Frolík: S každým zápasem jsem lepší

Navíc o víkendu si ve výběru nejlepších mladíků zkusil All Star Game NHL.

V Montrealu, kde se tradiční podnik letos konal, Frolíka uchvátila atmosféra. Nevěřil, když místní fanoušci zaplnili arénu už při ranním rozbruslení. A co teprve večer…

Před autobusem roztažený červený koberec, kolem zástupy lidí. „Rozdávali jsme autogramy, podávali jsme jim ruce. Tohle jsem dřív znal jenom z televize,“ rozplýval se floridský talent, kvůli němuž už se i jeden spoluhráč nechal zbít.

Poznal jste, jak se cítí hollywoodské hvězdy?
„Jo, přesně (nadšeně). Jsem strašně rád, že jsem tam mohl být. Byl to super zážitek! Samotný zápas potom už byl jen taková rychlovka. Hraje se to třikrát šest minut bez přerušení, jen jsme párkrát skočili na led. Ale ti lidi jsou v Montrealu nejlepší v celé lize, byla to pro mě fakt parádní událost.“

Není špatné si hned v první sezoně tohle zažít, co říkáte?
„Zatím si to ani všechno pořádně neuvědomuju… Měli jsme šatnu s hlavníma hvězdama, to bylo taky něco úžasného sedět vedle těch kluků. Vidět, jak se oblíkají, jak se připravují. Vždycky jsem je jen sledoval v televizi a teď jsem vedle nich mohl být v kabině.“

Poklábosil jste s Ovečkinem?
„S ním ne. Byli jsme rozdělení na dvě skupiny a já byl v té západní. Takže jeho nebo Malkina jsem nepotkal. Ale byl jsem tam s Modanem nebo Niedermayerem. Se všema jsme se pozdravili. Jsou to opravdu normální lidi. Byl jsem z toho i trochu překvapený. Třeba Mike Modano nebo Rick Nash mi sami podali ruku.“

Věděli, kdo jste?
„Někteří kluci už mě asi zaregistrovali. Ale jsou to určitě spíš ti mladší. Třeba jako Toews nebo Kane. Ti, proti kterým jsem hrál za nároďák. Je hezké, když za vámi přijde třeba právě takový Toews a pochválí vás, že se vám daří. Když o vás ví. To mě hodně potěšilo. Potkali jsme se hned první den, prohodili jsme pár slov. U těch starších nevím, jestli mě znají. Ale stejně bylo fajn podat jim ruku.“

Až budete hrát s Dallasem, při rozbruslení už s Mikem Modanem pokecáte, jak jde život, ne?
(usměje se) „To asi ne. Můžu mu říct ahoj a optat se, jak se má. Ale žádná velká konverzace to asi nebude.“

Stejně, ve dvaceti se z vás stal plnohodnotný hráč NHL. Už vám to dochází?
„Určitě. Když třeba jedu sám v autě ze zápasu, někdy myslím na to, že se mi splnil sen. Hraju NHL, o čemž jsem snil celý dětství. Občas si tohle uvědomím. Ale zase víte, jak to v hokeji chodí. Teď se třeba daří, ale za chvíli už nemusí. Proto se snažím na sobě pořád makat a pracovat, aby to bylo dál minimálně stejný. A spíš čím dál lepší. Každý zápas mi dává ohromné zkušenosti. Myslím, že s každým dalším se zlepšuju.“

Vyrůstal jste s pověstí zázračného talentu, dalšího Jágra. V poslední době jako by na vás ale lidé zapomněli. Cítíte teď zadostiučinění?
„Přiznám se, že to tak je. Měl jsem výkyvy a je pravda, že už mi věřilo jen málo lidí. To jsem pociťoval… Nevím, co víc k tomu říct. Asi že jsem měl dobré léto, makal jsem měsíc v kuse na kempu v Montrealu. To mi hodně pomohlo, vyplatilo se to. Na ledě se teď cítím dobře. A jsem rád, že se všechno takhle povedlo. Těší mě, když mi teď naši třeba píšou, že jsou na mě pyšní. Snažím se, aby to vydrželo co nejdýl.“

Florida vám loni v červnu nabídla smlouvu až na poslední chvíli, dva roky po draftu. Zato na první start jste potom nečekal dlouho, jen do třetího zápasu sezony. Pěkně se to otočilo, že?
„Jo, to je pravda. Vždyť já vůbec nepředpokládal, že se v prvním týmu udržím. Povedl se mi ale kemp a navíc mě má asi docela rád trenér. Stejně jsem byl hodně překvapený, když jsem se pak poprvé uviděl napsaný na soupisce k zápasu. Byl jsem z toho nervózní, to je jasné.“

