Vzpírat se vlastnímu osudu Andrej Nestrašil umí. Slýchal, že z něj nic nebude. Roky bojoval v nižších zámořských soutěžích. Jenže taky absolvoval univerzitu jménem Detroit Red Wings. A teď si čtyřiadvacetiletého útočníka na dva roky pojistila Carolina. Věří v jeho budoucnost. Věří v ní i on.
Malí hokejoví kluci si oblíbili Andreje Nestrašila hned. „Co to jíš, co to jíš?“ zkoumavě prohlíží jeho oběd. „Rizoto,“ směje se výjimečný instruktor slávistické hokejové školy. Předat dál vlastní zkušenosti ho těší. Vždyť si vzpomíná na své začátky, i on toužil potkat své vzory.
Jak vás baví ukázat se žáčkům, být jejich vzorem?
„Líbí se mi to. Chci říct, že mě moje práce strašně baví. A tohle je pro mě její součást. Vzpomínám si sám na sebe. Jako prcek jsem tu v Edenu seděl na tribuně a koukal na starší hráče, jak to tam mydlí. Potkat je na chodbě pro mě byl velký svátek. Rád jsem tuhle pozvánku přijal a s kluky jsme si to užili.“
Nevypadají, že by byli stydliví. Co je zajímá?
„Stydliví teda nejsou vůbec. (směje se) Na ledě toho moc probrat nestihnete, tam se chci každému aspoň chvilku věnovat a potěšit je. Pak jsme si sedli na obědě, tak se pochlubili, kdo měl co zlomený a co bych jim mohl podepsat.“
Vnímáte, že se dostáváte do povědomí? Že vaše cesta mnohým dává naději?
„Můj příběh je asi vzor, který dává šanci více lidem. Více lidem než třeba Tomášova (Hertlova) cesta, která šla přímo do NHL. Každému bych přál, aby si splnil svůj sen. A pro mě je zase dobré, že mi ta odezva nedovolí povolit. Když mám být pro někoho někdy vzorem, musím to dělat pořádně. Nechci nikoho zklamat.“
Před dvěma lety jste neměl místo ani na farmě, teď hrajete NHL. Překonal jste překážky, které by leckoho zlomily. To nestačí?
„To je ta cesta, to beru. Ale já jsem si ji nevybral. Zpětně pro mě byla daleko lepší, ale tehdy bych určitě volil tu přímou do NHL. Je fajn, že když se někomu třeba v jednu chvíli nedaří, tak vidí na mém případě tu naději. Že se vyplatí nevzdat se.“
Takže se zatím necítíte být klukem z plakátů?
„Vůbec ne. Když jsem se vrátil ze zámoří, hrál můj malý brácha někde na Kobře a já šel za nimi do kabiny. S kluky jsem se tam vyfotil, podepsal se jim. A když to skončilo, tak se jich trenér zeptal, kdo jsem. Tomáš Plekanec, odpověděli. Takže nárůst popularity nevnímám. Spíš můžu občas pomoci na nějaké akci, jako je tahle školička. To mi dělá radost.“
A z profesního pohledu? Loni jste odjížděl na kemp v pozici, kdy se nic nečekalo. Teď jste útočníkem NHL. Je to velká změna?
„Ne, nad tím nepřemýšlím. Stejně nevím, jak sezona bude vypadat. Nechci si plnit hlavu zbytečnostmi. V životě se snažím dělat věci na maximum a věřím, že se mi to vrátí. Ačkoli vím, že se to taky vrátit nemusí. Ale nechci ničeho litovat. Když to půjde, tak super. Když ne, bude moje zklamání menší.“
Carolina vaši povahu ocenila dvouletým kontraktem. Jste rád, že zůstáváte v její organizaci?
„Jsem nadšený! Pro mě je především bezva, že smlouva je na dva roky. Minulá byla na jeden, a to je velké riziko. Buď, a nebo. Předvedete se, nebo máte smůlu. Tohle mi dává víc času předvést, co umím. Navíc si myslím, že tým v čele s Ronem Francisem začal dělat dobré kroky k tomu, aby začal vyhrávat.“
Je to pro vás příjemnější situace než v Detroitu, kde bylo jádro mužstva jasně dané?
„Vyšlo to v tomhle perfektně. Detroit je perfektní organizace, obrovská škola. Harvard hokeje. Tam se člověk naučí strašně moc a nejenom po hokejové stránce. Nicméně asi byl správný čas jít, protože tam je ta konkurence opravdu obrovská. V tom trejdu se mi čekání vrátilo.“
V čem vám Red Wings do budoucna pomohli?
