budu ho muset vychovat.“

Mareš: „Tak řekni někoho, kdo tě může následovat. Jedno jméno.“
Šmicer: „Já nevím... Třeba kluci jako Kadlec nebo Chramosta.“

Mareš: „A máme je tady. A já teď uzavřu ten rozhovor (naklání se přímo nad diktafon). Takže Kadleci, Chramosto, kluci, naplňte přání Vladimíra Šmicra a za čtyři roky se sejdeme v Brazílii na mistrovství světa! To je sen všech lidí! Tam prostě musíme být!“
Šmicer: „Ještě by tam mohl být Vošahlík.“

Mareš: „Takže, Vošahlíku, pro tebe to platí taky.“
Šmicer: „I když Vošahlík vlastně není úplně typ jako já.“

Mareš: „Takže Vošáááhlíku, ty ne. Ale Chramosto, Kadleci, mistrovství světa v Brazílii, tam musíme být. Je to absolutní povinnost.“
Šmicer: „Jasně, ale ještě potřebujeme naklonovat dalšího Poborského a Nedvěda. Čech ještě chytat bude a Rosa bude taky hrát. Teď si přece dva roky odpočinul.“