Pískat zápas NHL dokázali v historii jen tři rozhodčí z Evropy, ten další může být Čech. Čárový sudí Libor Suchánek dostal životní šanci, nejlepší liga světa si jej v únoru otestuje během tří zápasů American Hockey League. „Předvedu tam to nejlepší, co ve mně je,“ říká sedmadvacetiletý student strojařiny v rozhovoru pro Sport.
Ještě před pár lety objížděl stadiony starou felicií, doteď si přivydělává na letních brigádách. Hokejoví rozhodčí v Česku, a hlavně ti čároví, to nemají snadné. Žene je nadšení, ke splnění snu to ale kolikrát stačí. Libor Suchánek nadchl zámořské delegáty na letním kempu i během přípravného zápasu Česko-Rusko před Světovým pohárem natolik, že si jej pozvali na tři zápasy farmářské AHL. Když je zvládne, má cestu mezi elitu otevřenou.
Lidé z prostředí českého hokeje vás chválí. Prý na sobě hodně makáte, slyšel jsem, že jste v poslední době udělal obrovský posun vpřed, začal dřít posilovně, viditelně nabral svaly a kondici. Taky vás popisují jako skvělého bruslaře.
„Je to základní předpoklad pro to být dobrý rozhodčí. Musíte stíhat fyzicky, abyste udělal dobré rozhodnutí. Když dojedete na modrou a budete sotva dýchat, těžko se rozhodnete správně. A já jako čárový navíc potřebuju sílu do rvaček, když musím odtrhávat hráče. Proto to dělám. Začal jsem si přidávat v posilovně asi před rokem a půl. A cítím se teď na ledě líp.“
Je tohle důvod, proč vaše kariéra míří raketově vzhůru?
„To si nemyslím. Ale je jasné, že kdybych na letní kemp přijel se šedesáti kily, nikdo si mě nevšimne. Součástí tenkrát byly fyzické testy. Byl to vlastně úplně stejný test, který museli splnit rozhodčí, co pak pískali Světový pohár.“
Upřímně, jak daleko teď do NHL máte?
„Myslím, že hodně daleko. Jsem realista. V Americe mají širokou základu rozhodčích, stejně jako hráčů. Těším se na to, budou to tři zápasy a já doufám předvedu to nejlepší, co ve mně je. A uvidí se, jestli udělám chybu, nebo ne. Sám sebe se ptám, jak to zvládnu.“
Tušíte, proč si vás do AHL vybrali?
„Podle mě si mě vybrali jednak na základě mých výsledků v letním kempu a pak díky výkonu při přípravném zápasu Česko-Rusko před Světovým pohárem. Zápas přímo z tribuny sledoval supervizor a manažer rozhodčích NHL, to on mi zařídil ty tři zápasy v AHL.“
Jak na ten zápas vůbec vzpomínáte?
„Byl to přátelák, ale bylo to super! Já se na to moc těšil, mohl jsem být poprvé na ledě s Ovečkinem a dalšími hvězdami, z Ruska i Česka. Pro mě to byla paráda.“
Taky jste si v zápase potvrdil, jak moc důležitého je pro čárové rozhodčí mít sílu v rukách že? Když se Jemelin sápal po Milanu Michálkovi, dalo vám zabrat je od sebe oddělit.
„Bylo poznat, že mají daleko větší sílu než kluci tady doma v extralize. Možná to bylo i trošku agresivnější. Bylo těžké je od sebe odtrhnout, to máte pravdu. Ale taky jsem si za to mohl sám.“
Jak to?
„Měl jsem naštípnutý prst. Stalo se mi to dva dny předtím v zápase Ligy mistrů v Plzni, zasekl se mi o mantinel. Za nikým jsem tehdy nešel a nikomu o tom neříkal, abych nedostal dlahu a mohl pískat. Pro mě to byl životní zápas, nechtěl jsem o něj přijít. V té bitce jsem to pak pocítil.“ (směje se)
Rozhodčí musí mít sílu
Je tohle největší rozdíl mezi hlavním rozhodčím a čárovým? Že nepotřebujete mít jen kondici, ale kvůli častým bitkám i velkou sílu?
„Asi jo. Je dobré mít sílu, ale u těch šarvátek je důležité i načasování. Abyste tam přijel včas. Když je šarvátka rozjetá, už do toho nejdu a nechám je prát. Vložím se, když spadnou na zem. To už musím zasáhnout.“
Opravdu jste až do toho zápasu neměl jediný náznak, že byste mohl být nominován do AHL?
