Tenhle příběh mohl být úplně jiný. Když byl nadhazovač Tom Glavine před šesti lety uveden do baseballové Síně slávy, přesně věděl, kde by byl, pokud by kdysi dal přednost hokeji. „Draftovali mě před Lucem Robitaillem a Brettem Hullem. Oba tihle kluci jsou v Hockey Hall of Fame. Takže tam,“ vtipkoval, než zvážněl. „Ba ne, berte to jako legraci. Ani nevím, jestli bych se dokázal prosadit tak jako v baseballu.“
Spojení hokeje a baseballu není v Severní Americe ničím neobvyklým. Jako v Evropě hokej a fotbal. Ještě než útočník Chris Drury získal Stanley Cup s Coloradem a dělal kapitána New York Rangers a Buffala, patřil k nadějným hráčům baseballu. Jiný obojživelník Jarome Iginla reprezentoval v juniorském věku Kanadu v hokeji i baseballu. Auston Matthews měl baseball v rodině, hrával ho jeho otec, on ho zvládal taky znamenitě. Jeho největší vášní však byl hokej.
Tom Glavine se napřed taky věnoval oběma sportům. S hokejem začínal dřív. Vyrůstal ve městě Billerica, půl hodiny severně od Bostonu. Odmalička fandil Bruins. Obdivoval Phila Esposita a Bobbyho Orra, jehož dres si oblékal, když s otcem sledovali doma z gauče televizní přenosy. Do první přestávky však prý stačil usnout.
Sám se snažil být komplexním hokejistou. „Bavilo mě střílet góly, ale zároveň jsem měl radost, když jsem dobře bránil. Taky jsem toužil hrát co nejvíc. A k tomu bylo potřeba, abych byl dobrý na obou koncích hřiště. Přál jsem si být ten, komu bude trenér důvěřovat a na koho se může spolehnout, protože dá důležitou branku nebo ubrání oslabení, koho v takových chvílích pošle na led,“ líčil Glavine.
Jakmile hokejová sezona skončila, rychle přepínal na baseballový mód. Vyrostl z něj skvělý nadhazovač, v té době si ale vedl líp mezi mantinely než na nadhazovacím pahorku. „Měl jsem dobrou ruku a talent, jenže jsem byl ještě velmi nezkušený a syrový. Jako hokejista jsem byl mnohem všestrannější a vybroušenější,“ vracel se.
Dilema musel začít řešit v době, kdy se chystal na vysokou. Chtěl jít někam, kde bude mít šanci věnovat se oběma sportům najednou. „Bylo to složité. Měl jsem na vybranou mezi velice dobrými hokejovými školami jako Boston College, Boston University, ale na nábor mě zvali taky na Oklahoma State nebo do Miami, kde měli dobrý baseballový program. Problém spočíval v tom, že nikde nedělali obojí,“ popisoval Glavine.
Před Hullem a Robitaillem
Po pečlivém zvážení zvolil Universitu Lowell v rodném Massachusetts, kam to měl z domova jen pár kilometrů a kde se na solidní úrovni věnovali hokeji i baseballu. Jenže necelý měsíc po Glavinově nástupu na Lowell se smyčka utáhla. Jedničkou draftu 1984 se stal Mario Lemieux . Následovali Kirk Muller, Ed Olczyk, Al Iafrate a Petr Svoboda, který v omsnácti letech emigroval přes Západní Německo do Kanady a stal se první volbou pořadatelů z Montrealu. Tři místa po něm si Canadiens vzali Shayne Corsona, ve druhém kole draftovali Stephana Richera, ve třetím Patricka Roye. Mezitím proběhla další jména jako Gary Roberts, Scott Mellanby, Kevin Hatcher, Michal Pivoňka. Ve čtvrtém kole, z celkově 69. pozice, si Los Angeles Kings vytáhli málo známého leváka z Massachusetts.
Až za Glavinem přišli na řadu Brett Hull, brankář Kirk McLean, obránce Gary Suter nebo Češi Petr Rosol, David Volek, Jiří Hrdina a další. Kings si ze 171. pozice zajistili Luca Robitailla. Tenhle tah bude jednou připomínán jako jeden z největších nálezů draftu. V juniorské QMJHL nasázel Robitaille přes třicet gólů, jenže skautům se nezdálo jeho bruslení. O něco větší potenciál viděli v Glavinovi, který ve středoškolské soutěži ve 23 utkáních své poslední sezony posbíral 94 bodů (47+47). Robitaille v NHL ze všech tehdy draftovaných hráčů sehrál vedle Mellanbyho nejvíc zápasů, stal se ikonou Kings.
