Končící Vokoun: Jsem rád, ze můžu odejít se vztyčenou hlavou
Tušil, že to přijde. A také to přišlo... Po šestnácti úspěšných sezonách v NHL musel hokejový gólman Tomáš Vokoun, dvojnásobný mistr světa, oznámit: „Je to definitivní konec kariéry.“ Ve 38 letech marně čekal na odpovídající nabídku, situaci měl zkomplikovanou tím, že celý minulý ročník po zdravotních patáliích vynechal. „I tak nemám čeho litovat,“ říká v rozhovoru pro Sport.
Ještě během října makal při tréninku. Doufal. Víra z něj ale postupně vyprchávala. A teď to v něm uzrálo nadobro. „Je konec. Když se ale ohlídnu zpátky, můžu být maximálně spokojený,“ tvrdí Tomáš Vokoun, jenž v NHL odchytal 700 zápasů. A naposledy hrál za Pittsburgh Penguins.
Oznamuje se vám ten konec s těžkým srdcem?
„Ani ne, beru to jako realitu. Pokud by byla možnost, chytal bych dál, neříkám, že jsem neměl žádné nabídky. Ale v mé situaci jsem do toho nešel. Takže už nemá cenu na něco čekat.“
„Měl jsem pár telefonátů od agenta, jestli bych měl zájem. Ale spíše to bylo v rovině možná, uvidíme... Což už pro mě nebylo, že bych šel někam na záskok s tím, že bych potom skončil třeba i na farmě. Nebylo to tak, že jsem chtěl chytat za každou cenu. V mé situaci a věku koukám hlavně na rodinu. Kdybych šel někam na zkoušku, mohl jsem být více na očích a třeba by si mě potom vzal buď ten klub, nebo někdo jiný. Ale tohle mě nelákalo. Být týden v jednom městě, potom zase odjet na čtrnáct dní jinam. To ne. Nechtěl jsem opouštět rodinu.“
Jistě vám uškodilo, že jste po problémech s krevní sraženinou vynechal celý minulý ročník, pouze jste nastoupil dvakrát na farmě.
„NHL je v tomto neúprosná. Je pravda, že po té předminulé sezoně, kterou jsem měl hodně vydařenou, jsem doufal, že během léta ještě něco přijde. Ale ty nabídky nebyly takové, které by mi dávaly smysl. Bylo to pro případ, že bych čekal na šanci jako třetí brankář, kdyby se někdo zranil nebo se mu nedařilo. Jenže v mých letech už to nebyla alternativa. Nebylo by férové říkat, že nepřišla žádná nabídka. Ale nic mě neoslovilo natolik, abych do toho šel.“
Mrzí vás, že ten konec přišel za takových okolností?
„Nemám pochyb o tom, že kdybych v předešlém ročníku neměl zdravotní potíže, tak bych teď chytal. Myslím si, že bych práci měl. Vždyť co se týče statistik, můj poslední rok v Pittsburghu byl výborný, nebylo to tak, že šla moje výkonnost dolů. Ale všechno je relativní. Nechybělo málo, a už jsem tady na světě taky nemusel být...“
No právě, kvůli krevní sraženině jste v úvodu minulé sezoně málem zemřel.
„Takže všechno beru s nadhledem. V tu chvíli jsem v Pittsburghu dostal tu nejlepší možnou péči, bylo by horší, kdyby se mi to stalo třeba někdy ve 24 letech a přišel bych o celou kariéru. Takhle mi to vzalo možná dva roky, ale jsem rád, že jsem to všechno přečkal. Takže bych určitě nemluvil o tragédii. Když se podíváte kolem, tak nejsem jediný. Milan Hejduk, Pavel Kubina, Filip Kuba, Petr Sýkora... Ti také skončili, nastal prostě náš čas.“
Variantu, že byste šel hrát do Evropy, jste stále odmítal?
„Ano, to jsem zavrhnul. Bylo mi jasné, že buď vyjde NHL, nebo bude konec.“
Proč jste nezměnil názor?
„Hlavně z rodinných důvodů. Ale i z důvodů, že jsem vždycky hrál proto, že jsem ještě něco chtěl dokázat, někam se posunout. A myslím si, že bych v Evropě už ani neměl tu potřebnou motivaci a zápal. Každý hráč v určitou chvíli začne cítit, že by tomu nedával tolik. A než abych hrál jenom kvůli tomu, že hraju, tak to ne.
„Držel jsem ještě nějakou naději. Nechci říkat, že to bylo do posledních dní, ale ještě někdy během října jsem doufal. Potom už jsem si říkal, že to asi neklapne. Ani nevím, jestli bych si troufnul do toho jít. Není jednoduché naskočit do všeho zpátky, navíc poté, co člověk rok nechytá.“
A kdyby, teoreticky, přišla ještě nějaká nabídka teď?