Rozklepaly se vám nohy?
„A jak… Když jsem tehdy ráno po mítinku uviděl svoje jméno v sestavě, pořádně ve mně hrklo. Pak jsem asi dvacet minut chodil po kabině a nevěděl jsem, co mám dělat (rozesměje se). Kluci se mi smáli, ať už si sednu. Hrál jsem potom asi jen pět minut, ale já byl rád za každou vteřinu. Pak už jsem toho času pomalu dostával víc a nervozita opadala. “

Pomalu? V prosinci už jste hrál dvacet minut za utkání. To neodehrají někteří mazáci…
„V životě jsem si nepředstavoval, že bych mohl hrát tolik. Vypadá to, že jsme si s trenérem padli do oka. Ale nemá cenu zastírat, že mi pomohlo, že jsme měli hodně zraněných. Asi pět nebo šest útočníků ze základní sestavy. I proto jsem se najednou dostal do první lajny a začal jsem hrát první přesilovku. Díky tomu jsem měl puk víc na hokejce, začal jsem se do stávat do šancí a hned jsem se cítil líp. Sebevědomí šlo nahoru. O tom hokej je. Nejdřív jsem se snažil jen lítat a nevymýšlet nic složitého. Nahodit puk, napadat a hrát do těla. Teď už se ale třeba nebojím zkusit přejít jeden na jednoho. Trenér mi dal šanci hrát a já jsem za to vděčný.“

Po premiéře jste dlouho nemohl dát gól. Čekal jste na něj patnáct utkání, víc než měsíc. Trápilo vás to?
„Už mi to vrtalo hlavou. Vždyť já měl třeba před sebou prázdnou bránu a gólman tam najednou dal hokejku…“

Tak brankáři v NHL jsou asi docela dobří, ne?
„No, to jo… (usměje se) Ale trenéři mě podporovali. Říkali, ať na to nemyslím, že to přijde. A bylo to tak. V Jersey jsem to tam pak nějak plesknul.“ (další úsměv)

Stále bydlíte u spoluhráče Rostislava Olesze?
„Jo, jo. První měsíce jsme totiž nevěděl, jestli tady vydržím. Proto mi Rosťa nabídl, že můžu zůstat u něj. Pak mi říkal, že během sezony je těžký něco shánět. Člověk s tím má hromadu starostí. Do toho zápasy… A Rosťovi prý nevadí, že jsem u něj. Nedávno mi ještě přiletěla přítelkyně, takže jsme tam čtyři hezky pohromadě a je sranda.“

Vejdete se?
„Jo, v pohodě. On má velký barák… (usměje se) S Rosťou se známe už z Česka, z juniorského nároďáku. Má největší zásluhu na tom, jak jsem si tady zvyknul.“

Na Floridě se zvyká hezky tak jako tak, ne?
„To je fakt. Počasí je tady nádherný.“

Kolik teď máte stupňů?
„Průměrně pořád okolo pětadvaceti.“

Vidíte, to my jsme v Česku nedávno pěkně mrzli.
„Ani mi neříkejte. V Montrealu byla pořádná kosa. Minus dvacet! Už jsem se těšil zpátky.“ (usměje se)

Po sezoně už začnete shánět vlastní bydlení?
„Právě jsme o tom mluvili s agentem. Lepší to prý asi bude až v létě. Počkáme nejdřív, co mi řeknou na Floridě. Jak to se mnou bude.“

Sníte o domečku na pláži?
„To ani ne. Pláž je tady docela daleko. Chtěl bych něco v té lokalitě, kde bydlí Rosťa. Do zápasové haly to je dvacet minut a pět do tréninkové. To je úplně ideální.“

Pomáhá vám parťák Olesz i na ledě? Radami, na co si dávat pozor…
„Ukazoval mi třeba, jak se obtočit kolem hráče v rozích. Tady je hřiště menší, je tam míň prostoru. Ale jinak se člověk učí v zápasech sám. Když dostane nějakou ránu. Jako nedávno. Šili mi to nad okem. To pak hned víte, na co si dávat víc bacha (usměje se). Musíte pořád koukat.“

Od koho jste schytal ránu?
„Od Hartnella z Philadelphie.“

To je docela drsňák, ne?
„No, trošku se na mě rozjel… Roztrhl mi o plexisklo obočí. Ale v pohodě, jen čtyři stehy.“

Umravnil někdo Hartnella? Že tohle si na vás nesmí dovolit?
„V tomhle případě ne. Ale když jsme hráli s Bostonem, vystartoval na mě Lucic a náš obránce Nick Boynton se mě zastal. Akorát ho Lucic trošku zbil, teda… (usměje se) Bylo mi ho pak líto, chudáka.“