„Vůbec. Dokonce mi to řekli až někdy v listopadu. Tenkrát mi volal Pavel Halas, jestli bych měl zájem. To už jsem o tom vůbec nepřemýšlel. Ale popravdě já nejel ani na kemp v létě s tím, že by někdy taková šance mohla přijít. Vůbec mě to nenapadlo. Ani neznám konečné výsledky, tabulkové porovnání s ostatními. Kemp byl určen pro rozhodčí ze Severní Ameriky, kteří by třeba jednou potenciálně mohli NHL pískat, a my tam byli proto, aby si otestovali, jestli můžeme řídit přátelské zápasy před Světovým pohárem.“
Je vám 27 let, pro začátek kariéry za mořem a možnost si jednou zapískat NHL je to naprosto ideální věk. Uvědomujete si to?
„Je to šance. Ale taky je hloupost nad tím takhle přemýšlet, protože NHL zatím nepískám.“
Tušíte, co vás v únoru v Americe čeká?
„Tuším a je pro mě dobře, že vím, do čeho jdu. Jen si pročtu pravidla, podívám na pár zápasů. Rozměry hřiště jsem si vyzkoušel na juniorském mistrovství světa, pískal jsem přípravný zápas Světového poháru a v něm jsem si vyzkoušel i spolupráci s kolegou z NHL. To bude největší rozdíl, protože čároví rozhodčí za mořem spolu spolupracují úplně jinak než tady.“
V čem jinak?
„Každý má svou polovinu hřiště, svou modrou čáru, na které posuzuje ofsajdy a hlídá zakázané uvolnění. Na své polovině taky vhazuje všechna buly. Možná vám to nepřijde tak zásadní, ale rozdíl v tom je. U nás máme ve dvou celé hřiště. Když přijedeme k bráně, křikneme na sebe, kdo si hlídá hráče, kdo jde vhazovat.“
Je na rozhodčích z NHL znát, že jsou jiní než Evropané, nebo to zase takový rozdíl není?
„Rozdíl cítíte. Jsou to všechno hlavně skvělí bruslaři. Obdivuju, že Michel Cornier, můj čárový kolega ze zápasu Česko-Rusko, má třiačtyřicet let a je naprosto perfektně připravený, prostě výborný bruslař! V Evropě po čtyřicítce rozhodčí končí, v NHL pískají do padesáti. Druhá věc je, že jsou všichni profíci, živí se tím a mají čas trénovat a makat na sobě. V Evropě je to jiné, děláme to po práci.“
Jak trénujete vy?
„Tak dvakrát týdně, většinou v posilovně, ale ne v den zápasu. Běhám na páse, občas přidám činky. V létě chodím alespoň třikrát týdně do posilovny a do toho běhám. Taky si chodím zahrát hokej s kamarády, abych nešel do sezony z voleje.“
Praktické věci se dají trénovat taky?
„Bruslení netrénuju. Spíš se zaměřuju na provedení vhazování, postavení na modré čáře, abych se nepletl hráčům během hry, aby mě netrefovaly puky. Na to se soustředím. Když jsem byl teď na rybníce, párkrát jsem si zkusil hodit buly. Puk musí spadnout na placku, pěkně rovně, aby neodskočil… Doma si puky jen tak do ruky nevezmu, spíš to trénuju během nižších soutěží a u juniorů. Tam si dávám hodně záležet na tom, aby to bylo precizní.“
Musí to být velký rozdíl pískat extraligu nebo přípravný zápas na Světový pohár a pak naskočit do extraligy juniorů. To je pohoda, ne?
„Spíš bych řekl, že je to úplně naopak. Když člověk píská nižší soutěž, víc se hledí na vaši chybu. Lidi pak říkají: Ty pískáš extraligu a nejsi schopný zvládnout juniory?“
Tohle na ledě někdy posloucháte?
„Taky. (usměje se) Prostě podobná přirovnání padnou. A já se toho chci vyvarovat.“
Čím se živíte?
„Tohle je zatím můj jediný zdroj příjmu, do toho dělám v létě po brigádách. Pískám za honoráře, a dokud jsem sám, uživím se. S dětmi a rodinou už by to nešlo. Čároví profíci nejsou, to jsou u nás jen hlavní rozhodčí. Takže snad letos dokončím strojní fakultu v Plzni a od příštího roku budu v oboru nejspíš i pracovat.“
Jaké cíle máte jako rozhodčí?
