Nebalí to. Ač není vyloučené, že si v NHL nezahraje už žádný zápas, Patrik Eliáš návrat nevzdává. V táboře Devils poctivě rehabilituje operované koleno, konečně se dostal na led. Věří, že finiš tříletého kontraktu v New Jersey stihne na place. „Vrátím se,“ doufá 39letý útočník, po Jaromíru Jágrovi druhý nejproduktivnější Čech slavné ligy.
Když mu je zrovna ouvej, vzpomene si na Tomáše Rosického. S fotbalovým kamarádem je v kontaktu, píší si textovky. Patrik Eliáš ví, že proti jeho trablům jsou potíže záložníka Arsenalu o několik smutných úrovní výš. „Je mi to hrozně líto, čím prochází,“ říká.
Pořád na marodce. Nejste z toho všeho už otrávený?
„No... Taková je realita. Otrávenej z toho ale nejsem.“
Vážně ne?
„Ani ne. Stalo se, nic nenadělám, beru to tak, jak to je. Léčbou jsem procházel už v kempu před sezonou, abych mohl hrát. Naskočil jsem později, ale potíže se vrátily a teď mám měsíc od operace. Těší mě, že jsem se dostal na led, pomalu už bruslím. Tak uvidíme... S kolenem jsem evidentně problémy měl, protože když ho otevřeli, našli tam toho víc, než čekali. Doufám, že mi ten zákrok pomůže. A pokud ne, tak holt ne.“
Existují odhady, kdy byste eventuálně mohl zpět do hry?
„Vůbec ne. V pátek jsem se šel poprvé sklouznout, dělat kroužky po ledě, zjistit, jak noha reaguje. To je zatím všechno.“
A? Nenaštvalo se na vás koleno, k čemu ho nutíte?
„Úměrně k tomu, co jsem na ledě dělal... (usmívá se) Lehce mi to dalo pocítit. Za ty dlouhý roky je zkrátka opotřebovaný. Poslední tři roky už mě trápilo, ale vždycky jsem byl schopen se na sezonu připravit. Až loni na podzim začalo reagovat silněji.“
Ve sportovním důchodu vám to potíže nebude dělat? Abyste mohl na kolo, na golf..
„Těžko říct, snad ne... Jako sportovec mám ještě polovinu života před sebou a doufám, že mi všechny mé aktivity povolí. Sportem žiju odmala, baví mě ze sebe dostávat adrenalin tímhle způsobem. Strašně nerad bych o to přišel. Ale kdo ví. Loni v létě už jsem na kole nemohl podniknout tradiční výšlapy do hor.“
Na tribuně při zápasech Devils netrpíte?
„Bylo by to něco jiného, kdybych měl třicet a trápilo mě to v nejlepším věku. V devětatřiceti se na to dívám trochu jinak. Jasně, během těch třinácti utkání, co jsem stihl, mě hokej hodně bavil, ale nemusím to mít za každou cenu. Vím, na jaké úrovni jsem pořád schopen hrát v případě dobrého zdravotního stavu. A ten stav se pořád může dostavit. Jinak se utěšuju tím, že jsem jedním z mála sportovců, který téměř do čtyřicítky pořád hrál. Vyjma pauzy se žloutenkou a jednou kvůli kyčli.“
Kdybyste se už nikdy neobjevil na profesionálním ledě, přežijete...
„Já pořád věřím, že naskočím. A po létě se ukáže, co dál. Záleží na komunikaci s generálním manažerem. Budoucnost je teď daleko, nemá cenu to řešit. Třeba nebude zájem, třeba ano. Jsem připravený na všechno.“
Po vašem listopadovém naskočení do rozjetého vlaku vás kouč Hynes okamžitě nasazoval do přesilovek. Co to všechno značí krom velkého respektu k vám?
„Já musím před trenérem Hynesem smeknout. Opravdu to tady vede dobře. S mančaftem, který na papíře není extra silnej, se pořád pohybuje v mixu týmů s šancí na play off . Hrajeme pohledný hokej, maká se týmově, kluci jsou rádi spolu. Musím říct, že mi je příjemný být mezi nimi. A mrzelo by mě, kdybych se do toho nevrátil naplno. Otázka je, v jaké roli, protože kouč si za tu dobu mé absence našel tahouny a je správný, že jim opakovaně dává větší šanci než dalším jiným.“
Vedete spolu nějakou komunikaci?
„Nic speciálního, důležitý je, že se můžu účastnit všech mítinků s týmem. Jsem u všeho jako aktivní hráč. Management to dělá dobře, chce, aby i zranění kluci prožívali veškerý společný režim a cítili, že jsou pevnou součástí týmu.“
Máte tedy dobrý dojem z toho, kam Devils směřují?
