Dohromady mají jedenáct titulů, mimo jiné i zlato z mistrovství světa do 20 let. Přesto se jména úspěšných trenérů Václava Sýkory (65) a Pavla Hynka (48) nikdy moc nepropírala při hledání reprezentačních koučů. „V mém věku je to passé,“ říká smířlivě Sýkora. S kolegou Hynkem se teď naplno koncentruje na novou štaci, v ruském Soči jsou asistenty bývalého skvělého obránce Sergeje Zubova. V dvojrozhovoru pro Nedělní Sport kromě nového angažmá v KHL společně rozebírají, proč je míjely reprezentační nabídky, jak to prožívali a jak se těší na spolupráci se Sergejem Zubovem, olympijským šampionem a dvojnásobným vítězem Stanley Cupu.
V Třinci na jaře sezonu skončili a na stejném místě rozjíždějí také novou. Václav Sýkora a Pavel Hynek se s dvouletým angažmá v hradeckém Mountfieldu loučili v semifinále s Oceláři. V Třinci měli se Soči týdenní kemp, během nějž sehráli s týmem i dva zápasy.
Máte před sebou novou výzvu v Soči, ale není to tak dávno, co se hledali trenéři pro český národní tým. Proč se teď s vámi nebavím o reprezentaci?
Sýkora: (zaskočeně) „Tak takovou otázku jsem nečekal vůbec... V mém věku je to myslím už passé. Tohle mě ani nenapadlo.“
Myslíte, že v 65 letech je vaše šance vést reprezentaci pryč?
Sýkora: „Při dnešním trendu jo.“
A pro vás, pane Hynku?
Hynek: „To bylo i na mě? Já myslel, že jen vykáte Vaškovi. (usměje se) Upřímně, také mě to ani nenapadlo, neuvažoval jsem, že bych mohl být v takových sférách. Spíš bych obecně řekl, že tady byla deset let doba, kdy si reprezentaci podávali Růža s Lojzou Hadamczikem, i když tady byli trenéři v produktivním věku, kteří něco vyhráli, měli úspěchy. Ať už to byl svého času Vláďa Vůjtek, Franta Výborný, tady Vašek Sýkora nebo Marek Sýkora. Nikdy na řadu nepřišli a mezitím, dá se říct, trochu zestárli. Na mě tahle otázka není vhodná.“
Ani ohledně pozice asistenta?
Hynek: „Myslím, že v národním týmu jsou v pozicích asistentů trenéři, kteří hráli vrcholově, něco vyhráli. Ať už jako hráči nebo jako trenéři. Pravda je, že se tam objevili i trenéři, kteří nebyli úspěšní hráči nebo neměli tolik odtrénováno, ale to je vždycky o tom hlavním, koho si vybere. Já měl ze svazu před lety nabídku, když přicházel Tomáš Král, dělat hlavního na dvacítku. Tenkrát mi nebylo ani čtyřicet, viděl jsem se v každodenní práci a odmítl jsem. Zpětně jsem o tom i přemýšlel, jestli to nebyla chyba a nezavřel jsem si tím dveře. Lákalo by mě to někdy do budoucna, přece jenom nejsem ve věku, že bych měl končit. A když už jsem jednou byl u dvacítky, vyhrálo se (titul z roku 2001 s Jaroslavem Holíkem), tak jsem si říkal, že by možnost přijít mohla. Já tu možnost měl a nevyužil jsem ji. Ale na velký nároďák jsem nikdy nemyslel.“
Vy jste, pane Sýkoro, na áčko také nikdy nemyslel? Vedl jste velké kluby, měl jste s nimi úspěchy.
Sýkora: „Tak on to Pavel shrnul. Vždycky, když se měnil trenér nároďáku, tak nějaká jména padala, ale kolikrát to byly jen úvahy nebo kalkulace novinářů. Myslím, že přede mnou byli jiní, kdo tu šanci měli dostat. Marek Sýkora, Franta Výborný... Já začal trénovat v Čechách, pak jsem z určitých rodinných důvodů odešel poměrně brzy do Finska, tam jsem byl dlouhou dobu a zvykl jsem si na klubovou, každodenní práci. A tady už jsem po těch letech věděl, že práce u nároďáku je jiná, že asi nemám úplně zkušenosti, co by trenéři u nároďáku měli mít. Myslím, že velká výhoda pro trenéry je, když hráli na mistrovstvích jako hráči. A těch je tady dost. Spíš je řada na nich.“ Pravda je, že vám se reprezentace vyhýbala i jako hráči. Přestože máte pět mistrovských titulů s Kladnem.
Sýkora: „Já byl v širších nominacích, ale tehdy bylo složité se tam dostat. Nároďák měl nějaký základ, nechodilo se ven, byla tady strašně silná generace. Když jsem tam nakouknul, tak tam byli ještě Vašek Nedomanský s Ríšou Fardou, potom Jarda Holík, Ivan Hlinka, Milan Nový... To byla světová třída a léta se kádr neměnil.“
Nemrzí vás to zpětně? Že vás reprezentace míjela jako hráče i jako trenéra?
Sýkora: „Samozřejmě, snem každého hráče, alespoň v naší době, bylo dostat se do nároďáku a hrát na mistrovství světa.