Před měsícem se na něj snášel hněv fanoušků Rangers, z publika Madison Square Garden znělo hřmotné: Bůůůůůůůů!!! Možná ti samí příznivci v noci na včerejšek otočili a zvolali: Bravo!
Obránce Michal Rozsíval vyhrál týmu zápas v Los Angeles dvěma góly a zdokonalenou hrou tiší kritické tóny.
V létě podepsal pohádkový kontrakt na 15 milionů dolarů. Zároveň tím stvrdil jasnou dohodu s náročnými fanoušky Rangers.
Každičká chyba se bude těžko odpouštět. Rozsíval to docela brzy začal poznávat. „Ale nakonec mi to bučení pomohlo,“ vykládá 30letý zadák v rozhovoru pro Sport.
Povídejte, jak to zhruba před měsícem bylo s tím bučením?
„Lidi bučeli, to je fakt. V jednom zápase to bylo výrazný. Pak už jen lehce. Nemůžete uspokojit všech osmnáct tisíc diváků, to nejde. Prostě se pár zápasů nepovedlo, osobně jsem nehrál nejlíp a to bučení z toho vzešlo.“
Který moment odstartoval nespokojenost obecenstva?
„To bylo jednou v přesilovce. A kdo v Madison Square Garden byl, tak ví, jaký tam máme led. Není to hladký, kotouče přeskakují hokejky. Na mě šel jednou puk, byl jsem poslední a přeskočil mi hůl a byl z toho gól. Holt nejsem Superman, abych byl bezchybnej… Jsou chyby a chyby. Kolikrát s tím nemůžete nic dělat, i když se snažíte, co můžete. O to víc mě žralo, jak si to lidi vyložili. Dělal jsem všechno, abych zabránil gólu, přesto tisíce lidí bučely. Tak to ale chodí. S novou a lepší smlouvu jsem víc na očích.“
Přesně na to jsem se chtěl ptát. Brát 1,5 milionu dolarů ročně, nebo pět, je značný rozdíl…
„Před rokem by kvůli té samé chybě asi nebučeli. Ale chci říct, že mi tahle příhoda pomohla. Otevřela mi oči, svým způsobem mě povzbudila a postupně se moje hra zlepšila.“
Jste splachovací typ, nebo vás ta ozvěna nepříjemného bučení provázela i ve chvílích s rodinou?
„Protože se mi to předtím nikdy nestalo, pár dní jsem z toho byl přepadlej. Ale brzy jsem se srovnal. To musíte, jinak by to s vámi šlo ke dnu. Dá se říct, že pro příště už jsem obrněnej.“
Jaké to pak bylo přijít na další domácí zápas a hrát v tom kotli, čekajícím na vaši další minelu?
(rozesměje se a neodpoví)
Teď určitě litujete, že jste mi vzal telefon…
„To víte, že jsem se na ten příští zápas moc netěšil. Ale už jsem byl rád, že jsem na to zapomněl a vy mi to znovu připomínáte!“ (směje se)
Zajímá mě to.
„Já to beru. Do té haly chodím strašně rád, je to moje zaměstnání, které mám rád. A v poslední době jsem měl motivaci navíc. Nedat lidem šanci, aby mohli bučet. Musím podávat takové výkony, které by vedly k vítězstvím a lidi byli spokojení.“
Aby se cpali hranolkama, hamburgery a neměli čas sledovat Michala Rozsívala…
(usmívá se) „Tak, tak. K tomu pivko a byli v pohodě.“
Aspoň poznáte, jak to mají štědře placení hráči občas složité, co říkáte?
„Samozřejmě cítím, že je na mě vyvíjen o trochu větší tlak než dřív. To pak je každá chyba víc vidět. S větším platem taková očekávání přicházejí, nezbývá, než se s tím vyrovnat. Zatím jsem sám se sebou docela spokojenej. Na druhou stranu by to z mé strany mohlo být daleko lepší.“
Zámořská média spekulují o vaší výměně za rebela Averyho do Dallasu. Je pro vás náročné nepodléhat dalším atakům na psychiku?
„Samozřejmě jsem to zaznamenal. A co na to říkám? Že mě odehrané roky v NHL naučily neřešit to a jít dál. Stejně to nemáte pod kontrolou. Takže reagovat budu až ve chvíli, kdy se to stane. Nebo v momentu, kdy za mnou přijde manažer a řekne: „Hele, je tady tahle a tahle možnost. Co ty na to?“
Zatím to jsou pro mě spekulace, možná kachny, které okolo mě lítají.“
Možná ano. Ale neříkejte, že se to vašich myšlenek nedotýká? Co by bylo, kdyby…
„Jasně, že o tom přemýšlíte. Ale pak si řeknete no a co. Hokej jde dál a v NHL to takhle chodí. Děje se to tady každej druhej den. A pokud k něčemu dojde, nebudu prvním a posledním, koho výměna potkala. Šťastnej bych nebyl, ale stejně s tím nic nenadělám. Pokud se vedení rozhodne, tak mě vymění. Brečet kvůli tomu nebudu. Mám před sebou posledních pár let hokejového života, které si chci užít a ne se někde trápit.“
Bavíte se v kabině Rangers o možných změnách v týmu?
