Český hokej o něj nejeví zájem, přitom Pavel Gross je považován za jednoho z nejschopnějších koučů v Německu. Tamní experti vyzdvihují šéfa střídačky za schopnost vtisknout týmu jasný a účinný herní styl, za přísnost, přitom férovost i nadání být s kabinou zadobře. Hráči za ním jdou. Výsledek? Titul šampiona DEL a v hodnocení Sportu ocenění nejlepší český trenér sezony 2018/19. „Jéžišmarjá, proč já? Co já mám společného s českým hokejem?“ směje se jednapadesátiletý rodák z Ústí nad Labem v rozhovoru pro iSport Premium. Třeba zase jednou začne mít.
Na konci osmdesátých let útočil za Spartu, záhy po sametové revoluci vyrazil do Německa, kde strávil bezvadnou ligovou kariéru. V českém dresu se mihl jako reprezentant na šampionátu do 20 let a v sedmadvaceti si pod Luďkem Bukačem střihl epizodu v áčku. Dál už jel po německé vlně.
Rozhovor Sportu Pavel Gross poskytl ve chvíli, kdy si s manželkou navečer dělal domácí pohodu. „Máme českou televizi, běží seriály, bez ní by to nešlo,“ říká kouč, jenž před dvěma měsíci pobláznil hokejový Mannheim. Mnohé pak překvapí svými názory na zdejší hokej.
Ještě se trochu nacházíte v euforii poté, co jste ve finále DEL skolili mnichovský Red Bull, štědře dotovaného finalistu Champions League? Anebo je to pro vás historie?
„Pro mě to je historie, jak říkáte. Já z minulosti nežiju, dívám se dopředu. Celá naše organizace nechce z titulu dlouho žít a pořád si ho připomínat, myslíme na budoucnost. Nicméně oslavy byly řádné, poctivé. To zase jo. Každý titul si zaslouží oslavit, je to odměna za devět měsíců docela náročné práce. Mužstvo hrálo dobře a především po celou dobu příkladně pracovalo. V rozhodujících utkáních jsme my trenéři získávali pocit, že tým chce vyhrát, že mu o to hrozně jde. Což nás naplňovalo uspokojením.“
Snímky a videa ukazovaly na plná náměstí Mannheimu, s pohárem jste se vrátili do narvané haly. Jak dlouho prvotní blázinec trval?
„Týden to bylo opravdu velké, po tu dobu jsme měli v hlavách hezký pocit, ale pak už se muselo znovu do práce. Nanovo. Spát na vavřínech se nevyplácí. Z klubu jsme vyrazili na mistrovství světa, abychom viděli mezinárodní soupeření, nakoupili jsme nějaké hráče a teď už jedeme naplno přípravu na novou sezonu. Nesmíme nic podcenit. Týmy okolo nás se posilují, čeká nás navíc Champions League, hromada cestování za dobrými soupeři.“
Jaký největší zážitek jste si odnesl z oslav?
„Nadšení lidí v ulicích, protože Mannheim je vyloženě hokejové město. Ačkoli Německo je fotbalová země, Mannheim trochu vybočuje, hokej tu má obrovskou tradici. Máme narvaný zimák, v Německu nejlepší návštěvnost a v Evropě patříme mezi nejvíc navštěvované celky. Fanoušci hokej hodně řeší, rozumí mu a tím pádem jsou i nároční. Ale jakmile se povede úspěch, o to víc si ho užívají a dávají najevo svoji obrovskou radost.“
Kolik jste trhnul piv?
„Málo. Jednak nejsem moc pivař a jednak ani nejsem kalič, slavič, jak se říká. Něco málo jsme vypili, pár piv, trochu vína, ale tím to skončilo. Přece jen je rozdíl vyhrát titul jako hráč, nebo jako trenér. Měl jsem čest vyhrát čtyřikrát v roli hráče a jsou tam o dost větší emoce. Teď se mi to povedlo prvně jako kouči, navíc jsme vyhráli v prodloužení, čili nebyla možnost se na to moc připravit. Člověk byl ponořený do zápasu, plně soustředěný. Ale hezké to je.“ (usmívá se)
Finále jste v pozici trenéra vyhrál na čtvrtý pokus, pociťoval jste satisfakci?
„Ani ne. Mě prostě tahle práce baví, spojuju koníček s povoláním. To je to nejdůležitější, chtít tomu něco obětovat. S kolegou (Mikem Pellegrimsem) jsme na to čekali dlouho, párkrát to nevyšlo, ale to nesmíte řešit a zaleknout se toho. Zoufání by vám nepomohlo. Musíte svoji práci dál věřit, tvrdě pracovat a časem to vyjde.“
Cítíte na sobě v Mannheimu velký tlak? Jak jste sám zmínil, jde o hokejovou metropoli.
„Já si slovo tlak absolutně neberu do hlavy. Pokud někdo na mě vyvíjí tlak, jsem to jedině já. Jsem největší tlakař sám sobě, venkovní tlak si vůbec nepřipouštím. Co nemůžu ovlivnit, tím se nezabývám. Co se řeší okolo, kdo něco říká o druhých, to jde mimo mě. Nemám Facebook, žádný Instagram, nepíšu na Twitter a cítím se svobodnější. Svět sociálních sítí mě neokouzlil, jsem jím zcela nedotknutý. Možná spoustu věcí kvůli tomu nevím, ale to může být jedině dobře.“
Souhlasím.
„Soustředím se vyloženě na hokej, na jeho materii, o to mi jde. Mít maximálně připravený tým, plný odhodlání, a abychom v něm všichni fungovali. To jediné mě zajímá.“
Češtinu se snažím pořád pěkně větrat
Starat se spíš o druhé než o sebe, to je taková oblíbená česká vlastnost. Jak to máte sám se sebou, cítíte se pořád jako Čech? Byť s německým občanstvím.
„Jé, to vůbec neřeším. Vážně. Dnešní Evropa je propojená, za chvíli bude smíchaný celý svět. Nedávám váhu tomu, kde bydlím a žiju. Faktem je, že v Německu jsme spokojení nesmírně, s manželkou jsme tu rádi, těší nás, že jsme zdraví, spolu, a toho si vážíme moc.“
Odkud pochází vaše paní?
„Jako já, z Ústí.“
I proto mluvíte perfektní češtinou bez přízvuku?
„Ano, s paní se bavíme pořád česky, s dětmi se taky snažíme mluvit rodným jazykem. Mám tady v týmu Hugo Haase (trenéra brankářů Rostislava Haase) a spolu taky klepeme česky, snažím se češtinu pěkně větrat.“
Popište, jak moc těžké je vyhrát DEL?
„Těžké je vyhrát každou ligu. Nevidím kdovíjaký rozdíl mezi tím být první ve Švédsku, Finsku, Švýcarsku, v Česku nebo tady. Každá soutěž má samozřejmě svoje specifika. Tady v Německu narazíte na řadu dobře zabezpečených klubů, na řadu dobře koučovaných celků a i na ty, které nemají třeba tolik peněz, ale při pohledu dovnitř poznáte, jak svoji práci ve skromnějších podmínkách dělají skvěle.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
