Prospal je zpátky: Budu bojovat, chci na MS
Ten jedinečný pocit ze vstřeleného gólu poznal po nekonečných deseti měsících. Zavilý bojovník Václav Prospal překonal půlrok trablů s poničenou chrupavkou kolene, v dresu Rangers se vrátil ve velkém stylu. Hned v prvním utkání skóroval, přihrál na další trefu. Zkrátka, Vinny je zpět!
Na scéně slavných Canadiens sice v sobotu nebodoval, ale i tady sehrál stěžejní roli. Žádné rozehrávání ve třetí, čtvrté formaci. Ne, brzy 36letý útočník vtrhl rovnou do pozice, kterou vinou nečitelného zranění z kempu opustil. Vynechal přes půlku ročníku a nyní věří, že díra v koleni o velikosti koruny mu dá na čas pokoj…
Váš comeback se nejednou odsouval, muselo to být vyčerpávající. Kde jste nabral psychické síly?
„Hlavně doma, mám skvělou rodinu. Byl jsem chvílemi dole a oni mi pomohli. Nedovolili mi tam zůstat a chovali se ke mně tak, abych přišel na úplně jiné myšlenky. Horší to bylo večer, když jsem se díval na kluky z Rangers, jak hrají zápas. Nebyl jsem si jistý, jestli se mi návrat podaří, zda to koleno vydrží. Ale v tom mi Monča (manželka) povídá: Všude se o tobě píše, jaký jsi bojovník, tak jim to dokaž! Bojuj! A já jí to slíbil. Zrovna tak našemu Vašíkovi. Ve čtvrtek mě úplně dojal, když jel v New Yorku s mamkou na zápas do Garden a ze všeho nejvíc si přál, aby se táta nezranil. Úplně mě odvařil. A mně to došlo. Vždyť já jsem naprosto šťastnej chlap! Tohle byla ta síla, která mě tahala nahoru. A taky vytáhla.“
Přesto, kdy vám bylo nejhůř?
„Měl jsem několikrát černé myšlenky. A vlastně ani teď pořádně nevím, co koleno vyvede. Sice jsem odehrál dva zápasy, ale kdo ví, jak to bude dál. Snad dobrý, ale úplná jistota tam není. Během rekonvalescence mi koleno dvakrát nateklo. Hrozně moc. Buď z uspěchaného nástupu na led nebo z posilovny. Těžko říct, každý člověk to má jinak. Žádné tělo není stejné. U někoho koleno jen bolí, jinému nateče. Nohu musím pořád zpevňovat, aby koleno podstupovalo co nejmenší záhul. Co si budeme povídat, ten kloub je opotřebovanej. Jak se říká, sportem k trvalé invaliditě. Teď ale udělám všechno pro to, abych mohl s hokejem pokračovat. I když je ve vzduchu další operace.“
Jaká?
„Jmenuje se microfracture a jednou ji stejně budu muset podstoupit. A vyžádá si devět až dvanáct měsíců léčby. Navíc nikdo mi nezaručí návrat v plné síle. Je to hop, nebo trop. Podle doktorů ji ještě nemůžu absolvovat, odhadují totiž, že moje šance na uzdravení je jen osmdesátiprocentní. A oni se do microfracture nepouští, pokud naději nespočítají na devadesát procent. Nemyslete si, mám to všechno oběhané. Lítal jsem po Spojených státech, oslovoval odborníky. Byl jsem i ve Vailu. A moc mě potěšilo, když mi zavolal Milan Hejduk. Dal mi pár velmi užitečných rad, co dělat, abych sval u kolene co nejlíp a nejrychleji posílil. Tak toho jsem si moc vážil. Četl jsem váš rozhovor s Milanem, takže jsem věděl, že si toho s koleny taky dost užil. Jeho informace mi opravdu pomohly. Je to hodnej kluk.“
Nyní tedy pevně doufáte, že další náročný zákrok nebudete muset podstupovat během kariéry…
„Ano. Existuje totiž nebezpečí, že bych to musel po operaci zabalit. Teď musím svému kolenu věřit. Už nikdy nebude tak dobré jako dřív. Síla v pravé noze ale je, mám toho strašně moc nabrusleno. S Ryanem Callahanem jsme zvládali stovky kilometrů. Do toho jsem pořád zkoumal internet, googloval jsem všechno možné o kolenech. Takové domácí úkoly.“
Cítíte už na sobě pokročilejší hokejový věk?
„Pozor. I když mi bude zakrátko šestatřicet, já se na tolik necítím. Třeba i díky dobré životosprávě. Na to já dbám. Perfektní trénink, zdravé stravování. Je to nutnost a mě to i baví starat se o sebe. Proto se necítím v konečné fázi. Necítím, že by se blížil konec kariéry. Budu ten hokej rvát, dokud to půjde! Abych si, až se ohlídnu za kariérou, mohl říct, že bych žádný den neudělal nic jinak. Teď jsem šťastnej, že jsem zpátky. Těším se na play off, kam se snad dostaneme. A věřím, že si v něm vybuduju co nejlepší pozici. Takovou, jaká mě loni v Rangers dovedla k super sezoně.“
Nakolik se hlídáte v jídle? A jak to máte s pivem?
