Petružálek v dresu Ručinského: Zpátky domů mě zavedl osud
Emoce nedává najevo často. Nový extraligový šampion Jakub Petružálek je systematický člověk, zůstává nad věcí i v nejtěžších chvílích mimo hokejové stadiony. Když se ale uprostřed pátečních ranních oslav, kde křepčil v dresu parťáka z útoku Martina Ručinského, na litvínovském zimáku zamyslel, že ke gejzíru radosti ho dovedla nečekaná podzimní ztráta milované přítelkyně Katky, slzy přemohly i jeho.
Jakube, co cítíte, když se podíváte pod sebe na nadšené litvínovské fanoušky?
„Strašně mě to naplňuje. Tohle je pro mě teď smysl života, radost, další důvod žít.“
I důvod pokračovat v Litvínově?
„Na to momentálně neumím odpovědět, je v nás spousta emocí a já se rád nechám opájet tím, co se tu právě děje. Na řešení budoucnosti si musíme nechat nějaký časový odstup a probrat to až po týdnu, po dvou. Teď si chci užívat euforii.“
K ní bude patřit i plánovaná sobotní jízda rolbou po městě?
„Věřím, že to klapne, nadšení snad bude pořád v plném proudu. Jsou připravené dvě rolby, lidi určitě nezklameme. Ale sám asi řídit nebudu, nechci přijít o řidičák.“
Na sobě máte mistrovský dres Martina Ručinského, navzájem jste si je prohodili. Tím si vzdáváte hold?
„Přesně tak. Nechci říkat, že jsem v něm našel hokejové dvojče, ovšem zahrát si s takovýmhle člověkem, s takovým hráčem jeho kvalit… Pamatuju, když jsem nedaleko odsud koukal na Nagano, přerušili jsme tehdy školní výuku. Najednou tady stojím teď po Martinově boku. Neskutečná čest.“
Dokážete teď vůbec vstřebat, jaký sled událostí vás dostal na tohle pódium
„Věřím na osud. Bohužel mě potkalo, co mě potkalo, ovšem zavedlo mě to zpátky sem do Litvínova… (odmlčí se) Osud to tak chtěl.“