„Určitě. Základ týmu je výbornej. Hlavně díky Coreymu Schneiderovi máme víc vítězství, než si každý před sezonou myslel. Chytá fantasticky. Jestli měl z padesáti zápasů dvě tři utkání, kdy kluci neměli šanci na body, tak je to maximum. A to je super. Výborně hrají Henrique, Palmieri, Stempniak, v obraně Schlemko, Moore. Všechno relativně mladí kluci s budoucností před sebou.“
Play off by zvládli?
„No, potřebovali by ho ochutnat, aby se dostali zase o kus dál. Ty zkušenosti jsou nepřenosný, neocenitelný. Soužití v kabině během Stanley Cupu je pro růst hráče klíčová věc. Vidíte, jak kdo reaguje pod tlakem, jak se chová ve stresu. Každopádně, budoucnost Jersey vidím slibně.“
Její součástí má být i Pavel Zacha, šestka draftu. Do sezony se neprosadil, co příště?
„Těžko říct. Takhle, je vidět, že Pavlovi nechybí talent. O tom žádná. Našel bych ale pár věcí, které mi u něj zatím chybí. Na druhou stranu nesmíte zapomínat, že je mu osmnáct let. Budoucnost před sebou má, záleží jen na něm, jak bude pracovat, nakolik bude ochotný pozměnit trochu styl hry, přizpůsobit se druhým.“
Co má dělat jinak?
„Musí využívat víc fyzických parametrů. Pavel je velkej a silnej kluk, akorát že na můj vkus se pohybuje mimo těžiště hry. Mimo traffic, jak se tady říká. Snaží se hrát spíš kolem, odjíždět k mantinelům. Potřeboval by se víc tlačit do fyzicky náročnějších pozic. Tam, kde to víc bolí. Nejde o to, aby dostával rány, ale aby se ocital v místech, kde může dostat dobrou nahrávku a skórovat. A nebyl tak často u mantinelů.“
Vybavíte si sám sebe v osmnácti?
„Byl jsem trochu jiný hráč než on, zakládal jsem si hlavně na technice a šikovnosti. V osmnácti jsem měl minimálně o dvacet kilo míň než Pavel. Do Devils jsem přišel s 67 kily... A tím pádem se ode mě očekával odlišný styl hokeje. I přes tu svoji váhu jsem se dokázal prosadit, nebál jsem se soubojů a chodil do míst, kde to bolí. Díky právě té šikovnosti a rychlosti jsem fyzické souboje ustával.“
Ty jsou teď pasé pro vašeho kamaráda Tomáše Rosického. Jak prožíváte jeho trable?
„Je mi to hrozně líto, čím prochází. Poslední dobou jsme si psali několikrát. Samozřejmě, vždycky hlavně o tom, jak se mu daří, jak probíhá rekonvalescence a podobně. Těšil jsem se, až za Arsenal po dlouhé přestávce nastoupí. A pak z toho vylezlo další zranění... Bohužel, jsou typy sportovců, kteří to mají někde napsané, anebo je jejich tělo prostě náchylnější než jiná. Do té kategorie mi spadá Rosa a Marťas Havlát.“
Porcelánoví, křehčí sportovci?
„Nevím, jestli přímo porcelánoví. Ale jen co se z něčeho vylížou, odnese to hned nějaký sval, který nebyl připravený na zátěž. Kolikrát je to o blbém pohybu, určitě i o smůle.“
Je pravda, že v obou případech se spekuluje o odchodu do sportovní penze...
„Uvidíme. Třeba Marťase chápu. Nedává mi smysl, aby v pětatřiceti letech skončil, ale na druhou stranu, tím, čím si prošel, to muselo být na psychiku pořádná rána. Kolik náročných návratů z marodky musel podniknout. Nedivil bych se, kdyby tím už znovu nechtěl procházet. Třeba si tenhle rok odpočine, zjistí, že je víc v pohodě a kousne se znovu.“
Jeho nedávný náhlý odchod ze St. Louis po dvou zápasech, který nikdo nikdy nevysvětlil, jste spolu probrali?
„Ne, vůbec. Marťase jsem se na to ptal, ale nechtěl o tom mluvit. Pak jsme si ještě několikrát psali, ale už jsme se k tomu nevraceli.“
Co vy a podzimní Světový pohár a vůbec reprezentace? Je po všem?
„Budu klukům fandit, jiná role není reálná. Pro mě byl poslední Světový pohár (2004) jedním z vůbec největších hokejových zážitků. Semifinále proti Kanadě pro mě bylo naprostý top v reprezentačním dresu. Těším se, až se budu dívat. World Cup je obrovská akce.“
Souhlasím. Vybavuji si i 12 let staré čtvrtfinále ve Stockholmu se Švédy, které jste v našvihaném Globenu smetli 6:1... Nezapomenu, jak byli domácí diváci zmražení.
