Zámořské Colorado, jemuž šéfuje jako generální manažer, dodalo nedávno skončenému hokejovému šampionátu pořádnou munici. Devět hráčů. Šest z nich bylo na soupiskách finálových rivalů Kanady a Švédů. Ale i tak Joe Sakic, legendární kanadský útočník a člen Triple Gold Clubu, upřímně říká: „Doufám, že to bylo naposledy!“ Věří, že Avalanche už neprožijí tak mizernou a ostudnou sezonu. Legendární útočník se také vyjádřil o české ikoně Jaromíru Jágrovi.
Byl jednou z hvězd posledního víkendu turnaje. Spolu s dalšími osobnostmi byl Joe Sakic uveden do Síně slávy Mezinárodní hokejové federace, rozdával úsměvy i autogramy.
Pro jeden si přišel i někdejší ukrajinský tyčkař a světový rekordman Sergej Bubka, ikonická postava světové atletiky, aktivní rovněž v olympijském hnutí. Proto ho hokejová federace pozvala do Německa. Podpis od vyhlášeného hokejového gentlemana a úspěšného triumfátora na oficiálním programu nemohl chybět. „Moc díky!“ poplácal ho Bubka po ramenou.
„Je to pro mě obrovská pocta být tady,“ použil Joe Sakic tradiční frázi. Někdejší hokejový elegán, devátý nejproduktivnější muž v historii NHL, mohl zároveň hrdě vykládat o tom, jak je rád, že jeho Colorado zásobilo mistrovství takovým kalibrem.
Jen si to vezměte: za stříbrnou Kanadu hráli Calvin Pickard, Tyson Barrie (ten ale po bizarní tahanici se spoluhráčem na pokoji kvůli zranění tým opustil), Matt Duchene a Nathan MacKinnon. Za zlaté Švédy Gabriel Landeskog a Carl Söderberg, za Finy Mikko Rantanen, za Rusy Andrej Mironov a na americké soupisce byl J. T. Compher.
Ovšem Sakic až tak vzletná slova nevolil. Na rovinu prohlásil: „Doufám, že tenhle rok je poslední, kdy jsme dodali tolik hráčů! Potřebujeme, abychom měli sezonu v zámoří delší.“
Colorado totiž prožilo strašidelný ročník. Bylo jasně nejhorším týmem celé NHL, z 82 utkání vyhrálo jen čtrnáct zápasů. Bída a děs. Po sociálních sítích se objevovaly fotky fanoušků Avalanche s papírovými pytlíky na hlavě, aby se na tu hrůzu nemuseli koukat…
A když se během šampionátu objevila zpráva, že bek Barrie po šťouchanici se spoluhráčem opouští kvůli zranění nohy mužstvo, komentáře se nesly v podobném duchu: nic překvapivého, tohle jenom krásně dokresluje celou sezonu Avalanche.
„Čeká nás hodně práce. Potřebujeme větší kvalitu. Celkově musíme být rychlejší, protože tohle moderní hokej vyžaduje. Také nám nepomohlo, že se nám zranil brankář. Pokud nemáte takovou dobu prvního gólmana, je to špatné,“ připomněl Sakic ruskou oporu Sergeje Varlamova, který odchytal jenom 24 zápasů, a pak ho vyřadila zraněná kyčel.
Ikona Colorada
Přesto odmítl, že by se klub poohlížel po někom jiném. „Ne, ne. Už je v pořádku, takže nikoho nepotřebujeme,“ vykládal Sakic, vzápětí připustil, že ho čeká perné léto.
„Bude hodně změn, musíme být lepší. To je jasné,“ prohlásil Sakic, jenž s Coloradem (a dříve Quebekem) spojil celou kariéru. Od roku 2014 ho vede jako generální manažer, předtím na ledě jako uctívaný kapitán. Kariéru ukončil v roce 2009 ve čtyřiceti letech, po dvaceti sezonách v NHL.
Přišel tak o olympiádu ve Vancouveru v roce 2010. Když o tom teď s odstupem vyprávěl, přiznal, že v tu dobu měl poprvé a naposledy v hlavě myšlenku, jestli udělal dobře.
„Když jsem viděl, jak se kluci v domácím prostředí připravují na zápasy, napadlo mě: Neměl jsem ještě hrát?“ pousmál se. „Ale potom mi došlo, že ne. Že opravdu bylo načase, že jsem skončil, problémy se zády mě limitovaly. Už jsem nemohl hrát na sto procent. Každopádně bylo nádherné se dívat na olympijský hokej ve městě, v němž člověk dlouho bydlel,“ připomněl rok 2010.
Tehdy si Kanada, pyšná hokejová země, vzala triumf zpět, v roce 2006 zářili Švédové. V Turíně Kanaďané neuspěli, s kapitánským céčkem to těžce vstřebával i Sakic. Pro něj, rozeného vítěze, to byly mučivé okamžiky.
Má všechny tituly
V tu dobu ale už olympijským šampionem byl, v roce 2002 s legendární partou kolem Maria Lemieuxe uspěli v St. Lake City. Díky tomu se stal členem prestižního Triple Gold Clubu za vítězství ve Stanley Cupu (1996 a 2001), mistrovství světa (1994) a olympiádě (2002). V St. Lake City prožil báječný turnaj, byl vyhlášen nejlepším útočníkem i nejužitečnějším hráčem.
„Vždycky pro mě bylo něco úžasného, že jsem si mohl obléknout národní dres. Člověk cítí pýchu a národní hrdost. Přitom odmala jsem o tom nesnil. Až postupně, když jsem viděl památné bitvy mezi Kanadou a Sověty, jsem si říkal, že by také bylo krásné si zahrát za reprezentaci,“ vyprávěl Sakic, jenž byl prototypem skvělého lídra a kapitána.
I teď, ve svých 47 letech, se jeho výraz nemění. S novináři v Kolíně nad Rýnem dlouho rozmlouval, usmíval se, nebral to jenom z povinnosti. Zmínil i to, jak se mu změnil život oproti tomu, když býval hráč.
„Nic nenahradí ten čas, kdy člověk může hrát. Ale jsem rád, že pořád můžu být kolem hokeje. Snažím se pomáhat Avalanche, i když to není jednoduché, ale pořád je to zábava. Jsem rád, že můžu být součástí hokeje,“ říká Sakic.
Krátce se vyjádřil i o Jaromíru Jágrovi. Na dotaz Sportu, jestli si myslí, že opravdu může hrát do padesáti, kývnul hlavou. „Když o tom mluví, tak nevtipkuje, ne? Řeknu vám, že opravdu hodně dře. Takže bych nevylučoval, že bude hrát do těch padesáti. Je to obrovský příklad pro ostatní,“ uvedl Sakic.
Také Jágr si jistě jednou převezme od IIHF stejnou cenu. I on je členem Triple Gold Clubu.
