Petružálek: Jdu si vydělat. Pak budu hrát doma pro radost
Litvínov pomohl jemu, on pomohl Litvínovu. Navzájem si nic nedluží. Mateřský klub během minulé sezony nadšeně přijal Jakuba Petružálka v nelehké životní situaci, elitní útočník mu to vrátil zásadním podílem na historickém titulu. „Teď, dokud je možnost, chci jít ještě vydělat peníze ven,“ nezastírá hokejista, který nemá problém s tím, říkat věci na rovinu.
Během zlatého tažení se jeho příběh ještě umocnil. A v určitém smyslu i naplnil. Jakub Petružálek loni na podzim přišel o přítelkyni Kateřinu, nečekaně zemřela. Proto se 30letý majitel bronzové medaile z MS 2012 rozhodl nechat práce v KHL a vrátit se domů, k rodině. „Není minuta, kdy bych nepomyslel na to, co se stalo,“ tvrdí dodnes. Ale s blízkými už nejtěžší okamžiky překonali, přednost zase může dostat kariéra na vyšší úrovni. Ovšem jen dočasně.
Tak kde přesně budete v příští sezoně hrát?
„Rád bych vám to řekl, ale sám ještě nevím. Doufám, že rozhodnuto bude během nějakých dvou tří týdnů. Platí ale, že mojí prioritou teď je jít hrát do Ruska. Doufám, že alespoň jedno z jednání, která teď vedeme se třemi kluby, vyjde. Stoprocentní ještě pořád nic není, ale mám to nastavené tak, že na dva nebo maximálně tři roky bych chtěl jít ještě ven, pak jsem slíbil Robertu Kyselovi (litvínovskému generálnímu manažerovi), s nímž mám vynikající vztah, že se následně do Litvínova vrátím.“
Potřeba být nablízku rodině, která vás na podzim přivedla zpátky, už není tak silná?
„Musím říct, že nejbližší lidi, které mám okolo sebe, mi obrovsky pomohli. Stejně tak jsem byl důležitý já pro ně, doplňovali jsme se. Přes to, co se stalo, se asi nikdy nepřenesu. Dodnes nad tím přemýšlím každou minutu, zůstane to ve mně asi do konce života. Ale i po poradě s rodinou jsem došel k závěru, že se ven můžu vrátit. Oni mě podporují, stojí za mnou a taky mi říkali, ať jdu, když je po mně poptávka. Kdybych z jejich názorů cítil, že by byli radši, kdybych zůstal, uvažoval bych jinak.“
Dá se tedy říct, že to nejhorší už jste společně překonali?
„Snad. Já teď každopádně do Ruska půjdu zase s pozitivní energií a náladou, jakou jsem sršel do té doby. Jsem strašně moc rád za to, jak jsme se s tím všichni vypořádali, jak jsme to zvládnuli. A jakou cestou jsme se vydali. Odejdu s čistým svědomím, že jsme s nejbližšími udělali, co jsme mohli. Jak pro osobní život, tak po hokejové stránce.“
Díky tomu, že se podařilo završit tažení za titulem, se vám i sportovním pohledem asi odchází snáz, že?
„Souhlasím. Když jsem se vracel, viděl jsem, že kluci tady mají sezonu výtečně rozjetou, byli na druhém místě. Jsem rád, že jsme vyvrátili povídačky o tom, jak je Litvínov mužstvo plesové sezony. Žádné výkyvy jsme neměli, pokračovali jsme pořád v těch samých výkonech a dotáhli jsme to do úplně nejlepšího možného konce, jaký jsme si mohli přát. Osobně tohle beru za největší úspěch své kariéry. Jsem taky strašně rád, že i když to byl jen půlrok, mohl jsem se zase po letech ukázat zdejším lidem. Výsledkem, jaký se nám povedl, jsem se asi dostal do paměti fanoušků, to mi strašně moc pomohlo. Sám jsem si potvrdil, že extraligu můžu hrát, a jsem opravdu šťastný, že jsem klukům pomohl. I mně samotnému zdejší působení zvedlo sebevědomí.“
Když jsme před časem rozebírali váš návrat domů, přiznal jste, že v Rusku hokej není taková zábava jako v Česku, že jde často spíš o to, zatnout zuby a spoustu toho vydržet. Chce se vám tohle znovu podstupovat?
„Zrovna nad těmito věcmi jsem opravdu dlouho přemýšlel. Protože to, co jsem zažil v Litvínově, hlavně tu domáckou atmosféru, srandu s klukama, to v Rusku určitě nebude. Tam je to fakt jen o tom, že se jde po hokejovém úspěchu. Srandičky okolo a normální sociální život tam až zas tak moc nejsou. Ale nakonec jsem to vzal tak, že se tam jdu ještě na dva roky zabezpečit finančně a pak se vrátím a budu hrát hokej zase hlavně pro radost. Odcházím s tím úmyslem, že jdu zkrátka vydělat peníze. A návrat do Ruska beru i jako další výzvu.“
Počítám, že jména oněch tří zájemců o vaše služby z vás nedostanu, že?
