Legenda Hübl končí kariéru: Tělo drží, ale hlava už říkala ne. Co plánuje dál?
Hokejová dvojčata se definitivně loučí. Zlín ve čtvrtfinále play off Maxa ligy vystavil stopku Chomutovu, čímž se uzavřely kariéry Viktora Hübla a Františka Lukeše. Oba po konci v Litvínově přispěli k obrodě Pirátů, kteří se postupně po bankrotu klubu a pádu do krajské ligy etablovali ve druhé nejvyšší soutěži. „Tělo ještě drží, ale hlava už mi naznačovala, že to není ono,“ říká Hübl, jenž se ve 46 letech umístil v elitní desítce prvoligového bodování (41 bodů: 17+24).
Viktor Hübl v prosinci zazářil hattrickem proti Přerovu, na ledě často motal i o generaci mladší protihráče. Gólový instinkt jej zkrátka neopustil ani v pokročilém věku. V extralize odehrál rekordních 1276 zápasů, v nichž posbíral 902 bodů za 402 branek a 500 asistencí. Nadmíru produktivní byl i po návratu do rodného Chomutova, kde v sezoně 1997-1998 ještě s košíkem na helmě nakukoval do seniorského hokeje. Teď je konec. „Nevydržím ale dlouho nic nedělat, určitě se do něčeho vrhnu,“ předesílá rozený střelec, který si po posledním zápase spolu s parťákem Františkem Lukešem vychutnával dlouhé ovace chomutovské arény.
Byla to definitivní tečka za kariérou, nebo jste přemýšlel nad tím, že byste si přece jen střihl i příští sezonu?
„Uplynulých deset let jsem pokaždé avizoval, že hraju poslední sezonu, ale teď jsem byl rozhodnutý, že opravdu končím. Po postupové sezoně s Chomutovem do první ligy už to bylo napůl, že budu končit, ale sedl jsem si s Jirkou Sochorem (místopředseda a manažer klubu), že až vychladnou hlavy, že si všechno ujasním. Dostal jsem nabídku a poprosil mě, abych ještě jednu sezonu přidal. Spojilo se to s Frantou Lukešem, který neodehrál závěr té minulé a tvrdil, že by si ještě zahrál. Proto jsme se rozhodli, že ještě jednu sezonu dáme.“
Ani úspěšný nováčkovský ročník s Chomutovem v Maxa lize vás tedy k pokračování nezviklal?
„Nad tím jsem nepřemýšlel, soustředil jsem se spíš na hokej a na tým, protože jsme se chtěli hlavně zachránit. Během listopadu a prosince se nám začalo dařit. Posunuli jsme se výš v tabulce, bojovali o play-off, pořád mě to bavilo. V lednu už mi to ale přišlo dlouhé, výjezdy na venkovní zápasy, už toho na mě bylo dost. V té chvíli mi to začalo v hlavě šrotovat, že tahle sezona bude poslední. Přibývaly kilometry, veškeré věci okolo zápasů, tudíž po Novém roce jsem se takto rozhodl.“
Jste spojen především s Litvínovem, hrával jste i na Slavii a v Českých Budějovicích. V úplném závěru kariéry jste se přece jen vrátil domů do Chomutova. Jaké to bylo?
„Parádní, protože vždycky jsem si přál vrátit se do Chomutova. Dlouho se to nedařilo, dřív jsme nenašli společnou řeč nebo se nedohodli na podmínkách smlouvy. Hokejový domov jsem měl tenkrát v Litvínově, už to vypadalo, že to tam zakončím. V Chomutově se to později změnilo a naskytla se šance po konci v Litvínově, kdy se mi ještě nechtělo úplně končit, a přemýšlel jsem, kde bych si zahrál, tak jsme se potkali s Jirkou Sochorem. Nastínil mi představu, s čím potřebuje pomoct, což se mi líbilo. Spojili jsme se s Ferim (František Lukeš). Rozhodování mi ulehčilo, že jsme se šli ve dvou, přece jen to spolu táhneme dlouho. Jsem rád, že to takhle přišlo a že jsem Chomutovu, kde jsem hokejově vyrůstal, mohl pomoct a něco mu splatit postupem z druhé ligy a touhle poslední sezonou. O tři roky jsem si prodloužil kariéru a nesmírně si to užil. Když jsem se vrátil, zavzpomínal jsem na staré časy a na lidi, kteří se kolem zdejšího hokeje pohybovali už tehdy.“
Navzdory požehnanému věku jste byl stále produktivní, řada hráčů přitom říká, že by hlava chtěla, ale tělo nemůže…
„Mívám to spíš obráceně. Tělo docela drželo, ale hlava mi už naznačovala, že to není ono. Když chce člověk hrát hokej na takové úrovni, pořád mu musí dávat všechno. Myslím si, že kdybych dál pokračoval, že to začnu šidit, což by bylo špatně.“
A co s vámi bude dál?
