S obrovskou úctou mluví legendární útočník Jaroslav Holík o tom, co v hokeji dokázal Josef Vašíček. Váží si ho jako mimořádně připraveného bojovníka, ochotného vždy udělat cokoliv pro mužstvo. Navždy ho bude vidět jako jednoho z těch, s nimiž vyhrál v roce 2000 titul juniorského mistra světa. „Na hráče jako byl Josef se nikdy nezapomene,“ říká s respektem.
Josefa Vašíčka znal jako málokterý jiný trenér. Od jeho patnácti let ho sledoval, s jeho otcem diskutoval o tom, zda je správné posílat syna do Slavie Praha. V roce 2000 spolu slavili titul juniorských mistrů světa.
„Ale my se bavíme o hokeji, co Pepík dokázal na ledě. To není teď to hlavní. Beru ty kluky jako mladé lidi, měli krásnou budoucnost před sebou. Pro jejich rodiny je to tragédie,“ říká Jaroslav Holík smutně.
Vzpomenete si na dobu, kdy jste Josefa Vašíčka poprvé vídal hrát hokej?
„Na úplně první setkání ne. Znali jsme se dlouho. Je jako já z Havlíčkova Brodu, znám se s jeho tátou. Měl jsem ho pak ve dvacítce a řeknu vám, že tak připraveného hráče jsem u nás jinde neviděl. Než bylo mistrovství v roce 2000, vyhrál všechny kondiční prověrky, co jsme s Radimem (Rulíkem) měli, tak byl dobrý. Myslím na to, co mohl mít před sebou. Třicetiletý kluk... Všechno, co udělal, bylo pro to, aby byl tak dobrý. Aby se zabezpečil. Moje paní ho znala, jeho rodiče bydlí v Brodě sto metrů od mé mámy. Jezdím tam kolem jejich domu. Vím, zůstalo tam mnoho dalších kluků, naši další dva. Ale člověk myslí na toho, koho znal, s kým pracoval. Proto taky neberu tuhle tragédii jen jako věc hokejisty, ale člověka a jeho rodiny. O tom přemýšlím.“
O čem ještě?
„Byl to Broďák, byl po nás, byl dobrej. Dostal se do národního mužstva, do NHL. S jeho tátou se vidíme, když jedu na hokej. Byl vždycky výborně připravený a byl typem hráče, který uměl pracovat pro mužstvo. Nezáleželo mu na tom, jak o něm budou noviny psát, ale všechno dal pro to, aby mužstvo bylo nahoře. A takových hráčů je strašně málo.“
Takový byl vždycky?
„Měl to v sobě. On byl tak vedenej a byl taky takovej hodnej. Na můj vkus až moc mírnej a hodnej. A taky ohromně pracovitej.“
Co jste si o něm myslel, když jste ho jako mladého hráče sledoval?
„S jeho tátou jsme mluvili o tom, jestli má nebo nemá cenu posílat ho v patnácti do Slavie do Prahy. Spíš jsem byl pro, aby to té Prahy nechodil, že v Brodě se taky dá hrát hokej. Já jsem byl pro to, aby rodiče byli s dětma. Ale Pepík byl asi povahou takovej, že se nenechal zlákat kamarádama, byl na to připravenej. Chtěl hrát NHL, chtěl hrát dobře hokej, a udělal pro to všechno. Šel tedy do Prahy a neměl jiný cíl než NHL. Znám desítky hráčů, co z Brodu nebo z Jihlavy odešli, ale krátce poté se vraceli, bez vyučení a ani nebyli dobří hokejisti. To se u Pepíka nestalo. On byl vynikající hráč a dotáhl to tam, kam snil. I díky rodině.“
Jaká byla ta jeho?
„Vlídná. Taková, jaká by měla být, podřídila se dětem. Táta šel za Pepíkem taky do Prahy, on měl práci od stavebnictví, tak tam byl s ním. Jeho máma je zubařka. Znám je dobře, jeho rodina jsou potomci vynikajícího pana primáře. Pepíka jsem viděl ve Světlé nad Sázavou hrávat tenis, na náměstí v Brodě měl před pár lety Stanley Cup. Ale to je všechno pořád kolem hokeje. To není to hlavní. To že mladý člověk takhle odejde... (nedořekne) Pro jeho rodiče to je rána.“
Museli na něho být hrdí.
„Oni si na něm zakládali, že to někam dotáhl, že něco dokázal. Táta byl na něho strašně hrdej. Jezdil do Ruska, když tam Pepík hrál, dívat se na zápasy. Jednou jsme spolu mluvili a on mi říká, že tam jede autem! Proto se Pepík dostal tak daleko, že ho rodiče vedli. Já čtu, že toto je rána pro náš hokej, ale náš hokej bude dál. Pro rodiče, pro jeho rodinu, je to hrozná tragédie.“
Měl Josef talent i na další sporty?
„Atleticky byl ohromný. Neviděl jsem dalšího takového hokejistu v Česku. Byl velký, těžký, ale měl všechno. Starty, běhy, všechno. To se taky ukázalo při těch prověrkách. Vyhrál všechny soutěže. To mi na něm imponovalo.“
Jakou radu do hokeje jste mu jako poslední dal?
„Já moc rady nedávám, každý ať jde svojí cestou. Já jen říkám, že se musí vydržet. Mně se líbí hráči jako byl Pepík, kteří dokáží pracovat tvrdě pro mužstvo, svoje body dávají stranou. To byl typický on od mládí. Je to jeden z hráčů, na které bude člověk vzpomínat po všech stránkách. Trochu mě mrzelo, že odešel z NHL. Asi si myslel, že by tam nehrál v těch lepších pětkách. On chtěl to co každý, a to je hrát, nechtěl sedět. V Rusku hrál a dobře.“
Vy jste byl pro to, aby zůstal v NHL?
„To jsem mu říkal, jako jsem to říkal všem. Jenže tam je šílený psychický tlak, kteří ti kluci kolikrát nevydrží. Každý se ale snaží do NHL dostat.“
Byl Vašíček jako hráč doceněný?
„Myslím, že moc ne. Když jsem četl zprávy i u vás ve Sportu z Ruska, nebylo o něm tolik psáno, i když vyhrál bodování. Nebyl doceněný.“
Trápilo to jeho tátu?
„To by trápilo každého. Mně, každého. Ale já myslím, že jako rodina žili spokojeně. Určitě nebyl doceněný, když si vezmu noviny za celý rok, co se psalo z Ruska, tak tam bylo o všech možných jiných hráčích, co třeba pro mužstvo tolik neudělali jako on.“