„To už vůbec nepředpokládám. Myslím, že je to definitivní. Nastal čas, nedá se nic dělat. Někoho to potká už v pětadvaceti, já měl to štěstí, že jsem mohl absolvovat šestnáct let v NHL. Už to si myslím, že je docela úctyhodné. Užil jsem si spoustu nádherných momentů. Jo, kdybych vyhrál Stanley Cup, tak bych se nezlobil. (usměje se) Ale jinak jsem s průběhem kariéry velice spokojený, hokej jsem si krásně užil. A nemusím odcházet nějaký zatrpklý nebo naštvaný. To v žádném případě. U každého jednou přijde čas, kdy musí skončit. Někdo, bohužel, musí už v pětadvaceti, někdo vydrží do pětačtyřiceti.“
Sám jste zmínil, že Stanley Cup vám unikl. Zůstane to ve vás hodně dlouho?
„To mě mrzí, to jo. Ale snažím se vzpomínat na ty hezké věci. Třeba pokud jde o reprezentaci nebo další zážitky. Nemám si na co stěžovat, je spousta lidí, kterým se ani nenaskytne to štěstí hrát NHL. Takže za to jsem vděčný. Všechno do sebe nakonec nějak zapadlo, každý krok v té kariéře. I když něco bylo nepříjemné, všechno mělo nějaký důvod.“
„To je věc, které si asi nejvíc vážím. Protože tohle se na brankáři cení hodně. Když se někdo podívá na statistiky, vidí, že jsou docela vyrovnané. Což je důležité. Aby všichni věděli, co mohou od brankáře čekat. Není to o tom, aby někdo vychytal dvě nuly, ale potom pustil dvakrát po sobě sedm gólů. Hokej mi dal hrozně moc. Celkově si myslím, že můžu odejít se vztyčenou hlavou.“
I když ten konec vyšuměl trochu do ztracena.
„To jo, okolnosti mi nepřály. Ale zase na druhé straně to beru tak, že nekončím v situaci, kdy by se moje výkonnost sunula dolů a já bych se v tom začal plácat. Vždyť můj poslední zápas byl za Pittsburgh v semifinále Stanley Cupu, kdy jsme prohráli s Bostonem 0:1... Takže se dá říct, že jsem končil na vysoké úrovni, neprošel jsem si obdobím, kdy jsem zjistil, že na to nemám. A plácal jsem se v tom... To, že pak přišly ty zdravotní potíže, to už jsem nemohl ovlivnit, takový je osud. Podle výkonů byla moje poslední sezona na té nejvyšší možné úrovni, to mě těší. Proto se s tím vyrovnávám docela dobře. Je pěkné končit s takovou bilancí.“
Ale přece jenom to mohlo být o chlup později...
(usměje se) „To jo. Kdyby to bylo o dva roky déle, nezlobil bych se. Ale zdraví člověk neporučí... Jsem hlavně rád, že zdravotně jsem všechno přečkal. A snad to bude všechno v pořádku.“
Vy jste tu kariéru neměl zrovna vždycky přímočaře nalajnovanou, že?
„No, to je další věc. Na to jsem asi nejvíc hrdý, že jsem v životě nikdy nic nedostal zadarmo, přesto jsem to všechno nějak zvládl. Byl jsem draftovaný až v devátém kole, začátky nebyly ideální, všechno jsem si musel tvrdě vybojovat. Nikdo mi tu cestu nezametl. Jak v Česku, tak potom v zámoří nebo i v nároďáku. Nikdy to nebylo bez problémů, byly i pády. Ale vždycky se mi podařilo nějak vstát. Ničeho jsem nemusel litovat.“
Hřeje vás u srdce i to, že jste po Dominikovi Haškovi udělal z českých brankářů v NHL největší stopu?
„Dá se říct, že to byla úspěšná kariéra, jsem pyšný na to, co jsem dokázal. Nikdo netvrdí, že jsem byl nepostradatelný a můžu se srovnávat s nějakými velikány. Ale podařilo se mi si zahrát s TOP hvězdami, byl jsem na dvou olympiádách, na Světovém poháru. Ty vzpomínky si budu dlouho užívat. A to je na tom to nejhezčí.“
Už tušíte, jakým směrem se bude dál odvíjet vaše budoucnost?
„Hodně se věnuju rodině, které chci být nablízku. Pochopitelně hledám další cesty, kam se ubírat. U hokeje jsem ale zůstal a docela mě to baví.“
Co přesně děláte?
„Trénuju ve škole, kam chodí moje děti, kluky ve věku čtrnáct až šestnáct let. Chodíme bruslit do tréninkového centra Floridy Panthers, jsem šéftrenér brankářů. A zatím je to moc fajn.“
Angažmá ve „velkém“ hokeji vás neláká? Třeba dělat v klubu NHL nějakou manažerskou práci?
„Zatím ne, na to je potřeba se nachystat, dělat postupné kroky. Ředitelem nějaké firmy vás také neudělají z hodiny na hodinu. Zatím se věnuju dětem a uvidíme, co bude dál. Chci teď zůstat na Floridě, cestování jsem měl během kariéry až dost.“
| TOMÁŠ VOKOUN |
Narozen: 2. července 1976 (38 let) v Karlových Varech Největší úspěchy: mistr světa z Vídně 2005 a Německa 2010, bronz z olympiády v Turíně 2006, postup do semifinále Stanley Cupu |
