Svoboda: Jedničku mi přidělili
Ještě předtím, než se dostal přímo do Omsku, stihl odchytat venku už tři zápasy. „Ten třetí byl z mojí strany nejlepší a věřím, že to půjde ještě nahoru,“ říká brankář Adam Svoboda, jenž chytá s jedničkou na zádech, v rozhovoru pro Sport.
Avangard s ním v sestavě dvakrát prohrál (jednou v prodloužení), jednou vyhrál. V sibiřské metropoli se objevil až včera brzy ráno a hned ho překvapily tuhé mrazy. „To z Česka neznám,“ přiznal Svoboda s úsměvem.
Můžete říct, jaké jsou vaše první dojmy po třech zápasech?
„Těžko se dá hned to první utkání hodnotit, protože do něj člověk vždycky vtrhne takový nadržený, moc toho nevnímá, lítá tam jako utržený ze řetězu. Ale pak už to bylo z mojí strany lepší. Škoda toho posledního zápasu s Nižným Novgorodem, kdy jsme v poslední minutě dostali gól při signalizovaném vyloučení po naprosto vymyšleném faulu. Navíc to byl vlastní gól - střela letěla čtyři metry vedle, ale trefilo to našeho obránce do nohy a od něj to šlo do branky. Smůla.“
Právě kvůli tomu vyloučení se tak vztekal Jaromír Jágr?
„Jo jo. A navíc nás už všechny předtím naštval další nepochopitelný moment, který odnesl Klépa (Jakub Klepiš). Chtěl jet střídat, ale u dvířek stál rozhodčí. Tak se ho snažil jenom posunout, ale ten sudí řekl, že mu dal pěstí... A hned dostal trest do konce. Nechápu to.“
Není divu, že se Jágr pak rozčílil a i on vyfasoval osobní trest.
„Byl vytočený, ale nedivím se mu. Něco na rozhodčího křiknul a už šel ven. Já jsem to ale moc nevnímal, protože jsem se díval na střídačku, kdy mě trenér odvolá, abychom mohli hrát power play.“
Trošku jsme odbočili od vás. Takže jaký zatím máte ze sebe pocit?
„To třetí utkání bylo z mé strany nejlepší, tak by to mělo být. Ale doufám, že půjdu ještě nahoru, abych týmu pomohl tak, jak ode mě všichni očekávají.“
Co říkáte síle Avangardu?
„Co se týče ofenzivy, jsme hodně dobří. I když je vidět, že se teď střelecky trápíme. Trošičku nám to pokulhává vzadu, necháváme volné hráče mezi kruhy, umožňujeme soupeři dorážet.“
Jak jste zapadl do celkové atmosféry v klubu? Vnímáte, že se hráči postavili za týmové lékaře, kteří byli potrestáni kvůli smrti Čerepanova?
„Vím, co se děje, kluci mě zasvětili. I když jsem tady předtím nebyl, tak samozřejmě za týmem stojím a stát budu. Ale hlavně se soustředím na svoje výkony a podobné věci jdou zatím mimo mě. Hlavní je, abych odvedl co nejlepší práci na ledě.“
Zaujal vás kanadský trenér Wayne Fleming?
„Působní na mě jako velmi příjemný pán, který ví, co chce. Když mluví, má to hlavu a patu a umí pochválit, stejně jako vyčíst chybu. Co jsem stihl poznat, je to muž na svém místě.“
A co ruský náhradník Fomičev? Nenese těžce, že přišel o svoje místo?
„Nic jsem na něm nepoznal. Když jdu do branky, poklepe mě, to samé dělám i já. Bylo by samozřejmě hezký, kdybych všechny zápasy odchytal já, ale i on se do branky určitě dostane. Věřím, že to nebere tak, že ho někdo chce odstavit, ale vnímá to stejně jako já ve Slavii, když dostal šanci Standa Neruda. Mužstvo prostě potřebovalo nějaký impuls.“
Jak se vám chytá s jedničkou na zádech?
„Vidíte, tohle jsem vůbec neřešil... Oči vzadu nemám, spíš se dívám na to černé, co na mě lítá...“
V sestavě nikdo vaše oblíbené číslo 31 nemá. Nemrzí vás, že vám ho přesto nedali?
„Dostal jsem jedničku a bylo to. Bylo by samozřejmě příjemnější, kdybych tu jednatřicítku měl, ale zase tak důležité to pro mě není.“
Do Omsku jste se dostal až ve středu ráno. Jak vás město přivítalo?
„Hroznou zimou, bylo asi minus 32 stupňů. Takže když jsem vystoupil z letadla a nadechnul jsem se, myslel jsem, že se mi uvnitř všechno rozerve. A než jsem došel dvě stě metrů do autobusu, místo džín jsem měl dvě prkna.“ (usměje se)