„Máte pravdu, bylo to skvělý. Nám se od začátku turnaje úplně nedařilo, něco jsme prohráli, ale pak přišel Růža (trenér Vladimír Růžička) do kabiny a zeptal se hráčů, kdo s kým chce hrát. Já se domluvil s Havlisem a Davidem Výborným. A najednou to do sebe zaklaplo. Naší lajně se hodně dařilo a tím jsme zvedli i ostatní kluky. Pamatuju si, jak za námi přišel i Jarda Jágr nebo Martin Ručinský a říkali, že to je na nás, protože mančaft táhneme a musí to tak být i dál. Bylo to zkrátka perfektní.“
Škoda že vzpomínky zapadly. Nebýt gólu Vincenta Lecavaliera v prodloužení, přemohli jste Kanadu, a kdo ví, třeba by se Světový pohár vyhrál.
„Je to tak. Ale i dnes, kohokoli z tehdejšího týmu se zeptáte, řekne vám, jak perfektní akce to tehdy byla. Samozřejmě že pro kluky, kteří vyhráli olympiádu v Naganu, to tak horký nebylo, ale jinak to byl svátek.“
Co říkáte nástupu Martina Ručinského a Václava Prospala k národnímu týmu pro Toronto?
„Je to fajn a moudrý rozhodnutí. Růča má úzké kontakty na NHL a obrovské zkušenosti z ligy. Venca si odskočí od mladých z Tampy, ale je to do hokeje nesmírně zapálenej člověk, jako asistent bude pomáhat hlavnímu a podle mě to zvládne. Pepa Jandač to vymyslel dobře.“
Nebude Václav Prospal potřebovat kouli na střídačce, aby nelítal z jedné strany na druhou? Znáte ho...
(usmívá se) „Ono je správný, kolik do toho dává. Sám pro sebe jsem si přemýšlel, kdybych se jednou stal trenérem, jakým stylem bych se prezentoval. Zda je lepší být v klidu, abyste klid přenesl i na hráče. Anebo být jako Jürgen Klopp, který energií a emocemi strhává ostatní. Jisté je, že hokej žádného Kloppa nemá. Aspoň zatím. Ale za sebe můžu říct, že některé trenéry rád pozoruju, respektive všímám si, jak reagují na různé situace.“
Kdo vás z NHL oslovuje nejvíc?
„Všichni mluví o Miku Babcockovi, že je nejlepší v NHL. Nevím, možná. Mně se víc líbí, jak to dělá Dave Tippett z Arizony, odevšad na něj slyším výborný reference. Férovej chlap, co hokeji rozumí. Vynikající dojem ve mně zanechal Jon Cooper z Tampy. Měl jsem s ním možnost párkrát mluvit i mimo led a je to fakt borec. A ještě jedno jméno. John Hynes od nás z Devils. Je jen o rok starší než já, ale klobouk dolů před jeho prací. Hodně mě oslovuje tím, jak s hráči komunikuje, jak reaguje v různých situacích. Přijde mi, že vždycky zvolí to správné řešení. V NHL nikdy předtím netrénoval, ale vede si neskutečně. Je to přitom strašně těžká disciplína. On je nováček, ale vede si jako mazák. Vážně klobouk dolů.“
Vy vlastníte trenérskou B licenci, poctivě vystudovanou. Kdy se vrhnete na áčko?
„Jako asistent si klidně vystačím s béčkem... (usmívá se) Můžu přiznat, že se mě na trenéřinu každý ptá. O to víc, když teď nehraju. Stoprocentně vím, že z hokeje nechci odejít navždycky. Na druhou stranu, mým holkám je dva a pět let a mám skvělou možnost se jim naplno věnovat, prožít jejich dětství na sto procent. A když si uvědomím, kolik času v práci stráví trenéři NHL... Pro starší hráče je těžký neustále cestovat, být bez rodiny, ale když vidíte, že trenéři stráví hokejem ještě o čtyři pět hodin denně víc, na rovinu, nevím, zda jsem mentálně připravenej vydávat se tímto směrem.“
A co jiného v hokeji?
„Hodně komunikuju s klukama, co komentují v televizi pro NHL. Nedaleko odsud mají sídlo, z osmi lidí v týmu je pět bývalých hráčů Devils. Namátkou Scott Stevens, John MacLean, Kevin Weekes... Uvidíme, tohle by mohl být směr. Anebo ještě jedna vize mě napadá.“
Jaká?
„Vzhledem k tomu, že jsem měl dlouholetý výborný vztah s Lou Lamoriellem (nyní GM Toronta), kdo ví, třeba zakotvíme v Kanadě. Anebo hokeje na nějakou dobu nechám být a na Floridě budu hrát s kamarády golf, holky budu vozit na plavání a budu v naprostým klidu...“
V o něco menším než Tomáš Vokoun, Radek Dvořák či Petr Sýkora, kteří na Floridě založili hokejovou akademii?
„Tak nějak. Nedávno jsem se tam za klukama stavil, viděl jsem se se všemi třemi. Mají to dobře vymyšlený, jsou z toho nadšení, jejich projekt má hlavu a patu. Je to pro ně super zaměstnání.“