Prošli draftem až po Glavinovi |
|
107. Kirk McLean (New Jersey) 612 (zápasů v NHL) |
Konec hokejového snu
Čtyři dny po draftu NHL si Glavina zajistili taky Atlanta Braves v MLB. Brali ho ve druhém kole jako číslo 47 v celkovém pořadí. „Věděl jsem, že mě budou draftovat i v baseballu. Jen jsem si nebyl jistý, jestli to bude výš než v hokeji,“ vyprávěl později.
Jakmile hektický týden pominul, Glavine se musel rozhodnout. Zatímco Kings chtěli počkat, jak se bude dál rozvíjet na vysoké škole, Braves si počínali mnohem rázněji. Přijeli za ním téměř hned, několik dní po rozpravě s ním a rodiči bylo rozhodnuto. Hokej šel stranou, s Atlantou podepsal smlouvu a stal se profesionálním hráčem baseballu.
Přestože Glavine hokej miloval, byl už tehdy přesvědčený, že zvolil správně. Možná byl jako hokejista všestrannější, v baseballu však měl lepší vyhlídky. „Měřil jsem šest stop (183 centimetrů), vážil 175 liber (79 kilogramů), tedy žádná rampa. V baseballu jsem měl jako nadhazovač výhodu, že jsem levák. To pořád je žádoucí komodita, chtěl jsem toho využít.“
Historie správnost jeho rozhodnutí potvrdila, jen během prvních let strávených na farmě občas pochyboval. Třeba když se vrátil domů a sledoval zápasy Bruins. „Uvědomoval jsem si, jak mi hokej chybí. Nějakou dobu trvalo, než jsem se toho oprostil,“ přiznával.
Ačkoli ho bolelo, že se musel vzdát hokejového snu, úspěch na nadhazovacím kopci vnitřní hlasy přehlušil. V MLB debutoval v srpnu 1987 a po čtyřech letech poprvé získal trofej Cy Younga pro nejlepšího nadhazovače. V roce 1995 s Atlantou vyhrál Světovou sérii a byl vyhlášen jejím nejužitečnějším hráčem. Má taky trofej Babeho Rutha pro nejlepšího hráče play off. Celkem desetkrát ho zvolili all-stars MLB, během kariéry mu napočítali 2607 strike-outů a 305 výher. Kromě Atlanty, kde strávil celkem šest sezon, působil čtyři roky v New York Mets.
Trénoval s Bruins
Ačkoli se Glavine etabloval jako jedno z největších baseballových es, hokej z jeho života nikdy neodešel. Parťáci z baseballových Braves ho dokonce ocejchovali přezdívkou Gretzky . Hokej zůstal jeho alternativním vesmírem. A kdyby u něj vydržel, s číslem 99 se mohli klidně potkávat v kabině Los Angeles jako spoluhráči. Když v Atlantě ještě působil tým Thrashers, chodil Glavine na zápasy NHL. A po skončení kariéry dva roky trénoval děti. Kromě jednoho ze svých synů měl v týmu taky syna útočníka Nika Antropova.
Přímo do mužstva NHL nahlédl Glavine nedlouho po zisku první Cy Young Award. V lednu 1992 ho pozvali na trénink jeho milovaní Bruins. Nabídku s radostí přijal, ale nebyl si jistý, jak se mu na ledě bude dařit. „Na bruslích jsem nestál od maturity, asi šest nebo sedm let. Byl jsem trošku nervózní, jak budu vedle těch kluků vypadat, ale je to jako s ježděním na kole. To člověk taky nezapomene,“ popisoval.
Brázdil led s hvězdami Rayem Bourquem a Camem Neelym, hráči Bruins se k němu chovali, jako by mezi ně patřil. Glavine dokonce vstřelil gól. I když tvrdil, že si brankář nedával pozor, bylo z toho haló. „Všichni jásali a pak mi darovali puk. Byl jsem nadšený, ale hlavně z toho, jak hezky se ke mně chovali.“
Nikdy se nedozví, jestli by stejně jako Hull a Robitaille vstoupil mezi hokejové božstvo. Nicméně v baseballu se členem Síně slávy stal. Uvedli ho tam při první možné příležitosti v roce 2014.
