Drsná zpověď z NHL: Jedna rána a konec. Spadlé oko, trápení i deprese
Když před pár měsíci dávali hokejové kariéře sbohem bratři Sedinové ve Vancouveru, užívali si chvály a ovací publika i uznání soupeře. Ne každý konec ale je takhle idylický. Bohužel. Naposledy se o svém nuceném loučení s aktivní hokejovou kariérou rozpovídal dvaatřicetiletý útočník Joe Vitale, jehož herní dny utnula v říjnu 2015 pěst obránce Kevana Millera z Bostonu.
Když přijde řeč na otřesy mozku, neustále se dokola ozývají termíny jako temná místnost, nespavost, potíže se světlem, neschopnost pořádné komunikace s okolím... A nejsou to jen slova. „Všechno tohle je naprosto opravdové," řekl nyní dvaatřicetiletý Vitale, který si zažil roky jako z hororu.
Když 17. října jeho Arizona přivítala Boston, hrál americký útočník pořádně ostrý zápas. Vitale nikdy nebyl rváč, ale rád hrál aktivně a energicky, a když bylo třeba, neměl strach shodit rukavice. Bruins se tehdy v utkání naváželi do největší domácí hvězdy Olivera Ekmana-Larssona a Vitale byl u toho. K vyřešení celé situace si ho vytáhl z chumlu ostrý hoch hostí Kevan Miller a rukavice šly na led.
„Byla to dobrá rvačka, ale poslední ranou už mě zasáhl tak tvrdě a přesně, že došlo k několika zlomeninám a celé mé levé oko se propadlo dolů. Nic jsem z něj neviděl. Myslel jsem si nejdřív, že jsem přišel o kontaktní čočku, tak jsem si sahl na tvář a najednou jsem zjistil, že je posunuté dolů," vzpomínal bývalý útočník v otevřeném rozhovoru pro pittsburghhockeynow.com.
VIDEO: Takhle vypadala rvačka Vitaleho s Millerem
Obratem zamířil na trestnou lavici a tam se okamžitě projevily následky soupeřova úderu. Vitalemu začalo být nevolno a když ho vedle sedící Ekman-Larsson viděl, bleskově zavolal sudí a hra byla přerušena. Proč si Vitale neřekl sám? Neměl dostatek energie.
„Kdyby tam nebyl Oliver, asi bych tam seděl, dokud by mi nevypršel trest. Pak by pro mě někdo přišel a já bych tam pořád seděl. Takhle zle mi bylo. Od začátku jsem věděl, že tohle bude velký problém," pokračoval Vitale.
A měl pravdu, velký problém to skutečně byl. Ani on sám ale asi netušil, že bude až takhle výrazný. Rodák ze St.Louis skutečně nebyl žádným klasickým rváčem, bitka s Millerem byla jeho desátou v NHL, ale nějaké rány jako každý hokejista v kariéře utržil. Takové se ale zametou pod koberec a hraje se dál. Tady už to nešlo.
„Okamžitě jsem začal trpět nespavostí, můj den začínal mezi první a druhou hodinou ranní. Už jsem nedokázal usnout. Ráno jsem pak chtěl trávit s rodinou a dětmi, ale všechny zvuky a světlo mě úplně ničily. Začal jsem být netrpělivý a snažil se najít klidné a tiché místo, protože jsem měl pocit, že jinak mi asi exploduje hlava," řekl Vitale.
Pomoci nedokázali ani lékaři, kteří by rádi poskytli trpícímu Vitalemu odbornou pomoc, ale mozek je tak komplikovaný orgán, že nebyli schopni nabídnout přesné odpovědi. A to samozřejmě nepomáhá a velmi rychle se pak člověku vkrade do hlavy myšlenka, že už mu třeba nemusí nikdy být lépe.
„Deprese jsou pak velkým faktorem. Když jsem si nepamatoval třeba to, o čem jsem se bavil se svou ženou předchozí den a viděl utrápený výraz v její tváři, honilo se mi hlavou leccos. Byl jsem hodně v depresi, cítil jsem se sám a izolovaný," vybavuje si temné časy svého života.
Pomoc přinesl Crosby a Arizona
Naděje konečně svitla když se Vitale spojil s několika lidmi, kteří v minulosti také trpěli kvůli otřesům mozku. Jedním z nich byl jeho bývalý spoluhráč Sidney Crosby, který kamaráda propojil se specialisty v Carrick Institue. Ti kdysi pomohli jemu a velký pokrok zaznamenali se svými metodami také u Vitaleho.
Psychickou pomocí byl i přístup týmu Coyotes. Vitale se totiž dál zdržoval v okolí Phoenixu a sem tam přišel na návštěvu do kabiny. „Každého hned zajímalo, jak mi je, kluci se mě pořád ptali," vykládal.
Pak následovalo setkání s tehdejším generálním manažerem Donem Maloneym, jenž byl také hodně nápomocen. Vitale se mu svěřil, jak bídně na tom je a jak složité je v jeho zdravotním stavu pečovat o rodinu se třemi dětmi. Maloney neváhal a štědře pomohl a se vším mu vyšel vstříc. Hlavně s cestováním za rodinou do St. Louis.
Tam se brzy dostal ke speciálně upraveným brýlím, jenž mu zlepšily funkci levého oka a díky tomu následně odezněla část bolestí hlavy i následky otřesu mozku. „Tohle mi hodně pomohlo, dva a půl roku to bylo vážně těžké, ale najednou jsem viděl, že mi přece jen může být lépe," vybavuje si a dodává, že s brýlemi na očích se brzy mohl vrátit na led, kde začal trénovat třináctileté chlapce.
Vitale je navíc tím typem člověka, který negativní zkušenost dokázal pro sebe přeměnit v tu pozitivní. Ví, čím si prošel a váží si teď života jako nikdy předtím. „Nejsem 100% zdravý, ale když se ohlédnu za tím, čím vším jsem si prošel, jsem strašně vděčný za život, který teď mám," připomíná.
Je jasné, že už nikdy nebude všechno jako před Millerovou ránou. Například když se mění počasí, Vitale často cítí nepříjemný tlak v hlavě, ale vždycky myslí na svou rodinu. Ženu a tři děti, které všechny byly mladší než tři roky když se jejich táta zranil.
Na dny své aktivní kariéry v NHL, kde mimo jiné v barvách Pittsburghu a Arizony odehrál 234 zápasů a posbíral 44 bodů (11+33), vzpomíná s úsměvem. Svůj styl hry a poslední rvačku si rozhodně nevyčítá. „Tohle ke hře patří. Nikdo mě nesejmul ani nevyřídil nějakým nečistým hitem. Šel jsem dobrovolně do rvačky a tam se prostě občas někdo zraní. To je hokej. S tímhle do hry všichni vstupujeme," říká rozumně.
Kromě hokeje se teď Vitale angažuje ještě jinak, jako pekař. Řemeslo se kdysi naučil od svého otce. Jedno je ale jisté, kdo ho potká, většinou uvidí úsměv na jeho tváři. „Snažím se být stále pozitivní a každý den jsem vděčný za to, co mám."