„Vždycky jsem si kladl postupné cíle. Když jsem začínal, byla to extraliga. Teď je to třeba mistrovství světa, na to bych se chtěl jednou dostat. Letos sice jsem v širší nominaci, ale jsou tam od nás další tři špičkoví čároví. Pojedou dva a já už letos jeden turnaj měl, byl jsem na dvacítkách. Takže předpokládám, že se na mě nedostane.“
KHL vás neláká? Hlavní rozhodčí Antonín Jeřábek v ní byl tak úspěšný, že od letošní sezony Rusové oslovili i Martina Fraňa.
„Chtěl bych se zatím držet ve špičce tady. Jestli zahraniční angažmá přijde, to je ve hvězdách. Proto to vůbec nechci řešit, přemýšlet nad tím. Akorát bych pak byl zklamaný.“
Tuhle práci musí člověk mít rád
Neptám se vás jen tak, vlastně jste to sám naznačil. Mluvilo se o tom, že čároví rozhodčí inkasují tři tisíce za zápas, ale velkou část je stojí doprava. Když si člověk představí, že do toho musí pracovat, aby uživil rodinu, a víkendové večery tráví na cestách po českých silnicích, musíte to mít fakt rád.
„Teď už se odměny trošku zvýšily. (usměje se) Má to tak spousta kluků. Pět dnů v kuse pracují a do toho dvakrát v týdnu musí v jednu z práce, nebo si vzít půl dne dovolené. A teď si vezměte, že to není jenom extraliga. Jsou tady i junioři, kde jsou mnohem menší odměny, hraje se to už od tří a dojíždíte třeba sto kilometrů. Jo, máte pravdu - musíte tuhle práci mít rádi. A mě to baví.“
Extraligu jste začal pískat ve třiadvaceti letech. Neměl jste trochu problém křičet jako mladý floutek na hráče, kterému je třicet?
„V té době hráli třeba Martin Straka nebo Tomáš Vlasák, to víte, že jsem respekt měl. Ale člověk musí rozhodovat co nejvíce správně, oni mi pak nic na věk neříkali. Byl jsem rád, že jsem s nimi mohl být na ledě, podat si s nimi před zápasem ruku.“
A máte už pevně stanovené, že budete čárový sudí? Nelákalo vás třeba i kvůli financím a možnosti být v branži jako profesionál začít dělat hlavního rozhodčího?
„Pro to se rozhodnete, už když si děláte první kurzy. Samozřejmě pak můžete přecházet, když se vám daří nebo jak se cítíte. Většinou se to dělá i podle regionálních zastoupení. Nechtěl jsem jít na hlavního, protože jsem se chtěl co nejrychleji dostat do extraligy. A jsem rád za to, že se mi to povedlo. Předtím jsem působil čtyři roky v první lize, pískal tři finále. Říkal jsem si, že to musí vyjít. A vyšlo to hned rok na to.“ jít.
V jaké chvíli bývá čárový rozhodčí nervózní?
„Před zápasem cítí nervozitu každý, v průběhu už ne. Člověk za ty roky nevnímá ani nadávky z tribun. Jsou součástí hokeje, na rozhodčí se prostě při sporných momentech křičí. Tak to je. Člověka spíš mrzí, když něco pokazí.“
Když už se o vás mluví jako o rozhodčím, který je v širším výběru pro zápasy NHL, nezvedne se tím vaše prestiž v extralize?
(usměje se) „To si nemyslím. Překvapilo mě, že jste třeba vůbec měli zájem o rozhovor. Spíš si myslím, že to nezajímá ani hráče. Když blbě odpískám ofsajd, těžko si řeknou: Hele, ten je z AHL, ten bude mít pravdu. Zase si k tomu řeknou své.“
Jak se jako čárový rozhodčí díváte na snahu zavést na stadionech trenérskou challenge, která z velké části vaše chyby odhaluje?
„Pokud mají nové technologie pomoct k tomu, aby rozhodnutí byla správná, je to jenom dobře. Když padne gól z ofsajdu, je to špatně pro poškozený tým i pro rozhodčího. Rozhodujeme se ve zlomku vteřiny, chyby prostě uděláme a pak nás štvou. Probírají se v médiích, není to vůbec příjemné.“
