Detroit Red Wings před týdnem vyřadili z výbavy dres s číslem 4. Konečně. Nosil ho Red Kelly, člen Síně slávy a vítěz osmi Stanley Cupů, výtečný obránce a půlku kariéry stejně tak skvělý centr. Získal Norris Trophy pro nejlepšího beka NHL a čtyřikrát Lady Byng Trophy pro nejslušnějšího hráče. Nikdo nepopíral, že jeho uvedení mezi nesmrtelné velikány detroitského klubu bylo zcela zasloužené. Jen si mnozí často kladli otázku: Proč musel „Zrzek“ čekat tak dlouho?
Až do příchodu generace kolem Stevea Yzermana a Nicklase Lidströma byl tým z přelomu 40. a 50. let minulého století nejlepší, jaký v Detroitu měli. S oporami jako Gordie Howe, Ted Lindsay, Alex Delvecchio, brankář Terry Sawchuk a v obraně rusovlasý Patrick Kelly, jemuž kvůli zrzavým vlasům nikdo neřekl jinak než Red.
Za dvanáct sezon byl osmkrát mezi čtyřmi nejlepšími beky NHL v prvním nebo druhém all-star týmu ligy. Stal se prvním hráčem, který v roce 1954 získal Norris Trophy pro nejlepšího obránce ligy. S Detroitem získal čtyřikrát Stanley Cup a další čtyři triumfy slavil s Toronto Maple Leafs v 60. letech, už jako střední útočník. V počtu vítězství se mu nevyrovná žádný jiný hráč, který nehrál za Montreal Canadiens.
Kellyho dvojí identita – hlavně ta klubová – mohla být důvodem, proč v Detroitu s jeho oceněním tolik otáleli a jednoho z nejlepších hráčů historie Red Wings poctili po téměř 60 letech od časů, kdy zářil v tamní organizaci.
Na tuhle chvíli čekal Kelly do svých 91 let. A když mu majitel klubu Christopher Illitch se svojí matkou Marian jednoho dne zavolali, nechtěl tomu uvěřit.
Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium
Získejte neomezený přístup již od 1 Kč měsíčně
Chci předplatné Premium
Už mám předplatné - přihlásit se