„Dám si oraz. Potom si sednu s vedením a budeme se nejspíš bavit o další práci. Nevydržím dlouho nic nedělat, určitě se do něčeho vrhnu. Tím, že jsem si kariéru o rok prodloužil, tak jsme s Jirkou Sochorem měli domluvu, že se pobavíme o budoucnosti a že bych v klubu chtěl nějakým způsobem fungovat i mimo led. Upřesníme si, co po mě bude chtít.“
Jaký moment po návratu do Chomutova byl pro vás nejzásadnější?
„Rozhodující zápas v druholigovém finále v Havířově. Skvělá atmosféra i celá série, co víc si může hokejista přát, když vyhraje poslední sedmý zápas. Myslel jsem, že po konci v Litvínově už něco takového nezažiju. Hodně lidí mě přitom zrazovalo: ´Hele, druhá liga, akorát po tobě půjdou. Máš to zapotřebí?´ Nakonec jsem rád, že jsem si ten postup do první ligy užil.“
Prozraďte, jak jste se původně cítil po letech v extralize o dvě patra níž?
„V rámci mezí se nedělo nic hrozného. Jako všude, když se někde objeví šikovnější a tvořivý hráč, soupeř se mu to snaží znepříjemnit. Tohle jsem zažíval po celou kariéru, takže to nebylo ve druhé lize jiné. Nic zákeřného se ale nedělo.“
Poslední zápas jste odehrál na domácím ledě, s Františkem Lukešem vám aplaudovala zaplněná hala. Dojalo vás to?
„Měl jsem smíšené pocity. Člověk prohraje zápas i celou sérii a pak se tady loučí. Přestože lidi děkují, že sezona byla úspěšná, tak ve mně převažuje zklamání, že jsme ve Zlíně jeden zápas nevyhráli, že čtvrtfinále nebylo delší, že jsme se nejeli ještě jednou podívat do Zlína. Měli jsme za sebou už dva zápasy z předkola, což na nás dolehlo. Když se nám na začátku sezony nedařilo, spojil jsem se s fanoušky a říkal jim, ať vydrží, že se to zlomí. Stáli při nás, jezdili i na výjezdy s námi ven.“
Sportovní manažer a hlavní trenér Martin Pešout se netají ambicemi, že by se měl Chomutov časem vrátit do extraligy. Jak se díváte na takovou myšlenku?
„Dnes je to hlavně o financích. Pokud se spojí všechny faktory: sportovní i finanční, s tím, že zázemí je tu na úrovni, tak se o tom může uvažovat. Jsem střízlivý, šel bych postupnými krůčky. Když uvidíte, že se objeví šance, tak se do toho můžete vrhnout.“
V Litvínově působíte i jako skaut. Jak na vás dolehlo jeho brzké vyřazení?
„Vypadali dobře až na závěr, který se nepovedl. Přišla zranění, někteří hráči z toho vypadli, sešlo se tam pár takových faktorů. Nedařilo se zrovna na konci sezony a v předkole chytili nejtěžšího soupeře. Kluci bojovali, ale Třinec byl nad jejich síly, načasoval lepší formu.“
Může Třinec odklidit z cesty i Spartu?
„Sparťané to mohou mít v hlavě, všichni si pamatují, co se stalo loni. Přesto si myslím, že Sparta nic nepodcení, má opravdu silný tým, hraje výborně a letos jí věřím.“
Lukeš: Nejvíc byl titul s Litvínovem
František Lukeš v extralize nehrál jinde než v Litvínově (847 zápasů, 626 bodů: 255+371). Před deseti lety s Vervou získal historický titul. „To bylo nejvíc, navíc v sedmém finále jsem dal dva góly. To byl nejsilnější moment, na to budu vzpomínat pořád,“ vyznává se.
Leckoho by mohlo napadnout, že jeho hokejový „last dance“ v Chomutově už nebude takový. „S Vantou jsme si říkali, že už budeme končit a ještě jsme tu udělali tři sezony. Zrovna nedávno jsem si vyhledal starší rozhovor, kde jsem tvrdil, že nevím, do čeho jdu. A bylo to úžasné. Postoupili jsme z druhé ligy, pak udělali play-off v první. Loňský postup přes Havířov byl silný, sice jsem nehrál, ale stejně jsem vlétl bez výstroje na led. Skoro jsem brečel, když jsem tehdy viděl plačícího Chrpiče (Jakuba Chrpu), což je můj dobrý kamarád. S Viktorem Hüblem jsme hráli šestnáct let extraligu, takže jsme se v létě připravili, po postupu se změnila polovina týmu. Měli jsme náročnější tréninky, takže tempo první ligy hned zachytili. Z Moravy jsme jezdili tranzitem s kustody a bývali doma o dvě hodiny dřív než zbytek týmu. Na cestování jsme byli zvyklí z extraligy.“
Lukeš by možná i pokračoval, ale zdraví ho nepustí. „Fakt mě bolí záda, pod spravenými plotýnkami mám chycenou ještě jednu. Nějak jsem dokopal tuhle sezonu, ale dál už je to definitivní konec. Asi bych chtěl trénovat, to mě baví. Uvidíme, jestli se domluvím s Jirkou Sochorem. Když ne, tak se pohlédnu po něčem jiném,“ dodává. Už nyní trénuje děti v rodné Kadani.