„Dávám si pozor, co jím. Ještě před dvěma lety jsem měl o osm kilo víc. Loni jsem to sundal a hrozně mi to pomohlo. Najednou jsem byl všude dřív. Mám svůj určitý režim. Den před zápasem si dám rybu, hodně salátu. Nebo jen bílé maso. Omezuju pečivo, protože to vás jen nafoukne a nic vám nedá. Třeba snídaně. Žádný kabanos s plnotučnou hořčicí jak je zvykem u nás doma. To prostě nejde. Doma si dáme jogurt a banán. V Rangers máme odbornici na nutriční stravu, s každou manželkou hráče si popovídala, co jak vařit. Dnes je to běžné, dřív tohle vůbec nebylo. Ono se to nezdá, ale přesně tyhle věci vám prodlouží kariéru. Podívejte se na Dominika Haška. Párkrát se už rozloučil s hokejem a po roce se vrátil. Kdyby ten rok nakynul, neměl by nárok. Taky se o sebe perfektně stará. A dnes je na tom pořád neuvěřitelně.“
Nikdy nehřešíte například smaženým?
„Ale ano, dám si i hranolky, musí na to však být vhodný čas. Já nikdy nevysedával po hospodách, zároveň netvrdím, že si jedno, dvě piva nedám. Ale nikdy si ho nenaleju den před utkáním. A po něm si ho dám jen tehdy, když máme dva dny volna. Nechystám se zvlčet, to by mi Monča nakopala zadek. (usmívá se) Člověk se musí hlídat, dnes už se to na svíčkově a dvou pivech nedá hrát. Proto se taky posunuje hranice odchodu do hokejového důchodu. Pětatřicet není žádný věk, pokud se umíte připravit. Pak NHL zvládnete. Jistě, role u týmu se časem mění. Za mnou třeba v Rangers přišli, abych se vzdal áčka, které jsem nosil, a dal ho Marku Staalovi. Vrátil jsem se, ale áčko už mu zůstalo. Je znát, že největší zodpovědnost přebírají mladí kluci.“
NHL za poslední roky neuvěřitelně omládla…
„Obrovsky. Spousta hráčů od nás, co má smlouvu na velké peníze, hraje na farmě v Hartfordu. Všechno se podřizuje mladým klukům. I věk volného hráče. Dřív jste se dočkal v jednatřiceti, dnes už v sedmadvaceti. Kluby investují do mladých velké peníze. A my starší borci ty mladší učíme. Třeba v tréninku, naším přístupem. Všude možně po NHL najdete spoustu arogantních kluků, co si možnosti hrát NHL neváží. My se je snažíme usměrnit. Nebudu jmenovat, máme tady klučinu, loni hrál skvěle, teď pendluje mezi Rangers a farmou. Protože tomu nedával tolik. A tak dostává rady, aby si všechny ty radovánky nechal na léto nebo se na ně vykašlal úplně. Vezměte si Jardu Modrého. Jen tím svým postojem v Plzni učí mladší kluky, jak se má k hokeji přistupovat. Je to profík každým coulem.“
Nosíte v sobě ještě myšlenky na reprezentaci?
„Já nároďák neodmítám, pokud jsem zdravý. Ale loni jsem potřeboval léčit meniskus, koleno mi natékalo. Lidi za tím hledali něco jiného, že jsem Vláďovi Růžičkovi vrátil olympiádu, na kterou mě nevzal. Ne, ne. On si vybral jiné typy hráčů a já to vzal. Po sezoně jsme spolu měli krásnej rozhovor, pochopil mě. Potřeboval jsem se soustředit sám na sebe. Na reprezentaci jsem nikdy nezanevřel. Pokud to půjde, rád bych se jel někam rozloučit. Mistrovství světa je na Slovensku, což je lákadlo. I Vašík by byl pyšnej, kdyby měl zase taťku v nároďáku.“
Sledujete český hokej a jeho aktuální bolesti v podobě extraligových afér a problémů v mládeži?
„Určitě to vnímám. Víte, hokej bolí a my jsme vyčůranej národ. A nejvíc bolí to, co uděláme mimo trénink. My Češi jsme nesmírně šikovní, ale když porovnám osmnáctiletého kluka, co sem přijde na kemp, s klukem z Ameriky, tak ten tady položí srdce. Náš ne. Je to o charakteru. O tom, kdo tomu dá opravdu všechno. Vidím to v létě, kdy s Radkem Dvořákem chodíme trénovat s dorostem a juniory. Kdo je všímavej, pozná ty, co se ulejvaj. Tohle trenér musí umět vidět a odnaučit je to. Ono je to však těžké, svět je na dnešní mladý hodnej. Oni všechno mají, všude samé video games, PSP, nintenda. Dřív jste byl pořád venku, žádný počítač. Dnes se dostanete všude za hranice, tahle motivace už taky odpadá. Je těžké mlaďáky přinutit, aby tvrdě makali. Svět je jiný, ve všem…“