„S klukama si to probereme a to je všechno. Aby někdo z vedení přišel a řekl, jak se situace má, to nehrozí. Takhle to tady nefunguje.“
Vás by trejd potkal prvně v kariéře, že?
„Je to tak. Ale říkám si, jestli by Rangers chtěli zrovna Seana Averyho… Když vidíte trochu do zákulisí, přijde vám zvláštní, že by se tahle výměna měla uskutečnit.“
A co Sundin na Manhattanu?
„Povídá se, povídá. Vypadá to, že novináři toho vždycky vědí víc než my (usmívá se). Nevím, jak to s Matsem ve skutečnosti je. Ten jeho postoj mi přijde poměrně nečitelnej. Těžko říct, jestli u něj převažuje zájem hrát v příjemným městě, nebo by spíš vyhrál Stanley Cup. Kdyby chtěl plat 10 milionů, může jít do Vancouveru, což zřejmě nevypadá. To už by tam byl. Podle mě půjde po Stanley Cupu. Takže k nám.“ (směje se)
Proč ne? Rangers pravidelně vyhrávají, zatím nestačíte jen na Boston. Máte skutečně takovou sílu, nebo vám pomáhá štěstí?
„Vyhráváme, což je zásadní. Jakým způsobem, to už je věc jiná. Kolikrát nejsme spokojeni s vlastním výkonem a projevem, přesto to na body stačí. Děláme je dá se říct pořád. Zatím se držíme nahoře a to je fajn.“
Schopnost umlátit zápas za každou cenu, ta vám před rokem chybělo, ne?
„Je to tak. Prodloužení nebo nájezdy jsou teď naším hlavním zdrojem bodů (směje se). Henkymu (Lundqvistovi) se daří, chytá skvěle. Na penalty je vynikající, podrží nás a my dáváme góly na druhé straně. Kolikrát nám stačí proměnit jeden nájezd, protože Hank je z devadesáti procent pochytá.“
Což je jistě fajn. Takhle to může trvat dlouho, ne však donekonečna…
„Přesně tak. O tomhle se pořád bavíme. Že se nemůžeme věčně spoléhat, že to nějak doklepeme do nájezdů a tam nám to vyhraje gólman. Takhle nám to nebude vycházet věčně.“
Čili co se týká spokojenosti v klubu, jste tak trochu rozpolcení?
„Může se to tak říct. Víme všichni, že se musíme zlepšit. Jestliže chceme na konci sezony slavit úspěch v play off, naše hra musí jít nahoru. To bezpochyby.“
Co tedy Rangers nejvíc schází – zatím mizerně zvládané přesilovky?
„Souhlas, to je náš akutní problém. V přesilovkách hodně kulháme, v lize jsme snad předposlední. A to je hodně špatný.“
Předpokládám, že je na tréninku pilujete do úmoru. Ale tlak zápasu je o něčem jiném, nebo ne?
„Samozřejmě. Dřeme je každý trénink, jenže pořád nám to tam nepadá. I když aspoň na tréninku se zlepšujeme. Jen to přenést do zápasů. Pak by se nám všem zvedlo sebevědomí a ten herní projev by byl hned výraznější a atraktivnější. Až půjde na jaře do tuhýho, přesilovka bude rozhodovat.“
Abyste z usilovných tréninků přesilovek nepadli do ještě větší křeče. Často se potvrzuje, že více úsilí přináší ještě horší souhru…
„To je pravda. Tak trochu spoléháme i na to, že se to časem samo vystříbří a začne to tam padat samo od sebe. Ale co, hlavní je, že bereme body a zůstáváme na špici. To je pořád nejdůležitější.“
Chybí vám do přesilovek Jágrova hlava a jeho ruce?
„Jéžiši, co na to říct? (přemýšlí) Já myslím, že na přesilovky tu máme dobré hráče. Šance si i vytvoříme, ale je to bez ovoce. I když všichni strašně chceme.“
Dáváte si i díl viny sám sobě, coby přesilovkovému hráči?
„Je nás tam pět na tom ledě, ne? (usmívá se) Ale vážně. Podíl na tom určitě mám, stejně jako ostatní kluci. Věřím tomu, že ta snaha se dřív či později ukáže.“
Kouč Renney zůstává v klidu, nebo je z těch vašich přesilovek čím dál víc nervóznější?
„Spokojenej určitě není. Ví, že je to naše největší slabina. Právě Tom ze všech nejvíc inicioval, abychom to okamžitě napravili.“