„Nevím, jak to dělají jinde. Ale tady jsem se po třech čtyřech letech stal jiným hráčem, než když jsem šel do zámoří. Když se tam chcete udržet, musíte dát něco na stůl, něco umět. Když je tam devět skvělých útočníků, tak se musíš naučit něco výjimečného. Já jsem se naučil hrát čtvrtého centra, dobře bránit a vyhrávat vhazování. Tyhle detaily vám pak pomohou, dělají vás lepším a komplexnějším.“
Pomáhal vám v růstu i Jiří Fischer, který má v klubu na starosti vývoj mladých hráčů?
„V kontaktu je hlavně s těmi ještě mladšími. Ale dřív jsme spolupracovali víc a je to opravdu super člověk. Létal za mnou na zápasy juniorky a viděl jsem jeho nadšení. Je neskutečně pracovitý, určitě byl i jako hráč. Vidíte na něm, že on sám se snaží zlepšovat a vás chce udělat lepšími. Každý si jeho rad váží, bere si je k srdci.“
Sidney kdo?
Pojďme zpátky k vám. Hned v premiérové sezoně NHL jste se stal hlídačem Crosbyho a dalších hvězd soupeřů. Jaký to je pocit, když na vás vyjedou nejlepší z nejlepších?
„Nesmím mít respekt. To prostě nejde. Vždycky si z toho trošku dělám srandu, ptám se sám sebe: Sidney kdo? Ti borci jsou úžasní a respekt k jejich kariérám samozřejmě mám. Ale na ledě mám úkol je zastavit. Jít proti nim a vyhrát. Nemůžu jezdit se staženými půlkami a čekat, co předvedou.“
Protože pak vás akorát ztrapní?
„Přesně tak. Právě v tu chvíli, v té desetině sekundy, vám tu kličku udělají. Spíš se snažím namotivovat, být pro ně nepříjemný. Aby věděli, že si nemohou nic dovolit. Ačkoli oni to zkusí i tak. Ale chci s nimi hrát jako se sobě rovnými.“
Jak se jim dá dostat pod kůži?
„Jde to těžko. Oni to mají každý večer stejné, každý večer je tam bude někdo nahánět. Takže jsou zvyklí a umí si poradit. Nicméně když dáte někomu krosček nad kalhoty, tak ho to zabolí a příště si to setkání rozmyslí. Už to v té hlavě má. Jsou to fantastičtí hráči. Ze střídačky mám nejlepší lístky na hokej na světě. Je to fakt fajn.“
Podařilo se vám někoho opravdu vytočit?
„Jo, jednou, to se mi zapsalo od paměti. Bylo to ve Washingtonu, obránce Brooks Orpik. Tehdy jsme z toho dali gól, takže super. Dělal jsem svoji práci, nic osobního. Ať se rozčiluje, jak chce, ale příště to udělám znovu. Kamarádi spolu stejně nebudeme, takže to jde stranou a těžkou hlavu si z toho nedělám.“
Jak jste v Hurricanes zvládal skousnout porážky? Velmi brzy bylo jasné, že do vyřazovacích bojů nepostoupíte…
„Už když jsem tam přišel, bylo to prakticky jasné. Prohrálo se osm prvních utkání ročníku a to už se opravdu strašně těžko dohání. Bohužel. Ale později jsme se zvedli, mohli jsme hrát s kýmkoliv a poráželi jsme dobré týmy. Věřím, že v příští sezoně to bude lepší.“
Je těžké nepropadnout letargii?
„Poslední utkání byla těžká. Hráli jsme víc jak obden a věděli jsme, že sezona skončí špatně. Proti nám naopak byla mužstva, která se o vyřazovací boje ještě rvala. Tak to nebylo nic moc, takové bez cíle. Hokej mě baví, pořád jsem chtěl upozornit alespoň na sebe. Ale týmová radost v tom chyběla. Musel jsem to brát jako investici do budoucna.“
Alespoň jste si mohl užívat luxusu NHL.
„Ono to ale v AHL taky není špatné. Zázemí srovnatelné, super. Jediný rozdíl je cestování. V AHL jezdíte autobusem, v NHL se létá. Jsou to detaily. Člověk si toho samozřejmě váží, já byl i ligu pod AHL, a to bylo s přesuny a hotely ještě horší. Na druhou stranu luxus pro mě nic neznamená. Je to fajn, rychle si zvyknete. Ale že bych vyprávěl na potkání, že létáme soukromým letadlem, tak to vážně ne.“
Není to ani motivace? Nespadnout zpátky dolů?
„Tohle třeba vážně ne. Ten luxus teda. Pro mě jsou motivace lidi kolem a já sám. Chci v životě naplnit svůj potenciál. Možná už jsem ho naplnil, možná už mě nic lepšího nečeká. Ale dokud s hokejem neskončím, budu to zkoušet. Šílená motivace jsou i ti, kteří mi ten úspěch nepřáli. Protože se musí chytit za nos a říct si: Jo, tak to dokázal.“
Související články
