Ve Švýcarsku je pět let. V Česku nechtěl zůstat proto, že se mu nelíbilo ve zdejším hokejovém prostředí, tak se chopil šance odejít. Nyní už je útočník Lukáš Lhoták stálicí v sestavě týmu Ambri-Piotta. „Vůbec nelituju toho, že jsem odešel. Byl to správný krok,“ říká jediný český hráč v poli v nejvyšší švýcarské lize.
Útočník Lukáš Lhoták měl v Česku největší problém s přístupem trenérů. Setkal se s protekcí a podobnými nešvary. Nevyhovoval mu ani jejich odměřený přístup. „Zato tady ve Švýcarsku si s námi budují až kamarádský vztah,“ popisuje.
Jak se zrodil váš přestup do švýcarského Ambri-Piotta?
„Začínal jsem na Spartě, kde jsem mě problémy s trenéry, a tak jsem odešel do Benátek, tam jsem poznal kouče Martina Nováka, který mě do Švýcarska dostal. Ještě jsem byl v Boleslavi, ale v českém hokeji jsem celkově nebyl spokojený.“
Přibližte s čím?
„Nejvíc s chováním trenérů vůči hráčům, někteří třeba trénovali své syny a protežovali je. Navíc jsem chtěl zkusit i něco jiného a podívat se do světa.“
Jaké byly vaše začátky ve Švýcarsku?
„Nejprve jsem sem přišel na tři měsíce, protože jsem dodělával školu a bydlel u jedné rodiny. Další dvě sezony jsem hrál juniorskou soutěž a byl jsem hodně spokojený. Dostal jsem na ledě velký prostor, tým vedl skvělý trenér, který mi důvěřoval. Od začátku mi přesun svědčil, začal jsem bodovat. Přístup koučů je tu úplně jiný, s hráči komunikují, dělají s nimi teambuildingové aktivity a budují až kamarádský vztah. To jsem v Česku nezažil.“
Jaká byla úroveň švýcarské juniorské soutěže v porovnání s tou českou?
„Těžko se to srovnává, protože tady hrály mladší ročníky, takže úroveň byla trochu horší. Jinak mi to ale opravdu sedlo. V minulé sezoně jsem si výkony v juniorce vybojoval místo v áčku, kam se z týmu se mnou dostal jediný spoluhráč.“
Vaší výhodou ovšem je, že se nepočítáte mezi cizince, na které mají týmy omezené licence.
„Ano, po čtyřech letech jsem dostal švýcarskou licenci. Bez toho bych to měl mnohem těžší.“
Jak těžký byl přechod z juniorky do nejvyšší soutěže? Měl jste od začátku velký prostor na ledě?
„To ne. Byl jsem nejmladší a hrál jsem ve čtvrté lajně, nebo byl třináctým útočníkem. Ovšem nyní je to velký rozdíl, hraju přesilovky i oslabení a strávím na ledě mnohem víc času. Navíc mi hodně sedí spoluhráči z útoku Emmerton a Monnet, a hlavně mi věří trenér.“
Českou extraligu jste si nezahrál, přesto ji zkuste porovnat s nejvyšší švýcarskou soutěží.
„V televizi sleduji zápasy z Česka, ale takhle toho moc nejde vypozorovat. Úroveň ve Švýcarsku však hodně zvedají cizinci, přináší velkou kvalitu. O srovnání jsem se bavil s Martinem Réwayem, a ten říkal, že je výraznější rozdíl ve středním pásmu, kde se v extralize mnohem víc brání, a pak s rozehrávkou, obránci v Česku často přidržují puky a zastavují třeba za bránou, to se tady neděje, je tu vše o rychlosti.“
V Česku je velkým tématem nasazování mladých hráčů, kteří nedostávají takový prostor a upravují se kvůli tomu pravidla o soupisce. Je to téma i ve Švýcarsku?
„Ano, řeší se to, ale ještě tady nic takového není. Ale myslím, že za rok až dva k podobnému řešení dojde i tady.“
Jak se vám vůbec líbí v Ambri, malém městečku poblíž Itálie?