„Jmenovat je nebudu, ale zase, i když si chci něco vydělat, nebudu se hnát jen tam, kde mi dají nejvíc. Protože jsem přičuchnul k tomu, na jakém principu to funguje v Litvínově, koukám i na jiné věci. Třeba na to, aby byl v týmu nějaký dobrý parťák, s nímž si na ledě vyhovím, nebo abych nešel do klubu, kde bude celou dobu jen nůž na krku a obrovský tlak. Chci, abych kolem sebe měl příjemnější lidi, kteří se k sobě umějí chovat. A taky chci někam, kde budu cítit domácí atmosféru, kde to dělají trochu s rozumem.“
Takže velkokluby typu Petrohradu či Kazaně vás nelákají?
„Dá se říct, že ne. Hlavně jsem taky realista a vím, že tyhle organizace koukají po úplně jiných hráčích, než jsem já. Samozřejmě, každého by potěšilo, kdyby dostal opravdu obrovský kontrakt, ale já budu rád i za to, když si mě vezme průměrný nebo klidně i podprůměrný tým, ovšem budu vědět, že na mě spoléhají, že dostanu roli lídra, která mi vyhovuje. Kecal bych, kdybych řekl, že ne. Za tímhle půjdu. Za velkým prostorem na ledě, za pocitem, že to na mně stojí a že mi okolí věří. To mě žene dopředu.“
Pak je tu ještě jedna záležitost, Martin Ručinský. Podle svých slov zřejmě končí s hokejem, ale povídá se, že kdybyste zůstal v Litvínově, třeba by se ještě nechal přesvědčit k jednomu roku navíc. Jak tohle vy dva probíráte?
„Je pravda, že jsem se s Martinem trošku handrkoval, popichujeme se navzájem. Nemůžu mluvit za něj, ale musím zmínit, že jsem v něm poznal obrovského kamaráda a ideálního spoluhráče. I dneska si několikrát za týden napíšeme, některá jeho slova ze sezony jsem si vzal strašně k srdci, mile mě překvapil. Objevil jsem v něm super člověka a přiznávám, že určité věci, které mi napsal, mě fakt dostaly.“
V jakém smyslu?
„Jako že mě dojaly. Snažím se být tvrdý chlap, ale to, co mi kolikrát napsal, mě vážně dostalo. Moc si toho vážím. Snažil jsem se od Martina naučit co nejvíc po hokejové, ale i po lidské stránce. V téhle sezoně totiž předvedl obrovskou snahu a touhu vyhrát. Každý den jsem si od něj mohl něco vzít.“
Právě proto se vrátím k původní otázce. Nehlodá ve vás možnost si tohle ještě o rok protáhnout a zároveň tím třeba Ručinskému prodloužit kariéru?
„Jasně, taky, ale své důvody už jsem zmínil. A na druhou stranu, když teď Martin kariéru ukončí, budu si ho za to vážit. Nejtěžší sezona je totiž ta, která následuje po velkém úspěchu. A ten litvínovský byl obrovský. Mám dojem, že jak by lidi byli rádi za to, kdyby Martin ještě hrál, úplně stejně by se to mohlo obrátit proti němu, kdyby už se tolik nedařilo. Jak moc vám lidi v Česku fandí, když je úspěch, dokážou i rychle otočit proti vám. Když Martin skončí, ocením ho za to.“
Po finálové sérii jste nebyl jenom ve vítězném opojení, vím, že jste měl i pár podnětů k tomu, jak zlepšit zdejší hokejové prostředí. Jak jste na tom s těmito úvahami?
„Promýšlel jsem to a došel jsem k závěru, že bude lepší, když tohle teď komentovat nebudu. I proto, že odcházím zase do Ruska. Pustil bych se do toho, kdybych tu zůstával, vrátím se k tomu tedy třeba za ty dva roky, až se vrátím. Budu se angažovat, aby se extraliga a vůbec prostředí okolo hokeje zvednulo. Musím ale říct, že se mi líbila spousta myšlenek, které se objevily nedávno v článcích reagujících na zdejší dění. Ozvali se i hráči, kteří mají úctu a respekt ostatních, to mě potěšilo. Třeba to pár lidem otevře oči a sport, který naši republiku vždycky zdobil, zase půjde nahoru.“
Budete konkrétní, co se vám zamlouvalo?
„Za všechny řeknu jedno jméno, a to je (trenér) Miloš Hořava. Jeho si obrovsky vážím, protože on se nebojí toho, co říká, stojí si za tím a s jeho výroky já bezvýhradně sympatizuju. Líbí se mi na něm, že nechodí okolo horké kaše, ale řekne, co si myslí. Navíc to má hlavu a patu a on je o tom vždycky přesvědčený. Přijde mi, že jsme trošku národ alibistů, málokdo na sebe chce vzít zodpovědnost, když je nějaký průšvih. Když se povede úspěch, plácáme se všichni po ramenou, ovšem umění je i to, přiznat si chybu. V tom nejsme úplně top v porovnání s jinými zeměmi, které hrají hokej. Dokud se nezačneme chovat jinak, tak malé děti nebo i juniorské výběry nám budou s úrovní klesat, nezvládneme držet krok. Proto se mi líbí, že už se do téhle debaty obuli i hráči, kteří něco dokázali, a chtějí ostatním otevřít oči. Mají ty nejlepší záměry.“