„Je to obrovský rozdíl v porovnání s Prahou. Je to malá vesnice v horách a žije tu asi 700 obyvatel. Lidé jsou velmi příjemní, úplně jiná mentalita než to, co jsem zažil doma. Na zápasy chodí pravidelně až šest tisíc fanoušků, což je ohromující. Dojíždí sem i z Itálie a řekl bych, že máme nejlepší atmosféru v celé lize. Neustále zpívají, mají své chorály a podobně. Obdivuju je a pěkně se před nimi hraje. Kulisa jako na fotbale. A je skvělé, že i když prohráváme, pořád povzbuzují. Hodně nám pomáhají.“
Loni v lednu jste podepsal další dvouletou smlouvu. Chcete ve Švýcarsku zůstat déle?
„Od narození je mým snem NHL, ale je těžké se tam dostat, takže bych byl spokojený i s tím, kdybych pokračoval tady. I KHL je lákadlo, ale uvidíme, jak to všechno vyplyne.“
Nad nabídkou z Česka byste neuvažoval?
„Řekl bych, že teď bych se nevrátil zpátky. Strašně se mi tu líbí a byl by to krok zpátky, do budoucna to ale nevylučuji.“
Ve Švýcarsku jste jediným českým hráčem, pokud nepočítáme čerstvě příchozího brankáře Jakuba Štěpánka. Jak tam nahlíží na český hokej?
„Před pěti až šesti lety tu bylo hodně hráčů, zvlášť v Davosu, Čechy tu mají rádi, ale změnilo se to tím, že sem přišlo hodně kanadských trenérů, kteří upřednostňují zámořské hráče. A když Evropana, tak chtějí spíš Švédy nebo Finy.“
Podepisuje se přísun kanadských trenérů i na stylu hry? Hraje se podobně jako v NHL?
„Ano, je to tím. Hraje se jednoduše a přímočaře.“
Ambri, hokejové peklo pod Alpami |
|
PŘÍMO Z AMBRI-PIOTTA | Tady že se hraje nejvyšší švýcarská hokejová liga? Vesnice Ambri a Piotta projedete autem za pár minut, stadionu si možná ani nevšimnete. Ale to by byla škoda. Stará plechová aréna je totiž v téhle části Švýcarska posvátným místem. „Takovou atmosféru na hokeji jen tak nenajdete. Každý by to měl aspoň jednou v životě zažít,“ stojí na oficiálních stránkách klubu HC Ambri-Piotta. A není to pouhé vychloubání. Hokejový klub byl založen v roce 1937 a leží v italské části Švýcarska, obklopený krásnými Alpami. Právě na italskou vášeň tady narazíte na každém rohu. Nejvíc, jak jinak, při hokejových zápasech. Přestože obě vesnice mají dohromady jen několik stovek obyvatel, na utkání chodí přes pět tisíc fanoušků, při velkých zápasech se do haly díky místům na stání nasouká až 7000 diváků. Hokejem totiž žije celý kanton. Není divu, že atmosféra je nezapomenutelná. Více než hodinu před zápasem je před stadionem Valascia plno. Fanoušci „modrobílých“, jak se klubu přezdívá, už nadšeně debatují o dalším zápase. Mnoho z nich pak doplňuje již tak velmi slušnou výbavu v klubovém fanshopu. To přitom není levná záležitost, šála stojí skoro tisícovku, za dres necháte více než 6 tisíc korun! Ostatně, nejlevnější vstupenka na stání vyjde na 1600 korun, permanentka na celou sezonu pak na 27 tisíc korun. Místa k sezení jsou ještě výrazně dražší. Pro fanoušky je ale tady hokej vším. Necelou půlhodinu před zápasem bývá aréna plná. A chorály už jedou na plné pecky. Na hokej dost nezvyklé, tohle známe spíše z fotbalových zápasů v Jižní Americe. Fanoušci jsou navíc neskutečně vytrvalí, svůj tým hlasitě povzbuzují nejen až do konce zápasu, ale dokonce i dlouhé minuty po něm. „Samozřejmě chceme vždy vyhrát, ale co se týče fandění, nezáleží na tom, jestli prohráváme nebo vedeme,“ říká mi Francesco, jeden ze členů kotle. „Zápasů se vždy nemůžeme dočkat. Každý v něco věří, naším náboženstvím je klub HC AmbriPiotta,“ uzavírá za všechny Francesco. Autor: Tomáš Podvín |
